Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Siricius
Siricius, Pp

26. listopadu, připomínka
Postavení:papež
Úmrtí:399

ŽIVOTOPIS

Narodil se v Římě jako syn Tiburcia. V mládí se stal lektorem po boku papeže Damase I., kterého doprovázel také do vyhnanství v Thrákii. Později se stal jáhnem a pak knězem u sv. Pudentiány. Necelý týden po smrti Damase I. byl povolán za jeho nástupce. Údajně byl zvolen 15. 12. a úřadu se ujal 17. 12. 384. Teprve za jeho pontifikátu se oficiálně začal používat titul papež (starší titul byl římský biskup nebo velekněz). Siricius se snažil upevnit postavení a autoritu papeže v rámci celé církve. Biskupovi do španělské Tarragony poslal dopis, ve kterém zdůrazňoval, že na římského biskupa přechází pověření apoštola Petra a dá se říci, že je v něm osobně přítomen. Vzhledem k tomu, že za papeže Damase I. se objevil už čtvrtý vzdoropapež, chápeme význam starosti o upevnění Petrova stolce. V listě z 10. 2. 385 Siricius psal ohledně křtu bludařů a vyjadřoval se k otázce kněžského celibátu. Připomínal, že už ve SZ bylo kněžím uloženo v roce své služby bydlet ve chrámě odloučeně od svých domovů, tedy v dočasné zdrženlivosti. Mnozí se totiž odvolávali na SZ praxi, která dovolovala kněžím a levitům mít děti, jenže to bylo za jiné situace. Papež se snažil poukázat, že se nejedná o nový celibátní zákon, nýbrž o zdůraznění celibátní povinnosti u duchovenstva, která již byla a kterou někteří přestupovali. Panictví a panenství mělo od začátku v Církvi velkou vážnost, ač nebylo zprvu nikomu ukládáno zákonem. Uvádí se, že jejich dodržování vyrostlo z ducha a potřeb Církve.

Již dva roky po nástupu na papežský stolec Siricius svolal do Říma synodu biskupů. Na ní rozhodl, že žádní biskupové nemohou být jmenováni bez výslovného souhlasu římského biskupa (papeže). Synodní dekrety odeslané i do Afriky se také týkaly liturgie a kázně duchovenstva.

Za papeže Siricia se v Římě zvedla pohanská vlna svátečních her s okázalými průvody se sochou bohyně Kybely a obnovováním obětí Jovišovi, Venuši a Floře. V letech 391 až 392 císař Theodosius zakázal takové kultovní aktivity a došlo k zavření pohanských chrámů. Za této situace vzrůstal zájem o sv. křest, ale mnozí pohanokřesťané chodili nadále do pohanských společností, divadel a cirků místo toho, aby žili duchem evangelia. Bohatí a rozmařilí odkládali křest až na konec života, chtějíce pouze získat „jistotu“ spasení.

Naopak horlivé křesťany pohled na tuto situaci vedl do ústraní, kde se věnovali více modlitbě s rozjímáním a projevovali dobročinnost. Z nich vznikala různá bratrstva a družiny. Někteří před tzv. „zkaženým světem“ odcházeli na poušť a volili mnišský život. Štědrost věřících umožňovala papeži budování mnohých církevních objektů. Siricius se věnoval opravám a výzdobě chrámu sv. Klementa. Nad hrobem sv. Pavla bylo za jeho pontifikátu započato se stavbou baziliky o pěti lodích, která existovala až do požáru v r. 1823. Papež Siricius ji posvětil asi 18. 11. 390 a na jejím sloupu v předsíni této baziliky je dochovaný nápis: „Siricius, biskup, celou myslí oddaný.“ Tento papež se také postaral o dokončení výzdoby Korneliovy krypty v katakombách.

Římské martyrologium nám připomíná, že sv. Ambrož papeže Siricia chválí jako opravdového učitele, který šířil učení Otců. V čele ostatních biskupů nesl břemeno biskupské odpovědnosti, své i všech, které tížilo, a potvrdil svou apoštolskou autoritu.

Jeho pontifikát trval 14 let, 11 měsíců a 9 dnů. Pohřbený byl na takzvaném Priscillině hřbitově. Udává se, že Paschal II. dal přenést jeho ostatky do chrámu sv. Praxedy, ale do Římského martyrologia byl zapsán až papežem Benediktem XIV. v roce 1748.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

D.N.I.C. Universorum Regis Sollemnitas; Silvester Gozzolini (1267); Leonardus de Portu Mauritio (1751); Siricius, Pp (399); Alypius, anachoreta (po r. 610); Conradus, ep. Constantien. (975); Nicon (998); Bellinus (1147); Delphina (1358/1360); Hugo Taylor et Marmaducus Bowes (1585); Humilis (Lucas Antonius) Pirozzo (1637); Iacobus Alberione, fundator "Pauline familiæ" (1971); Caietani Sterni (1889)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský