Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Ludvíka de Marillac
Ludovica de Marillac

15. března, připomínka
Postavení:zakladatelka společnosti FdC
Úmrtí:1660
Patron:všech sociálních pracovníků
Atributy:vdovský šat nebo hábit vincentek

ŽIVOTOPIS

Pochází z Paříže, byla vdaná a měla syna. Po ovdovění ve 33 letech se seznámila s Vincencem z Pauly a pod jeho vedením se začala věnovat péči o chudé, staré a nemocné lidi. Nakonec spolu s ním založila společnost Dcer křesťanské lásky, kterou vedla jako představená. V jejím životopise čteme o propojení mystických zážitků s její láskyplnou charitativní službou druhým. Podle sv. Vincence ji při životě a činnosti udržovala jen mimořádná duchovní síla a Boží milost.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

PONÍŽENÍ USCHOPŇUJE K DOKONALÉ SLUŽBĚ LÁSKY

Narodila se 12. 8. 1591 v Paříži jako nemanželské dítě ovdovělého barona de Marillac. O čtyři roky později se baron znovu oženil. O matce Ludvíky nevíme nic bližšího. Z pozdějšího dětství Ludvíky víme, že ji bohatí příbuzní dali na výchovu a vzdělání do kláštera k dominikánkám, kde byla do 13 let. Pak musela studium přerušit a přestěhovat se k jedné prosté ženě, která vychovávala více děvčat. U ní se učila šít, vyšívat, malovat. Když se zde dozvěděla o svém původu, začala mít pocit méněcennosti, zároveň se v ní ozvala touha po životě v klášteře a učinila i slib, že bude řeholnicí. Chtěla vstoupit ke kapucínkám, ale nebyla přijata s odůvodněním, že není dostatečně silná pro přísný klauzurní život a že Bůh má s ní jiné plány.

Příbuzní (ji) pro ni našli ve vyšších kruzích partnera a ona souhlasila, že se vdá za Antona Le Gras, kterého si jako manžela zamilovala. Měla syna Michala, ale necítila jistotu, že se pro rodinný život rozhodla správně, připomínajíc si slib. Životní těžkosti jí pak připadaly jako trest za jeho nesplnění, zejména když se přidaly finanční těžkosti rodiny, jejího muže postihla dlouhá nemoc a začal být nesnesitelně hněvivý. Chtěla už od něj i odejít, ale neodešla. Nechala se vést biskupem Camusou k odevzdanosti do Boží vůle a s jeho souhlasem udělala slib, že zůstane vdovou, zemře-li její manžel dřív. Při jedné mši svaté 4. 6. 1623 pocítila mimořádnou Boží blízkost a ujištění, že přijde čas, kdy bude moci složit řeholní sliby a měla i prorocké vidění. Koncem následujícího roku se setkala s Vincencem de Paul, který byl misionářem a obnovitelem řeholního života ve Francii. Ten se stal jejím duchovním rádcem a pomohl jí nacházet poslání v Církvi. Vedl ji na cestu charitativní činnosti. On sám již dříve založil sdružení měšťanských paní za účelem péče o staré a nemocné lidi. Manžel Ludvíky zemřel 21. 12. 1625 a Ludvíka se pak stala věrnou a horlivou spolupracovnicí P. Vincence. Společně s ním v roce 1633 a s venkovskými děvčaty založila společnost milosrdných sester - "Dcer křesťanské lásky" a byla v ní první generální představenou. Sv. Vincenc jim připomínal, že jejich celou jsou pronajaté pokoje, kaplí farní kostel, klášterním dvorem ulice města, klauzurou poslušnost, klášterními mřížemi bázeň Boží a závojem svatá skromnost. Ludvíka a první čtyři sestry sice 25. 3. 1642 složily věčné sliby chudoby, čistoty, poslušnosti a služby chudým, ale později se ustálily pouze časné sliby, které obnovují každý rok 25. března. K tomuto dni se každá znovu svobodně rozhoduje obětovat se Bohu a charitativní službě. Každoroční akt zasvěcení je vzpruhou k službě Bohu i bližním s větší horlivostí a láskou.

Sv. Vincenc vedl Ludvíku a její sestry k skrytému, pokornému životu ve službě druhým. Říkal jim: "Čím opravdovější bude vaše svatost, tím bude skrytější." Ludvíka se snažila jít spolusestrám příkladem. Příčinou její poníženosti byl život v Boží blízkosti, nikoli běžné sebepoznávání. Kdo při poznávání sebe se porovnává s lidmi neohodnotí se tak, aby ho to vedlo k svatosti, ale k pohodlnému křesťanství. Kdo se však porovnává s Bohem, k jehož obrazu byl stvořen, nemůže se cítit dokonalým, ale před Bohem přiznává svou ubohost a vytrvale prosí, aby Bůh shlédl na jeho poníženost a pomohl mu. To je případ Ludvíky, která pak v poníženosti byla schopná nést břemena spojená s konáním služby lásky. Čím větší poníženost, tím větší láska; to je nejvýrazněji patrné přímo na Božím Synu. Nikdo se tolik neponížil a nikdo nemá tak velkou lásku. Teprve ponížení uschopňuje k dokonalé službě lásky. Ve škole pokory a poníženosti se člověk zdokonaluje. Ludvíka si v úsilí o život v poníženosti osvojila souhrn ctností, zejména prostotu, laskavost, odříkavost a horlivost. Láska k bližnímu otevírá cestu lásce k Bohu a Ludvíka na ní dospěla k mystickému spojení s Bohem, tedy k nejužšímu spojení, jakého je na této zemi možné dosáhnout. Jde o nazírání na Boha a důvěrný život s ním. Na této cestě byly prý velmi významné časté duchovní obnovy a odevzdanost do Jeho vůle. Ono mystické spojení pak prostupovalo všechny její námahy, práce a starosti a přetvořovalo ji. Bylo to znát v jejím něžně laskavém vztahu jak k Dcerám křesťanské lásky, kterým pomáhala zbavit se překážek spojení s Bohem; tak k chudým, v nichž viděla chudého Krista.

Přes těžká tělesná i duševní utrpení vedla sestry 27 let a obětovala se ve službě bližním.

Zemřela v 68 letech a kanonizována byla Piem XI. v roce 1934.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zamyslím se nad příkladem cesty, kterou Ludvíka ukazuje a nad mým povoláním, které má být také příkladnou službou.

Bože, povolal jsi svatou Ludvíku, aby v poníženosti a službě následovala Tvého Syna. Prosíme Tě: nauč také nás poznávat Tvou vůli, abychom tak jako ona žili příkladným křesťanským životem. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

POZNÁMKA

Klement Maria Hofbauer má u nás slavenou památku podle českého kalendáře až 20. 5.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ludovica de Marillac (1660); Zacharias, Pp. (752); Leocritia (859); Artemidis Zatti (ca 1951); Menignus (ca. 250); Gulielmus Hart (1583); Sisebutus (1086); Clemens Maria Hofbauer (1820)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský