Maria Mancini
| 22. ledna, připomínka | |
| Postavení: | vdova, řeholnice |
| Úmrtí: | 1431 |
ŽIVOTOPIS
Narodila se v roce 1355 v Pise v Itálii a byla pokřtěna jménem Kateřina. Již v dětství ji provázely mimořádné události, které jsou zpětně považovány za známky jejího vyvolení a mimořádnou Boží ochranu. V dětství jí prý bylo dopřáno uvidět i svého anděla strážného a je zmiňováno, že při extázi viděla ve vězení Petra Gambacorta a Pannou Marií byla vyzvána, aby se za něj modlila, protože se jednou stane jejím dobrodincem. Kateřina se hodně zaměřovala na duchovní život, nestála o vstup do manželství, ale již ve 12 letech se z poslušnosti vůči rodičům provdala. Už v 16 letech se poprvé stala vdovou a byla nucena se znovu provdat. Do věku 24 let se nejen stala podruhé vdovou, ale měla 7 dětí, které jí zemřely. O poslední dítě přišla až po smrti druhého manžela.
Pravděpodobně v roce 1375 se Kateřina Mancini v Pise seznámila s Kateřinou ze Sieny (pozdější učitelkou církve), která tam byla v té době poslána pomáhat s apoštolátem. Spřátelily se a když Mancini podruhé ovdověla, její jmenovkyně ze Sieny jí poradila, aby vstoupila do dominikánského kláštera Svatého kříže. Učinila tak a přijala zde řeholní jméno Marie. Osvojila si řeholi v její prvotní přísnosti. Na jejím základě začala usilovat o reformu. Společně s Klárou Gambacorti a s několika dalšími sestrami založily řeholní dům s přísnějšími pravidly díky Petrovi Gambacorti, který jim stavbu věnoval. Byl to ten, za něhož se na výzvu Panny Marie jako dítě Kateřina modlila. První představenou v tomto domě byla Klára Gambacorti (pam. 17. 4.) a po její smrti byla za nástupkyni zvolena Marie Mancini. Ta ponejvíce setrvávala v modlitbě a sestry vedla až do své smrti.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Vincentius, m. Valentiæ (304); Valerius, ep. Cæsaraugustan (305/315); Gaudentius, ep. Novarien (asi 418); Anastasius, monachus in Perside (628); Barnardus (842); Dominicus, abbas Soran (1031); Maria Mancini♦ (1431); Antonius della Chiesa♦ (1459); Gulielmus Patenson♦ (1592); Franciscus Gil de Federich et Matthæus Alonso de Leziniana (1745); Vincentius Pallotti (1850); Gulielmus Iosephus Chaminade♦ (1850); Laura Vicuña♦ (1904); Iosephus Nascimbeni♦ (1922); Ladislaus Batthyány-Strattmann (1931)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský