Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-




blah. Delfina
Delphina

26. listopadu, připomínka
Postavení:vdova, terciářka OFM
Úmrtí:1358/1360
Patron:nevěst
Atributy:urozená žena, sirotek – dítě v náručí, sbírající almužny

ŽIVOTOPIS

Římské martyrologium nám dnes připomíná manželku sv. Elzeara de Sabran (s pam. 27. 9.).

Narodila se kolem roku 1285 na zámku Puy-Michel (v dnešním Puy-en-Velay v departementu Haute-Loire) v regionu Auvergne ve Francii. Byla dcerou hraběte Viléma Glandèves z rodu de Signe. V sedmi letech však ztratila oba rodiče a její sestra Alayette brzy vstoupila do kláštera. O výchovu Delfiny se začala starat její teta Cecilie, která byla abatyší augustiniánského kláštera sv. Kateřiny v Sorbo Montalcinello v Toskánsku v Itálii.

Delfina začala sama toužit po zasvěceném životě a jako dítě se rozhodla pro celibátní život. Jenže neapolský král Karel II. z Anjou navrhnul spojení zámožných rodů de Signe a Sabran. Souhlasili poručníci Delfiny i otec Elzeara ze Sabran. Nevíme, kdy se uskutečnily zásnuby (údajně měla Delfína 12 let), a není shoda na věku snoubenců, ale svatba se prý konala 5. 2. 1300 s velkou pompou v Avignonu za účasti krále a arcibiskupa z Aix. Snoubencům bylo 13 a 15 nebo 16 let. Podle publikace Henryka Misztala byla starší nevěsta. Uvádění jejího mladšího věku může být asi záměnou s věkem při zasnoubení.

Před začátkem svatební noci Delfina začala rozhovor tím, že už dříve byla rozhodnuta pro celibátní život z lásky k Bohu a nyní myslí na příběh sv. Cecilie a Valeriána (pam. 22. 11.), a ona by ráda, kdyby mohli následovat jejich způsob manželského soužití – jako bratr a sestra. Mladičký Elzear byl plány Delfiny ohromen, při jejím vyprávění dojat a po nemalém zdráhání s ní nakonec souhlasil. Je totiž zmiňováno její onemocnění, které trvalo do tohoto souhlasu. Elzear se rovněž zúčast¬nil slavnosti obláčky řeholnic na zámku Saultu a tam zvážil znovu návrh své ženy a rozhodl se s ním souhlasit.

Cílem jejich společné lásky byl od začátku Bůh a uskutečňování jeho plánu především na poli sociálním a podle učení evangelia. Ne, že by Bůh od nich chtěl oběť ve formě této zdrženlivosti, pro kterou se rozhodli, ale oni sami v tomto způsobu viděli za daných okolností lepší cestu k Bohu a hlavně dokonalejší projev své lásky vůči němu. Jejich duchovním přítelem se stal sv. František, do jehož třetího řádu oba vstoupili. Od sv. Františka se učili zvláště ctnosti pokory a pohledu na život jako na dar od Boha, určený k službě a k Boží oslavě. V těchto souvislostech měla první místo modlitba.

Po svatbě byl místem jejich zvláštního společného života údajně hrad či zámek Ansouis, v jehož kapli došlo k soukromému celibátnímu slibu. Také je zmiňován Elzearův pobyt v Puy-Michel a skutečnost, že Elzear, představovaný jako vůdce vítězného vojska, s dalšími funkcemi i jako diplomat, musel často setrvávat v odloučení od Delfiny. Ta se prý, pro touhu žít v chudobě, vydala z královského dvora v Avignonu do Provence a později do Neapole.

Elzear byl poslán do vévodství Ariano jako velvyslanec Neapolského království, což brzdilo charitativní dílo manželů. Uprostřed vzpour a řešení problémů byli prý tito manželé jako velvyslanci svornosti, milosrdné lásky a modlitby.

V roce 1309 Elzearovi zemřel otec a Elzear nato kvůli záležitostem dědictví odešel do Itálie. V roce 1312 vedl s bratrem neapolského krále armádu proti císaři Jindřichu VII., který pro nepřátelství vůči papeži obléhal Řím. Také byl ve službách krále Roberta jako rádce, soudce a byl pověřen úkoly vyslance v souvislosti se sňatkem knížete Kalábrie a kněžny z Valois. V době plnění úkolů v Paříži onemocněl a 27. 9. ve věku 38 let zemřel.

Delfina měla tou dobou vizi jeho příbuzných oblečených do černého a vycítila, že její Elzear zemřel. Zpráva o jeho smrti přišla z Paříže do Provence až po nějaké době. Kvůli odchodu milovaného muže prý dlouho ve svém pokoji plakala a pak prohlásila, že jsou nyní už bez manželského pouta, které bylo pro ně jejich radostí i trápením.

Delfina se rozhodla prodat svůj majetek a rozdat chudým. Po nějaké době, pečujíc o královnu na Sicílii, učinila slib chudoby a vrátila se do Provence, kde vykonávala služebné domácí práce. Skromně se oblékala a na hlavě nosila lněný šátek. V období beatifikačního procesu jejího muže se objevili pseudovizionáři, kteří svými tvrzeními šířili Durandovy bludy o Nejsvětější Trojici a o Duchu svatém a získávali posluchače. Delfína se údajně při¬činila o jejich obrácení.

V Apt v Provence prožila posledních 15 let a zemřela po delší nemoci ve věku 76 let. Vypráví se, že v noci po přenesení do kostela zněla odtud hudba a zpěvy. Když tam potom vstoupil Štěpán Martin o berlích, došlo k jeho uzdravení. Na další den (snad v souvislosti s pohřbem) prokurátor Apt Raybaud de Saint-Mitre nechal připravit nějaké jídlo pro chudé: Těch však přišlo mnohonásobně více, než se očekávalo, jídlo však zázrakem vystačilo pro všechny, což bylo přičítáno Delfině, která chudé milovala a pečovala o ně za svého života, kdy se ujímala i sirotků. Alespoň s jedním z nich je proto také častěji zobrazovaná.

Její beatifikační proces byl zahájen už 14. 5. 1363 v Apt, v kostele v Cordeliers, ale později byl přerušen a mezi blahořečené byla zapsána až 24. 7. 1694 papežem Inocencem XII.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

D.N.I.C. Universorum Regis Sollemnitas; Silvester Gozzolini (1267); Leonardus de Portu Mauritio (1751); Siricius, Pp (399); Alypius, anachoreta (po r. 610); Conradus, ep. Constantien. (975); Nicon (998); Bellinus (1147); Delphina (1358/1360); Hugo Taylor et Marmaducus Bowes (1585); Humilis (Lucas Antonius) Pirozzo (1637); Iacobus Alberione, fundator "Pauline familiæ" (1971); Caietani Sterni (1889)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský