sv. Felix de Cantalicio

Felix de Cantalicio

18. května, připomínka
Postavení:	řeholník OFMCap
Úmrtí:	1587
Patron:	kapucínských laických bratrů, matek a dětí
Atributy:	Ježíšek, kapucínský hábit, mošna nebo pytel

ŽIVOTOPIS

Pocházel z chudých rodičů v Cantalicio. Do 30 let pracoval jako zemědělec a pak vstoupil ke kapucínům. Tam mu byl svěřen úkol sběratele almužen, který vykonával po čtyřicet let. V neustálé modlitbě a s pokornou radostí procházel římskými ulicemi s pytlem na zádech. Staral se přitom také o chudé a nemocné a přátelil se s dětmi, které učil chválit Boha. Pro svůj obvyklý pozdrav si vysloužil přezdívku »bratr Deo gratias«.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

FRÁTER DEO GRATIAS

Narodil se roku 1513 na úpatí Apenin v Umbrii v obci Cantalicio. Vyrůstal ve velmi chudé rolnické rodině bez možnosti vzdělání. Jako dítě chodíval pást ovce nebo pomáhal rodičům na poli. Maminka ho naučila modlit se a seznámila ho s hlavními náboženskými pravdami. Malý Felix byl velmi zbožný a z leckterého místa v přírodě si jednoduchým způsobem vytvořil svatyňku, v níž se modlil. Obvykle si udělal skrýši z větviček a vyřezal křížek, před nímž se učil rozjímat o utrpení Páně.

Od 12 let chodil Felix Porro do služby za pasáka k zámožnému měšťanu, pánu v Citta Ducale, kde se později stal oráčem. Brzy ráno šel nejdříve na mši svatou a pak do práce. Až úzkostlivě se chránil každé příležitosti ke hříchu, kamarády byl někdy přezdíván svatouškem, jindy vyhledáván pro svou úslužnost a dobré rady. Když se mu někdo smál nebo ublížil, slíbil, že se za něj pomodlí. O nedělích prosil spolučeledína, aby mu četl z některé duchovní knihy. Poznal tak život starých egyptských poustevníků, kteří při své chudobě prožívali štěstí ze spojení s Bohem. Jejich příběhy byl osloven, ale zároveň si uvědomoval, že by při pokusu o jejich následování mohl bez vedení snadno sejít z cesty a že snad udělá nejlépe, když vstoupí do kláštera, kde pod vedením představených dojde spolehlivěji spásy. Ve věku 30 let se proto rozhodl zkusit vstoupit do kapucínského kláštera v Citta Ducale.

Kvadrián ho tam přijímal s pochybnostmi a s poukázáním na ukřižovaného, že kapucíni jej mají následovat a jemu se připodobňovat. Načež Felix před křížem poklekl a prohlásil: "Bůh je mi svědkem, že nehledám nic jiného, než abych Krista mohl následovat." Po té odpovědi byl provinciálovi v Anticoli doporučen a mohl začít žít v klášteře, kde mu již po roce bylo umožněno složit řeholní sliby, protože projevoval velkou horlivost i poslušnost. Po slibech byl poslán do Tivolského kláštera a odtud později do Říma. Tam byl určen za sběrače almužen a tento úkol mu zůstal po 40 let.

Chodíval den co den za každého počasí s pytlem na zádech vyprošovat almužny pro klášter. Byl velmi trpělivý a vděčný. Z jeho úst nejčastěji zaznělo "Deo gratias!" - Toto "Bohu díky!" používal nejen jako poděkování za almužnu, ale bylo i jeho oblíbeným pozdravem a říkal ho i při odchodu, když mu lidé ukázali dveře jako nežádoucímu a dotěrnému žebrákovi. V Římě se mu proto začalo říkat "Fráter Deo gratias". Tak na něj volávali i kněží.

Někdy se potil pod těžkým břemenem, které považoval za kříž Kristův, a občas s veselou myslí nazýval své tělo klášterním oslem. S dovolením od představených také často z nasbíraných almužen rozdával hladovým chuďasům potraviny. Někteří se styděli žebrat a on s příkladnou prostotou ducha i pro ně vyprošoval u bohatých almužny. Vedl si přitom srdečně a vtipně, takže když za někoho prosil, málokdy se stalo, že by nebyl vyslyšen. Felix procházel římskými ulicemi téměř v neustálé modlitbě a pokorné radosti, staral se přitom i o nemocné a vyzýval děti, aby chválily Boha. Nevzdělaný Felix rád používal citáty z Bible i vhodná pořekadla a nejednoho vážného učence prý překvapil kořeněným vtipem. Jeho blízkým přítelem byl světec Filip Neri a chovali se k sobě jako milující se děti. Někdy s ním prý rozprávěl i Karel Boromejský. Svou málomluvnost vůči bratrům však odůvodňoval tím, že nevzdělaný oráč se nemůže pouštět do hovorů se zkušenějšími. O nedělích a svátcích navštěvoval nemocnice, aby těšil, povzbuzoval k důvěře v Boha a rozdával ovoce, květiny, obrázky, křížky. Ke každému byl shovívavý a vlídný, jen k sobě přísný.

Žil asketicky o chlebu a vodě a spával na holé zemi, pod hlavu si dával chrastí. Mnoho lidí také napomínal a rozdával rady i učeným. Např. při návštěvě známého právníka Biscia se podivil množství jeho knih, kterými byl obklopen, a ptal se ho, k čemu jich má tolik. Dostalo se mu vysvětlení: "My právníci se z nich učíme právům, podle kterých jednáme v soudních rozepřích, aby každému se stalo po právu." Felix nato s úsměvem řekl: "Já myslím, že se těmi knihami živí různice a převrací dobrý řád. To množství ti neprospěje, nepoznáš-li knihy života. Jen Kristus učí, co je pravda a právo, a spravedlivě řeší všechny záhady a rozepře." Přitom ukázal na kříž. Jinde soudce varoval, aby mu úplatky nebyly v den soudu příčinou zavržení. Nebo vyzývavě oblečené ženě dokázal říci, že se obléká pohoršlivě, aby to počítala za hřích. Se svým pytlem chtěl chodit až do konce svého života, říkával: "Voják má umřít s mečem v ruce a osel pod svým břemenem."

S největším zalíbením chystával na Vánoce v klášterním kostele jesličky. Dlouho se u nich modlíval a vedl k tomu také mnohé děti. Také k Panně Marii měl dětinnou úctu a legenda vypráví, že byl za ni odměněn zjevením Matky Boží, která mu do náruče položila Boží nemluvňátko, které při extázi k sobě přivinul a mohl políbit. Svoji zbožnost projevoval před každým mariánským svátkem odřeknutím si pokrmu a modlitbou svatého růžence.

Když před koncem života onemocněl zimnicí a byl stižen bolestmi, řekl, že i kdyby věděl, že na prosbu bude uzdraven, tak by o to uzdravení nepoprosil. Protože jestli ho Bůh navštěvuje bolestmi, proč by je neměl snášet s radostí, trpělivě a z lásky? V 74 letech přijal svátosti, naposled řekl své "Deo gratias" a potěšen Pannou Marií odevzdal svou duši Bohu.

Římané, poté co uslyšeli o jeho smrti, ve značném počtu se s ním přišli rozloučit. Přitom se snažili odnést si nějakou památku. Mnozí si odstřihovali z jeho hábitu, pročež prý mrtvolu museli třikrát převlékat. K udržení pořádku při pohřbu bylo pro velké množství lidu zapotřebí stráží. Klement XII. jej v roce 1712 zařadil mezi svaté.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Za všechno budu projevovat Bohu vděčnost.

Bože, Tys povolal svatého Felixe, aby následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře; pomáhej i nám, abychom nezapomínaje na vděčnost Tobě šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes Pp I (526); Theodotus, Thecusa, Alexandra, Claudina, Phaina, Euphrasia, Matrona et Iulitta, Thecusa (asi 303); Felix de Cantalicio (1587); Ericus (1161); Gerardus Mecatti^♦ (asi 1245); Blandina (Maria Magdalena) Merten^♦ (1918); Dioscorus, m. in . Ægypto (ca. 303); Potamon, Ortasius (s. IV); Burchardus^♦, presb. (s. XII); Gulielmus^♦, presb. Ord. Erem. S. Augustini (1369); Stanislaus Kubski^♦ (1942); Martinus Oprządek^♦ (1942)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský