Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Daniel
Daniel, stylita Cpoli

11. prosince, připomínka
Postavení:sloupovník
Úmrtí:493

ŽIVOTOPIS

Narodil se roku 409 v Maratha poblíž syrské Samosaty (dnes Samsat) v Mezopotámii. Byl dítětem, které si matka vyprosila u Boha a jemu zaslíbila. Do nedalekého kláštera, v němž kdysi dostal své jméno, nastoupil již ve 12 letech a po roce zde oblékl i hábit. Později jej představený kláštera vzal na cestu po Antiochii v Sýrii (dnešní Antakya v Turecku), kde navštívili klášter v Telanissos a účastnili se jednání o způsobech řeholního života. To se týkalo i výjimečného poustevničení na sloupech, které sebou neslo extrémní askezi, která podle mezopotámských mnichů patří do kláštera a nemá být vystavována. Mniši kritizovali i potřebu mít učedníky, kteří takovému asketovi přinášeli do nádoby na laně jídlo a vodu. Místní v tomto způsobu života, který vedl Simeon stylita (pam. 27. 7.), viděli podíl na utrpení Krista a maximální svědectví o významu kajícího života, jehož svědky byli. Po diskusi Daniel s dalšími mnichy byli navštívit Simeona stylitu a byli ohromeni jeho životem i za spalujícího slunce na sloupu vyšším než si představovali. Dalším překvapením byla Simeonova slova plná lásky, kterými je přivítal. Daniel byl prý jediný, kdo měl odvahu, vyžádal si svolení a za Simeonem vystoupil po žebříku na sloup. Simeon mu pak požehnal a předpověděl, že bude pro svou víru trpět.

Po smrti igumena (představeného řecké mnišské komunity na úrovni opata) byl v r. 451 Daniel zvolen za jeho nástupce, ale tuto hodnost se pak rozhodl odmítnout. Vydal se znovu navštívit Simeona a vykonat pouť do Svaté země. Tuto druhou část svého plánu pravděpodobně změnil pro politickou situaci a válčení.

Některé stručnější verze legendy říkají, že po krátké době v hodnosti představeného dal přednost cestám do Sýrie a Palestiny, kde se setkával s jinými poustevníky. V podrobnějších životopisech je však uvedeno, že namísto pobytu v Palestině se usadil u Konstantinopole. Zde týden strávil v oratoři sv. Michaela v Anaplus Bosporu a potom asi 8 let žil v přístěnku starobylého chrámu, o němž se předtím vyprávělo, že je obýván démony. S okolním světem údajně komunikoval jen přes malé okénko, ale v této době prý pomáhal i patriarchovi Anatolovi.

Po Simeonově smrti v roce 459 měl žák Sergej předat Simeonův plášť byzantskému císaři Lvu I., ale protože mu toto bylo znemožněno, dal plášť Danielovi. Ten ho přijal jako výzvu a poblíž Konstantinopole s výhledem na průliv Bospor si postavil dva sloupy o výšce asi 4 m se zábradlím a nahoře měl nakonec i přístřešek proti ledovým bouřím. Podle některých zpráv stavbu dvou pilířů spojených železnými trubkami s pozdějším přístřeškem nechal pro Daniela udělat císař. Nahoru Daniel vystoupil v 51 letech a na sloupech žil 33 let a 3 měsíce.

Zde mu patriarcha Gennadius z Konstantinopole udělil kněžské svěcení, které se Daniel snažil z pokory odmítnout, ale za důležité považoval i ctnost poslušnosti.

Daniel mimo jiné předpověděl katastrofu způsobenou ohněm, ke které došlo v roce 465. Předem vyzýval patriarchu a císaře ke konání veřejných modliteb za její odvrácení, ale nebylo mu uvěřeno. Požár pak zničil osm oblastí Konstantinopole a davy lidí se sešly u Danielových sloupů. Mnozí za ním chodili pro radu, mezi nimi i císař Lev I. a jeho nástupce Zeno. S prosbou o uzdravení za ním chodili i nemocní. Daniel sám trpěl velkými otoky nemocných nohou, na nichž stále stál. Zemřel až ve věku 84 let a byl pohřben do kaple u svých sloupů.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Damasus Pp. (384); Victoricus et Fuscianus (asi s. III.); Sabinus, ep. Placentin (po skončení IV. století); Daniel, stylita Cpoli (493); David, monachus (1179); Francus Lippi (1292); Hugolinus Magalotti (1373); Hieronymus Ranuzzi (asi 1466); Martinus Lumbreras Peralta et Melchior Sánchez Pérez (1632); Arthurus Bell (1643); Maria a Columna Villalonga Villalba (1936); Maria a Mirabilibus Iesu Pidal y Chico de Guzmán (1974)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský