Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





blah. Hyacint /Jindřich/ Cormier
Hyacinthus (Henricus); Cormier

17. prosince, připomínka
Postavení:kněz OP
Úmrtí:1916

ŽIVOTOPIS

Narodil se 8. 12. 1832 v Orleans ve Francii. Při křtu dostal jméno Jindřich. Měl asi o tři roky staršího bratra Evžena, s nímž po otcově smrti bydleli u strýce, ale Evžen zemřel jako seminarista už v roce 1847. Rok předtím již Jindřich začal menší seminář. Ztráty a utrpení ho vedly k touze po odloučenosti od světa. Do kněžského semináře se přihlásil 18. 10.1851. Poznámky z prvních exercicií hovoří o jeho obrácení a opravdovosti. Píše v nich: „Stav, ve kterém jsem dosud žil, je jakousi vlažností: Rozdělil jsem se mezi svět a Boha… Byl jsem příliš nevděčný a příliš nerozumný, abych nemusel nyní měnit život.“ (– Podobné poznámky světců nám mohou být výzvou pro zpytování svědomí.)

V období studia jednak vynikal svým nadáním a jednak mu nemalé trápení působily zdravotní problémy, které se projevovaly chronickým krvácením a stávaly se proto překážkou pro jeho plné přijetí do dominikánského řádu. Jeho duchovní úroveň však ukazovala překvapivou zralost. Měl nadšení pro hudbu, ovládal hraní na varhany a s citem zpíval. Ze světců vedle sv. Dominika měl v úctě ct. Anežku /od Ježíše de Langeac/ Galand (pam. 19. 10.), které od začátku vděčil za své povolání. Často se k ní po celý život obracel modlitbou: „Ctihodná Matko Anežko, tobě vděčím za začátek svého povolání. Dej mi též, abych věrně plnil všechny jeho povinnosti, abych spojil vnitřní usebranost s vnější činností, lásku k bližnímu se zapomínáním na sebe.“

Jindřich Cormier o vánočních svátcích 1854 složil soukromý slib čistoty a následujícího 2. února slib chudoby a poslušnosti svému duchovnímu vůdci.

Biskup z Orleansu Jindřichu Cormierovi 17. 5. 1856 udělil kněžské svěcení a ten po měsíční přípravě odešel do dominikánského noviciátu ve Flavigny, kde ještě konal desetidenní exercicie a 29. 6. 1856 přijal dominikánský hábit a řeholní jméno Hyacint.

Představený řádu Alexandr Vincent Jandel byl při kanonické návštěvě kláštera Flavigny překvapen charakterem a oddaností Hyacinta Cormiera a projevil ochotu pro něj vyžádat zvláštní povolení u Svatého stolce. Hyacint během noviciátu měl opět větší problémy týkající se krevního onemocnění a byly u něho diagnostikovány i příznaky tuberkulózy. Novicmistr mu dal dispens od postu a vyzýval ho k šetření hlasu. Matka si ho chtěla z kláštera odvést a on proti tomu bojoval modlitbou. Podle jednání s papežem měl prý před sliby vydržet měsíc bez krvácení a nakonec nejdelší období bylo 29 dnů. Jeho stav se zhoršoval a přepokládalo se, že zemře. Po velkém zvažování představených byl 23. 5. 1859 připuštěn k věčným slibům v dominikánském klášteře sv. Sabiny v Římě.

Po slibech byl o. Hyacint Cormier opět poslán na léčení do Eaux-Bonnes. Zdraví tohoto zdánlivě umírajícího kněze se začalo zlepšovat a jeho pozemský život trval ještě přes 56 let. Po svém návratu do Říma byl několik měsíců podpřevorem u svaté Sabiny. Když byl odtud v dubnu 1861 noviciát přeložen do kláštera Corbara u Ille-Rousse na Korsice, byl tam ustanoven novicmistrem a po dvou měsících byl jmenován převorem. V roce 1863-5 došlo k rozhodnutí obnovit provincii v Toulous, kterou jako první založil sv. Dominik. Za provinciála byl tehdy jmenován o. Hyacint ve svých 33 letech. Úřadu se ujal 23. 10. 1865 a bratřím znovuzřízené provincie poslal list s programem zaměřeným na dva pilíře, a to pokoru a jednotu, v nichž viděl základ této stavby. K tomu prvnímu základu napsal: „Buďme pokorní ve svých myšlenkách, pokorní ve svých slovech, pokorní při zastávání posvátné služby.“

Kapitula konaná v dubnu 1869 u svatého Maximina ho znovu zvolila. V roce 1873 o. Hyacint se souhlasem biskupa z Auch založil dominikánky - k ošetřování nemocných. Zároveň se věnoval i dalším komunitám sester. V roce 1874 dosáhl toho, že byl z funkce provinciála uvolněn, ale v následujícím roce došlo opět k jeho zvolení, které se ještě opakovalo. Jako provinciál stavěl klášter v Marseille a zřídil klášter v Mazéres.

V roce 1891, vzhledem k stařeckému vzhledu Cormiera, byl na generální kapitule v Lyonu definitorem toulouské provincie zvolen o. Ondřej Frühwir. Ten o. Hyacinta jmenoval „provinciálem Svaté země“ (šlo o čestný titul) a v roce 1896 generálním prokurátorem řádu. Byl tak pověřen ke stykům s římskými kongregacemi a s papežem. K jeho hodnosti náleželo mít znak a heslo. Do černobílého štítu si přidal pelikána, který živí svá mláďata, což je symbolickým zobrazením Krista a za heslo si vybral „Caritas veritatis“ – „Láska k pravdě“. Vysvětloval ho tak, že „předávat pravdu je nejkrásnější láskou.“ Uvádí se, že láska ho uschopňovala, měl pověst moudrosti, a proto ho všichni rádi přijímali. Od 21. 5. 1904 byl až do své smrti zvoleným generálem dominikánů a velmi se zasloužil o rozkvět řehole. Co se týče samostatné české dominikánské provincie, prosadil 14. 9. 1905 její obnovu.

Vykonával vizitace ve všech řeholních provinciích. Z jeho iniciativy v letech 1908-9 začalo v Římě mezinárodní studium „Collegium Angelicum“ (otevření 5. 11. 1909), dominikánská univerzita s filozofickou a teologickou fakultou i s fakultou kanonického práva. Předsedal generálním kapitulám, např. v roce 1913 ve Venlo v Holandsku. Po 84 narozeninách ještě sloužil mši svatou, i když při ní musel už sedět. Potom 16. 12. poprosil převora o shromáždění komunity, aby u něj podle řádového zvyku u umírajících spolubratři zazpívali „Salve Regina“. Obnovil ještě tři sliby své profese a poděkoval Bohu, že mu dal vytrvat v řeholním životě a druhého dne skonal.

Papež Jan Pavel II. jej 20. 11. 1994 blahořečil.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes de Matha (1213); Modestus, ep. Hierosolymitan (634); martyres Eleutheropoli, L milites (638); Iudicael (asi 650); Begga (693); Sturmius (779); Christophorus de Collesan, monachus (s. X.); Wiwina (1170); Manyanet y Vives Iosephus (1901); Matilde del Sagrado Corazon Tellez Robles (1902); Hyacinthus (Henricus); Cormier (1916)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský