Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-






blah. Karel (Charles) de Foucauld
Carolus Foucauld

1. prosince, připomínka
Postavení:misionář OCR
Úmrtí:1916
Patron:těch, pro které žil – Tuaregů, chudých, trpících; může se stát patronem podle zaměstnání, která vystřídal: vojáků, kresličů map, objevitelů, cestovatelů, spisovatelů, konvertitů, trapistických mnichů a vzorem pro duchovní komunity
Atributy:srdce se vsazeným křížem na bílém hábitu, poustevna z rákosu, poušť, kniha, pero

ŽIVOTOPIS

Pocházel ze zámožné rodiny ve Štrasburku. V mládí vystřídal zbožnost za lhostejnost, víru za jejího oponenta, jako voják zaháněl nudu obžerstvím a prostopášnou zábavou. Jako cestovatel se setkal s dobrem a zbožností Arabů. Konvertitou ho udělala střelná modlitba „Bože, jestli existuješ, dej se mi poznat!“ a prožití Božího milosrdenství a něhy. Na cestě lásky k Ježíši byl mnichem, poustevníkem, knězem bez farnosti, misionářem mezi Tuaregy, přítelem všech a obětí, která jako zasetá pšenice vydala úrodu i v podobě nového řeholního společenství.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

CESTA NÁVRATU SKRZE ZÁŽITEK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ A NĚHY PŘI ZPOVĚDI

Narodil se 15. 9. 1858 ve Štrasburku na východě Francie do zámožné rodiny. V šesti letech mu zemřeli oba rodiče a on se i se svoji tříletou sestrou Marií přestěhoval do Nancy k dědečkovi z matčiny strany. Za dalších šest let se údajně znovu stěhoval v souvislosti s prusko-francouzskou válkou, když roku 1870 Štrasburk připadl Německu. Dědeček se později objevoval v jeho vzpomínkách, protože u něj obdivoval jeho inteligenci a vnímal jeho něžnost.

Ve 13 letech, 28. 4. 1872 byl ještě u prvního sv. přijímání, ale potom s dospíváním pozbýval víru v Boha. Učení mu šlo celkem snadno, dědeček ho proto přihlásil na jezuitskou internátní školu v Paříži. Tam se mu ale nelíbil přísný řád, proto vystupoval jako rebel a prohlašoval se i za „volnomyšlenkáře“. Ve svém rostoucím sobectví a pýše se nechtěl nechat ovlivňovat náboženstvím a přibližně v 16 až 17 letech obhajoval svůj nezájem o věci víry jako agnostik (názorem, že existenci Boha nelze prokázat).

V 18 letech nastoupil na Vojenskou akademii Saint-Cyr a zde se po dvou letech stal podporučíkem. V té době zemřel jeho dědeček a on získal po něm i po rodičích značné dědictví. Na Karlových fotografiích z té doby je v očích znát otupělost, znuděnost a odráží se vnitřní prázdnota. Přes všechny tělesné požitky, kterých si v hojnosti dopřával i s přítelkyněmi, dostával se do naprosté ztráty životního smyslu. Od spolužáků byl přezdíván Tlusťoch Foucauld a měl problémy s autoritami. Neposlušnost vůči nadřízeným a nekázeň spojená s aférou týkající se jisté ženy přispěly ke ztrátě jeho zaměstnání u armády.

Předtím byl ještě v říjnu 1880 poslán do Alžírska. Obdivoval tam zemi i život Arabů a při nasazení do boje se vyznamenal statečností. Jeho ostatní chování to však neomluvilo a 28. 1. 1882 u armády skončil. Ještě mu nebylo ani 24 let. Jeho touhy směřovaly do Alžíru a na další místa Severní Afriky. Uvažoval o tom, že by se tam usadil. Po 15 měsíční přípravě, za které studoval arabštinu a hebrejštinu, zamířil do Maroka v doprovodu židovského průvodce Mordechaie. V některých Karlových biografiích je tato cesta uváděna jako jím připravená vědecká expedice do tehdy neprobádaného Maroka. Jinde se hovoří o tom, že se v přestrojení připojil k nějaké výpravě. Skutečnost byla taková, že Evropané se při vstupu na sultánovo území vystavovali riziku, že mohou být přepadeni bandity nebo považováni za špióny a zabiti. Zdálo se proto bezpečnější mít s sebou přestrojení a Karel byl připraven předstírat, že je Izraelita, případně Alžířan či Žid z Moskvy. Toužil poznávat lidi a zemi s její historií. Na alžírský hraniční přechod dorazil 23. 5. 1884 jako chudý bosý žebrák.

Jeho cesta byla skutečným průzkumem, zmapoval prý na ní 2 720 km, nakreslil 20 map a 135 skic. Přitom sepsal tisíce postřehů o téměř neznámé zemi a zážitky později shrnul v knižním vydání. Byl ohromen Saharou i lidmi, s nimiž se setkal. Jednou při pohledu na modlícího se muslima začal uvažovat o náboženství a později se seznámil s Koránem i s Biblí. Z Maroka se vrátil s určitou slávou a byl od Francouzské geografické společnosti vyznamenán zlatou medailí.

Začátkem října 1886, asi v době zveřejnění informací o jeho cestě do Maroka, se dostal v Paříži do společnosti velmi inteligentních lidí, kteří byli křesťané, a on se nacházel na cestě hledání. Tou dobou pociťoval silný vnitřní tlak, který ho přiměl chodit do kostela. Ještě jako nevěřící zde často opakoval modlitbu: „Bože, jestli existuješ, dej se mi poznat!“

Karel začal úvahy o tom, že náboženství, v nějž věří tak inteligentní duše, nemůže být bláznovstvím. Jednou brzy ráno, v kostele sv. Augustina, se odhodlal k požádání o lekce katechismu kněze Heriho Huvelina, který seděl ve zpovědnici. Přestože začal tím, že nepřišel ke zpovědi, protože nemá víru, připustil na dotaz kněze, že byl vychováván jako katolík a v dětství věřil. Na to mu tento Mariin kněz odpověděl: „To, co ti chybí, abys uvěřil, je čisté srdce. Poklekni, vyzpovídej se Bohu a uvěříš.“ Karlovy další protesty skončily jeho poněkud delší zpovědí a po rozhřešení byl vyzván, aby přistoupil k sv. přijímání. Přijetí těchto dvou svátostí bylo návratem k víře skrze zážitek Božího milosrdenství a něhy. O této události ve svém nitru později prohlásil: „Ve chvíli, kdy jsem uvěřil, že Bůh existuje, pochopil jsem, že nemohu dělat nic jiného než pro něj žít. Moje duchovní povolání se zrodilo ve stejném okamžiku jako moje víra.“

Karel pak zatoužil navštívit místa, kde Ježíš žil, a vydal se na pouť do Svaté země. Vrátil se s upevněným rozhodnutím žít pro Ježíše a po poradě s o. Huvelinem 15. 1. 1890 odešel k trapistům. První klášter, v němž žil jen krátkou dobu, byl ve Francii, druhým bylo odlehlé převorství Neposkvrněného Srdce Panny Marie v syrské poušti. Jako trapista byl znám coby bratr Maria Alberik. Dobrovolné posty a umrtvování prý ohrožovaly jeho zdraví tak, že mu představený nařídil, aby se mírnil. Představení nejprve plánovali jeho cestu ke kněžství, a proto byl poslán i do Říma, ale po čase u něj rozpoznali zvláštní povolání mimo řeholi. Karel po sedmi letech dostal od generálního představeného dovolení opustit řád a odejít do Palestiny žít životem poustevníka. Měl touhu žít na stejných místech jako Ježíš a následovat ho jako chudého dělníka z Nazareta.

V Nazaretě, poblíž kláštera klarisek, kterým sloužil jako údržbář a zahradník, žil v malé dřevěné boudě. Ta nedosahovala ani 3 m2 a byla určena na nářadí. Volný čas trávil v kapli před svatostánkem a živil se pouze chlebem a vodou. Ke krátkému spánku uléhal na kámen. Pravděpodobně zde si zvolil za motto: „Jesus Caritas“ a symbol srdce se zasazeným křížem.

Při práci a modlitbě začal uvažovat o kněžství a z tohoto důvodu byl i v Římě, aby s papežem projednal nejen otázku svého povolání, ale i podmínky pro vznik řádu, který chtěl založit. Dostal se však do jeho blízkosti jen při generální audienci a hovor s ním mu prý vatikánští byrokrati nedovolili.

Po návratu do Francie v létě 1900 pokračoval v přípravě na svátost kněžství, kterou přijal 9. 6. 1901 ve francouzském Viviers. Primiční mši svatou slavil hned druhý den a v říjnu téhož roku již dorazil do západní saharské oázy Beni-Abbès poblíž alžírské hranice s Marokem. Původně uvažoval o misijním působení v Maroku, ale vzhledem k tehdejší situaci strávil zbytek života převážně cestováním v jižním Alžíru mezi Beni-Abbès a Tamanrassetem. V Beni-Abbès si postavil rákosovou chýši, ale více přebýval v saharské vesnici Tamanrasset, kde navázal přátelství s náčelníkem Musou Ag Amastanem. Další jeho poustevna se uvádí v horském masivu Hoggar. Evangelizační působení mezi muslimy tuaregských kmenů se zakládalo na tom, že žil mezi nejchudšími otevřeně jako zbožný křesťan podle rad evangelia. Protože se v každé lidské bytosti snažil vidět Krista, duši, která má být spasena a za kterou Ježíš prolil svou krev, byl ke každému přátelský, ochotný přívětivě naslouchat, pomáhat a učit. Nechyběla mu laskavost, mírnost, pokora ani odvaha. Uvádí se také, že sytil hladové a vykupoval otroky. Především se za lidi, s nimiž se setkával, modlil a obětoval mše svaté. Věřil, že v tom je základ pro jejich obrácení.

Tuaregové ho přijali jako bratra a nazývali ho „mužem Božím“ (křesťanským marabutem) pro jeho dobré srdce a prožívání společenství s Bohem. Sdílel ho i s nimi a sestavil tuarežsko-francouzský slovník. Překládal pro ně různé části Písma svatého. Vytvořil sbírku písní, básní a tradic tohoto lidu.

Po roce 1909 navštívil znovu rodnou Francii, v níž chtěl získat laiky pro evangelizační dílo mezi Tuaregy po vzoru prvních křesťanských komunit. Plánoval jejich spojení v „Unii bratří a sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova“ a jako jejich vzor si představoval sv. manžele Aquila a Prisku (pam. 8. 7.).

Toto řeholní sdružení zvládl pouze naplánovat (řeholi založil až jeho žák Louis Massignon v roce 1936 jako „Malé bratry Ježíšovi“ a v roce 1939 „Malé sestry Ježíšovy“).

V roce 1914 začala 1. světová válka a Němci, kteří se v ní snažili o oslabení Francie, dodávali německé zbraně kmenovým náčelníkům ve francouzských afrických koloniích. Francouzská armáda byla z těchto kolonií stahována a o. Karel de Foucauld byl vyzván, aby z oblasti, kde působil, odjel. On však odmítl a zůstal mezi Tuaregy. Někde se udává, že je chtěl chránit a proto na okraji Tamanrassetu dokonce zbudoval něco jako malou pevnost.

První prosincový den 1916, když zůstal sám, stal se před svou poustevnou obětí nájezdných lupičů. Ti ho snad původně chtěli unést a použít k výměně za své vězněné přátele. Svázali mu ruce za záda, bili ho, srazili na kolena a přikázali, aby složil přísahu Alláhovi. Karel však jen hlavou naznačil, že zásadně odmítá a potichu se modlil. Zatímco jeden ho hlídal a ostatní rabovali, přibližovala se prý dvojice mužů s velbloudy. To vyvolalo zmatek, paniku a jeden z lupičů střelil Karla do hlavy. Jeho tělo se strženým oděvem někdo pohřbil v blízkém příkopu. Po exhumaci v roce 1929 bylo s úctou pohřbeno v oáze El Golea.

Na případu Karla se připomínají Ježíšova slova: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek.“ (Jan 12,24)

Karel de Foucauld byl blahořečený 13. 11. 2005 v Římě za přítomnosti mnoha Tuaregů papežem Benediktem XVI.

V zachovaném dopise Henrymu de Castries Karel zdůvodňoval svou naději týkající se spásy Arabů i jiné rasy se slovy: »Ať Kristus zavládne na těch místech, kde je jeho vláda tak nejistá! Co se týče možností příchodu jeho vlády, tak je moje víra neotřesitelná: On prolil svou krev za všechny. Jeho milost je dostatečně mocná, aby osvítila všechny lidi. „Co je nemožné pro člověka, je možné u Boha.“ Svým učedníkům přikázal, aby šli ke všem lidem do celého světa (srov. Mt 28,19). « A se sv. Pavlem dodává: „Láska má naději.“

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Při úvaze o Karlově cestě návratu skrze zážitek Božího milosrdenství a něhy při přijímání svátostí, promítnu si i svůj postoj při vlastním přijímání. Věřím, že Ježíš může učinit to, oč ho prosím? Otevírám mu své nitro s vírou, že mne svou láskou může vnitřně proměnit?

Bože, Tys blahoslaveného Karla de Foucauld povolal za kněze bez farnosti, aby svým příkladem ukazoval Tuaregům cestu vedoucí k Tobě; pomáhej nám, abychom i my na jeho přímluvu ukazovali příkladem svého života na nevystižitelné bohatství Kristovy lásky. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na způsob závěrečné modlitby breviáře)

POZNÁMKA

Karlova modlitba odevzdanosti:

„Můj Otče, odevzdávám se Ti. Učiň se mnou, co se Ti zalíbí. Ať se mnou učiníš cokoli, děkuji Ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se Tvá vůle vyplnila na mně, na všech Tvých tvorech, můj Bože.

Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám Ti ji, můj Bože, s celou láskou svého srdce, protože tě miluji a je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do Tvých rukou bez míry, s nekonečnou důvěrou, protože Ty jsi můj Otec.“ Amen


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Edmundus Campion, Radulphus Sherwin et Alexander Briant (1581); Nahum, propheta ; Castritianus (s. III.); Florentia (s. IV.); Leontius, ep. Foroiulien (asi 433); Domnolus (581); Agericus (588); Eligius, ep. Noviomen (660); Antonius Bonfadini (1482); Ioannes Beche (1539); Richardus Langley (1586); Maria Clara a Iesu Infante Libania Carmo (1899); Carolus Foucauld (1916); Casimirus Sykulski (1941); Lidvina (Angela Elisa) Meneguzzi, virgo (1941); Maria Rosa a Iesu Pellesi (1972); Maria Clementina Nengapeta Anuarite (1964)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský