Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Celestin I.
Cælestinus Pp I.

27. července, připomínka
Postavení:papež
Úmrtí:432

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Kampanie a jeho otcem byl Priscus. V Římě se stal jáhnem a arciknězem. Životopisné údaje týkající se jeho mládí nejsou známé. Jeho zvolení na papežský stolec do týdne po smrti jeho předchůdce Bonifáce bylo klidné a jednomyslné. Na biskupa římského byl posvěcen 10. 9. 422. Na první léta jeho pontifikátu však vrhal stín nehodný kněz Apiárius, který byl příčinou dočasného narušení dobrých vztahů mezi africkými biskupy a Svatým stolcem.

Apiárius po vyloučení ze společenství Církve africkými biskupy, v letech 417-418, když byl papežem sv. Zosim, kterého pomocí přetvářky získal na svou stranu. Apiárius se potom choval tak, že ho představení v Africe znovu z Církve vyloučili. V nepoctivém chování i odvolání se do Říma ho následoval Antonín, který byl biskupem Fusaly. Ten uspěl u papeže Bonifáce předstíráním své neviny. Dostal dokonce s ospravedlňujícím listem i doporučení státní policejní ochrany. Za této situace se stal papežem Celestin I.

Tomu psal biskup Augustin z Hippo právě kvůli zastávání se odsouzených duchovních takovým způsobem a hrozbou abdikace zdůraznil závažnost situace. Také ostatní afričtí biskupové dopisem vyjádřili papeži nepřijatelnost takového pokračování. Neboť Apiárius i u papeže Celestina dovedně předstíral svou nevinnost a zpět do Afriky se vracel s prelátem Faustinem, který si již dříve znepřátelil tamní biskupy. Dopis těchto biskupů byl papeži poslán po vracejícím se Faustinovi.

Na tomto příběhu se ukazuje úsilí Božího nepřítele poškodit Církev i zevnitř a potřeba modliteb za jednotu a zvláštní pomoc papeži. Zmíněné situace se snažili později zneužít ti, kteří odmítali uznat prvenství římského biskupa. Biskupové v Africe před touto situací i po ní však podávali jasné svědectví o jeho prvenství v Církvi. Jejich ohrazení se nebylo odmítnutím autority.

Dalším problémem, který se po smrti císaře Honoria rozhořel, byl pelagianský blud, který se objevil v doprovodu politických zmatků. Hlásal, že člověk není raněn a zeslaben dědičným hříchem a nepotřebuje proto ke ctnostnému životu zvláštní Boží milosti. Na vše může stačit vlastními silami a vlastní vůlí. Tato snaha, která je vlastně pyšným postojem, bývá někde zmiňována jako „laická morálka“. Blud se šířil zejména mezi askety a zvláště v Británii. Proto tam Celestin poslal biskupy Heřmana a Lupa. Do Irska poslal Patrika, který se později stal jeho patronem.

Papeži Celestinovi leželo na srdci udržování jednoty i na východě, kde ji ohrožovala řevnivost teologických škol, alexandrijské a antiochijské, soupeření alexandrijského patriarchy s cařihradským. Mezi duchovenstvem se prolínali dobří s těmi, co se vydali „širokou cestou“. Na západě řádily gótské a vandalské hordy. Na východě rozdělovala duchovenstvo otázka „Kdo je Kristus?“. Spory vedly ke vznikům sekt a s úpadkem teologických škol byla připravována půda pro vznik a šíření islámu. V Cařihradě se do boje s bludy pustil Nestorius a sám brzy upadl do bludu, v němž upíral Kristově Matce název Bohorodička. Celestin proto v roce 430 svolal v Římě synodu. V srpnu bylo třem patriarchům z papežské kanceláře posláno několik listů a Nestorius byl žádán, aby do deseti dnů po doručení svůj blud odvolal. Papež mu napsal, že pokud nebude o Kristu učit to, co učí Církev římská a alexandrijská, bude ze společnosti všeobecné Církve vyloučen. Nestorius od svého bludu neustoupil a všeobecným církevním sněmem v Efezu byl v roce 431 odsouzen a po sesazení poslán do vyhnanství. Další bolestí se stalo to, že biskupové ve viennenském a narbonském kraji odpírali odpuštění hříšníkům, kteří projevovali kajícnost v hodině smrti. Celestin na to reagoval důrazným napomenutím i citováním slov Písma. Vedle řešení všech problémů v Církvi se tento papež v Římě přičiňoval o opravení chrámů zpustošených v době Alarichova vpádu. Před mší svatou zavedl zpěv žalmů, který se předtím praktikoval pouze na východě. Prakticky se jednalo o počátek modliteb breviáře.

Po pontifikátu trvajícím bez půldruhého měsíce 10 let zemřel a byl pochován v bazilice sv. Silvestra u silnice Salária. Část z jeho ostatků se v prosinci 2015 dostala i do nového oltáře kostela Proměnění Páně v Třebíči.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Gorazdus, Clemens (s. IX/X); Pantaleon vel Pantalaimon (asi 305); Iuliana et Semproniana (s. inc.); Desideratus, ep. Bisuntin. (s. V); Cælestinus Pp I. (432); Ursus, abbas (s. V/VI); Ecclesius (ca. 532); Galactorius (s. VI); Anthusa, virgo in Honoriade (s. VIII); Georgius, Aurelius et Sabigothon (852); Clemens, Gorazdus (s. IX/X); Bertholdus de Rachez (1142); Raymundus Palmerio (1200); Nevolonus (1280); Lucia Bufalari (ca. 1350); Robertus Sutton, presb. (1588); Gulielmus Davies (1593); Maria Magdalena Martinengo (1737); Ioachim Vilanova Camallonga (1936); Modestus Vegas Vegas (1936); Philippus Hernández Martínez, Zacharias Abadía Buesa et Iacobus Ortiz Alzueta* (1936); Maria Clemens a Iesu Crucifixo Staszewska (1943); Simeon, stylita prope Antiochiam (459); Dormientes VII Ephesi (s. inc.)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský