sv. Kateřina Sienská

Catharina Senensis, virgo et doctor Eccl.

29. dubna, památka
Postavení:	učitelka církve
Úmrtí:	1380
Patron:	celé Evropy, dominikánských terciářek a pradlen; je pomocnicí proti moru, bolestem hlavy a přímluvkyní umírajícím
Atributy:	dominikánka s trnovou korunou, chudí, kříž nebo srdce s křížem, kniha, lilie, růženec, prsten, stigmata

ŽIVOTOPIS

Pochází z italské rodiny s 25 dětmi. Svůj život zasvětila Bohu a vstoupila do třetího řádu sv. Dominika. Zvolila si cestu připodobnění se Ježíši v bolestech a často rozjímala o jeho utrpení. Vědoma si toho, že nám Bůh činí dobré přes všechen náš nevděk, jednala podobně. Byla vytrvalá v modlitbě, usmiřovala, obracela hříšníky, přispěla k duchovní očistě církve a k návratu papeže z Avignonu do Říma. Diktovala dopisy a spisy, které byly vedle skvělé nauky plné duchovní vroucnosti. Žila jen do 33 let.

Při prohlášení za spolupatronku Evropy ji svatý Otec představil takto: "Tato mladá žena ze Sieny vystihla rozhodným tónem a plamennými slovy jádro problémů Církve a společnosti své doby. S neúnavnou horlivostí se Kateřina zasazovala o řešení složitých konfliktů, které společnost její doby rozdělovaly. Její úsilí o mír se dotklo mnoha evropských panovníků. Ukázala jim, že před rozumem zbraní je třeba dát přednost zbraním rozumu. Posílena svou důvěrnou blízkostí Kristu se také nerozpakovala samotnému papeži poukázat na Boží vůli, která mu přikazuje konečně zanechat váhání diktovaného pozemskou opatrností a světskými zájmy a vrátit se z Avignonu do Říma."

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

UČITELKA CÍRKVE A STAVITELKA MOSTŮ

Narodila se 23. 3. 1347 v Sieně v Itálii do početné rodiny barvíře vlny Jakuba Benincasa a Lapy jako předposlední z 24 dětí. K nim jako 25. dítě patřil ještě přisvojený sirotek Tomáš della Fonte, který byl Kateřininým bratrancem. Později se z něj stal dominikán a Kateřinin zpovědník.

Kateřina již v šesti letech měla první zjevení Pána Ježíše v kněžském rouchu za doprovodu apoštolů Petra, Pavla, Jana a dalších bíle oděných osob. Toto vidění nad bazilikou sv. Dominika pak považovala za pozvání k bezvýhradnému následování Krista. Již v dětském věku se mu zasvětila a žila mimořádně zbožně.

Od 12 let jí matka začínala hledat ženicha a Kateřina jí proto prozradila, pro jaké ideály se rozhodla. Ač byla matka zbožnou katoličkou a děti vychovávala ve víře, o Kateřininých nápadech nechtěla slyšet. Ta nechtěla porušit povinnou lásku vůči rodičům, tak se uchýlila například k tomu, že si ustřihla své krásné dlouhé vlasy, aby nevypadala přitažlivě. Ani to nepomohlo, dostala ještě tvrdší práci, jako by byla služka, a zároveň přišla i o své místo v pokoji. Ona si však vytvořila nový "pokojík" v nitru své duše a tam se setkávala se svým božským Snoubencem. Její projevy byly plné pokory a vytrvalosti, s níž chtěla docílit vstupu do třetího řádu dominikánů. Na svou stranu získala nejprve otce. Dle některých životopisů s ním pohnulo vidění záře a holubice nad dcerou. Podstatné je, že přemluvil i matku k souhlasu s Kateřininým přáním.

Ta po dovršení 16 let žádala o přijetí k dominikánským terciářkám zvaným mantelátky, podle jejich černého pláště "mantlu", přikrývajícího jejich bílé roucho. Představení zprvu nechtěli pro její mladý věk vyhovět, ale pak souhlas dali. Terciářky žily ve světě, ale nosily svůj řeholní oděv. Kateřinin život se odvíjel hlavně na čtyřech místech. Byl to kostel sv. Dominika, rodný dům, nemocnice della Scala a leprosárium sv. Lazara, kde s hrdinskou láskou ošetřovala nejvíce postižené pacienty.

Žila velmi asketicky, neustále se postila od masa, odříkala si i vařené pokrmy a požívala syrovou zeleninu, chléb a vodu. Třikrát denně se bičovala, dělajíc pokání za druhé. Spánku si dopřávala jen velice málo a na tvrdém lůžku. Od Boha byla obdarovávána mnoha milostmi, vedle vidění a extází obdržela moudrost a její prosby za obrácení konkrétních hříšníků bývaly často vyslyšeny. Někteří ji obdivovali, jiní záviděli a nenávistně uráželi, mezi takové patřily i řeholní osoby.

V Sieně chodila pečovat také o starou vdovu a řeholnici, postiženou rakovinou a otevřenými vředy, které ošetřovala. Tato nemocná ji však začala pomlouvat a Kateřina se v těžké chvíli obrátila v modlitbě k Pánu Ježíši. Ten se jí zjevil nabízeje ji dvě koruny, aby si vybrala. Jedna byla zlatá a druhá trnová. Kateřina sáhla po trnové a narazila si ji na hlavu. Pak už jí pomluvy ve městě nevadily a nevděčnici láskyplně sloužila dál. Ta se obrátila, lži odvolala a Kateřinu odprosila. Mnohá zobrazení s trnovou korunou vycházejí z tohoto příběhu.

Za doby pontifikátu Urbana V. (1362-70) byla ve vidění Kristem vyzvána, aby se začala věnovat apoštolátu. Tak začala žít veřejnějším životem a začaly za ní chodit významné osoby ze Sieny, z Florencie a Pisy. Někteří žádali radu, jiní duchovní vedení. Někteří s ní začali korespondenci, ale ona neuměla číst a psát, protože žádnou školu nenavštěvovala a nikdo ji to nenaučil. Jinak ale byla velice schopná, jak vyplývá z toho, že dovedla diktovat i třem písařům najednou, každému jiný obsah.

Kateřině mohlo být asi něco málo přes 20 let, když začala s apoštolátem, a nedůvěra ze strany dominikánské řehole byla tedy dost pochopitelná. V květnu 1374 ji proto vedení předvolalo na generální kapitulu do Florencie. Tam uznali její pravověrnost a určili jí duchovního vůdce, kterým byl učený Rajmund da Capua.

Kateřina byla po návratu z Florencie natolik známá, že ji Řehoř XI. i její představení vyzvali, aby povzbudila křesťanské velmože k boji proti postupujícím Turkům.

V dalším roce byla pozvána k apoštolátu do Pisy, kde už působila za morové rány v minulém roce, ošetřujíc nemocné. Při pobytu v roce 1375 tam za svého působení dosáhla dalšího stupně spojení s Kristem skrze bolestivé znaky jeho utrpení - stigmata. Při jednom zjevení začalo z ukřižovaného Krista vycházet pět krvavých paprsků k jejím rukám, nohám a srdci. Ona však vznesla prosbu, aby stigmata, která měla obdržet, nebyla na těle viditelná, ale byla jen uvnitř cítit. V té chvíli se prý krvavá barva změnila ve zlatou a světelné paprsky jí zasáhly oněch pět míst, jen ostré bolesti připomínaly místa Ježíšových ran. Stigmata tedy mohla před světem tajit.

Pak začaly v Itálii politické rozbroje. Ve Florencii se chopili zbraní pro nesouhlas s církevním státem. Řehoř XI. vyhlásil proti nim exkomunikaci a interdikt. Florenťané se pak obrátili na Kateřinu s prosbou o vyjednání smíření. Kateřina tedy navštívila v Avignonu papeže, který ji přijal s velkou úctou a prosbě o smír vyhověl. Jenže ani jedna ze stran nepřijala návrhy a doporučení v plném rozsahu.

Řehoř XI. udělil Kateřině i některá privilegia, k nimž patřilo mít přenosný oltář a na apoštolských cestách mít k dispozici tři zpovědníky pro čerstvě obrácené kajícníky. Kateřina také chtěla po papeži, který od r. 1305 sídlil v Avignonu, aby se vrátil do Říma, hlavního sídla Petrových nástupců. Na její naléhání se k tomu kroku rozhodl 16. 9. 1376 a uskutečnil ho po čtyřech měsících. V dalším roce 1378 však zemřel a nový papež Urban VI. si znepřátelil kardinály, kteří pak zvolili vzdoropapeže, sídlícího opět v Avignonu, a volbu Urbana prohlásili za neplatnou. V té době Urban VI. povolal Kateřinu, která ho nepřestala uznávat, do Říma, aby mu pomáhala v těžké situaci.

Po příjezdu do hlavního města trápily Kateřinu i chyby v dominikánské řeholi, za jejichž nápravu se modlila a připravovala více členů k obnově řádu. Na její přání byl generálním představeným ustanoven Rajmund de Capua, který nastoupil dva týdny po její smrti a uskutečnil obnovu.

M. Liptovská o Kateřině napsala, že žila pravdou a láskou. Tyto dvě ctnosti jí stačily k tomu, aby se její život stal mostem, po němž chtěla přejít ke svému milovanému. A autorka připomíná, že se na mostě nestaví rekreační chaty, ale most slouží jen k přejití. A most není určen ani ke hrám a k postávání, ale k přejití. Při nebezpečné hře na mostě může dojít k havárii - k věčné smrti.

V Kateřině také můžeme vidět i stavitelku mostů ke smíření, kterým pro mnohé byla. A to ať se jednalo o smiřitelku mezi lidmi nebo s Bohem. Takovými budovateli mostů, vyztužených pravdou a láskou, má být i každý z nás. Mostů jak od srdce k srdci, tak od hříšníků k Bohu.

Bohatý a vyčerpávající život Kateřiny skončil v jejích 33 letech. Zanechala bohaté literární dílo, které tvoří 382 dopisů, z nich 23 bylo papežům a 11 hlavám států; dále kniha Dialog a 26 modliteb. Její kniha Dialog (uváděná i jako "Boží prozřetelnosti") byla diktována po uzavření míru mezi papežem a italskými městy. Je psána ve formě otázek nebeskému Otci a jeho odpovědí. Mluví se v ní o Božím milosrdenství i o mystické cestě lásky, kterou jde duše vstříc spojení s Nejsvětější Trojicí. Dílo bylo podnětem k zařazení Kateřiny mezi učitele dokonalosti. Všechny její spisy ukazují na velkou lásku k Církvi.

Kateřina byla s velkými poctami pohřbena na hřbitově dominikánského kláštera "alla Minerva" v Římě. U jejího hrobu se začaly dít zázraky a pak byly její ostatky přeneseny pod hlavní oltář kostela Santa Maria sopra Minerva v sousedství římského Panteonu.

Svatořečena byla Piem II. v roce 1461. Mnohem později, až v r. 1866, dostala od Pia IX. titul spolupatronky Říma a v roce 1939 byla Piem XII. se sv. Františkem vyhlášena patronkou Itálie. Zvláštního vyznamenání se jí dostalo 4. 10. 1970 od Pavla VI., kdy byla zařazena mezi učitele církve. Ten titul před ní dostávali jen přední učenci teologie. Naposled ji povýšil Jan Pavel II., když ji vyhlásil za spolupatronku Evropy 1. 10. 1999 a to společně se sv. Brigitou Švédskou a s Edith Steinovou. Od října 2000 stojí čtyřmetrová socha sv. Kateřiny z bílého carrarského mramoru od sochaře Erika Amana ve vnějším výklenku vatikánské baziliky.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Z Kateřinina vzoru vidíme, že žít podle křesťanského přesvědčení znamená často dát přednost koruně, která nás činí podobnou Ježíši. Budu proto milovat své bližní bez ohledu na nevděk, kterého se mi dostane. Tuto evangelizační metodu začnu u sebe podporovat modlitbou k Duchu sv., pohledem na kříž a připomenutím si přání Otce, který se na mne s láskou dívá.

Bože, Tys naučil svatou Kateřinu rozjímat o utrpení Tvého Syna a sloužit Tvé církvi; dej, ať se i naše srdce rozhoří láskou k němu, abychom žili v trvalém spojení s ním a mohli se radovat, až se zjeví jeho sláva. Neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Catharina Senensis, virgo et doctor Eccl. (1380); Hugo, abbas Cluniacen. (1109); Tychicus; Torpes (s. inc.); Severus, ep. Neapolitan (ca. 409); Achardus (1172)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský