Gregorius Pp VII
| 25. května, nezávazná památka | |
| Postavení: | papež OSB |
| Úmrtí: | 1085 |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Toskánska a stal se benediktinským mnichem, rádcem papežů i reformátorů. Po zvolení papežem bojoval za čistotu a nezávislost církve. Byl neohrožený, vytrvalý, trpělivý, učený a zkušený s horlivou láskou k Církvi. Císař Jindřich IV. se nechtěl zříci práva dosazování biskupů a opatů a po opakované své exkomunikaci dal zvolit vzdoropapeže a obsadil Řím. Řehoř VII. pak zemřel v exilu v Salernu.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
SPRAVEDLIVÝ ZÁSTUPCE KRISTŮV NA ZEMI
Narodil se kolem r. 1020 v Soany v italském Toskánsku, se jménem Hildebrand. V chlapeckých letech odešel na studie do Říma. V aventinském klášteře se mu dostalo výchovy a vzdělání. Není jisté, zda nevstoupil do benediktinského řádu už v Římě nebo až v Cluny r. 1048. V papežských službách vystupoval od roku 1047, kdy doprovázel papeže Řehoře VI. do vyhnanství v Německu. V následujícím roce odešel do Cluny, odkud ho o rok později odvolal Lev IX. do Říma, aby tam vedl benediktinský klášter sv. Pavla. Přitom pobýval i v papežské kurii a plnil i poslání legáta mimo Řím. V papeži viděl zástupce Krista na zemi (Vikarius Christi), jak to vyjádřil v dokumentu "Dictatus papae" i ve svých listech.
Po smrti papeže Alexandra II., který zemřel 21. 4. 1073, měl do zvolení nástupce jako arcijáhen vést římskou církev. Ustanovil třídenní půst a modlitby za šťastnou volbu, ale již při pohřbu papeže dal lid najevo, že si přeje jeho osobu. Římské duchovenstvo s kardinály se k spontánní volbě přidalo, a tak se Hildebrand stal papežem, který si dal jméno Řehoř VII.
Začal s odstraňováním nepořádků mezi duchovenstvem. Snažil se i o odstranění řeckého rozkolu. To se mu podařilo jen krátkodobě pro zmaření pomocné výpravy proti Turkům, k níž nakonec nedošlo kvůli Jindřichu IV. Nelze se zde věnovat veškeré jeho činnosti. Bylo zapotřebí skoncovat s investiturou - dosazováním duchovních hodnostářů jako vazalů světskou mocí, potlačit hříšné svatokupectví a napravit kázeň duchovenstva. Řehoř VII. se pustil do boje s těmito nepravostmi, i když nebyl prvním, kdo se o jejich vymýcení snažili. Je pochopitelné, že světskou investiturou a úplatkářstvím se do církevních funkcí dostávali lidé nehodní i s pohoršlivou mravností, což mělo odraz na podřízených i na životě v církvi. Papež ke svým nařízením, týkajícím se uvedeného boje, přidal dodatek o vyloučení z církve těch věřících, kteří by nedbali nařízení a vědomě se zúčastnili církevních úkonů kněze, který byl činný proti papežským nařízením. Lid pak nutil duchovní osoby k polepšení.
Určitou představu o činnosti Řehoře VII. podává jeho zachovalá korespondence, která byla určena nejen biskupům a opatům v různých částech Evropy, ale i všem evropským vladařům, od španělského po ruského také byzantskému císaři Michaelu VII. a muslimskému emírovi v Maroku. Byly to i obsáhlé spisy, v nichž vysvětloval a bránil zájmy Církve. Z jeho listů také vyplývá, jak sám uvedl, že ho nikdy nevedla žádná idea či touha po světské moci, když vystupoval proti špatným feudálům a bezbožnému duchovenstvu, ale jen vědomí svých povinností s posláním Apoštolského stolce.
Většina životopisů mluví rozsáhle o odmítání Jindřicha IV. podřídit se Řehoři VII., zejména, když se jednalo o investituru. Papež své přesvědčení o zástupné moci, s níž může neposlušné exkomunikovat a sesazovat, uplatnil i v konfliktu s mladým císařem Jindřichem IV., přičemž vždy vystupoval s ochotou mu odpustit. To také udělal, když Jindřich přišel po první exkomunikaci jako kajícník. K exkomunikaci přistoupil, až když na marné napomínání přišla velmi urážlivá odpověď. Z exkomunikace vyplývalo i to, že poddaní nebyli vůči němu vázáni poslušností, a možná právě to jej přimělo ke kajícímu aktu, když i německá knížata uznala Řehořův postup správným a na zasedání sněmu bylo rozhodnuto, že pokud se panovník do roka nezbaví církevního trestu, ztratí korunu. Řehořovi bylo jasné, že Jindřichovo pokání je vynucené situací a neupřímné, ale přesto přijal sliby kajícníka a odvolal exkomunikaci a s ním i stoloval. Bylo to 28. 1. 1077.
Vrtkavý Jindřich se pak přiklonil k odbojným Lombardům a snažil se papeži zamezit v cestě do Augšpurku. Povolal zpět špatné rádce a neplnil sliby. Německá knížata se proto sešla 13. 3. 1078 ve Forchheimu na sněmu a prohlásila ho za zbaveného trůnu. Řehoř VII. mu jej však ještě chtěl zachránit, proto knížata napomínal, aby se neukvapovala. Jenže Jindřich nato znova vzpurně proti papeži vystoupil a byl bezohledný vůči právům církve. Řehoř VII. ho proto opakovaně exkomunikoval a uznal protikrálem Rudolfa Švábského, kterého zvolila německá knížata. Německo se rozdvojilo a v občanských bojích zvítězil Jindřich. Aby se papeži pomstil, svolal do Brixenu německé a lombardské biskupy, které přinutil, aby uznali Řehoře VII. za sesazeného a zvolili novým papežem ravennského arcibiskupa, který vystoupil pod jménem Klement III. Jindřich pak s vojskem a se vzdoropapežem vyrazil do Říma. Po obsazení města se dal Klementem korunovat za císaře. Pravý papež se zachránil v Andělském hradu, odkud ho vysvobodili Normani, kteří pustošili Řím, a Řehoř VII. se uchýlil do Salerna v jižní Itálii. Před smrtí vyjádřil svou roztrpčenost a zklamání větou: "Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl bezpráví, a proto umírám ve vyhnanství."
Profesor Jaroslav Němec, o něm ve svých profilech napsal: "Lidsky a politicky prohrál, ale duchovně a morálně dosáhl velikého vítězství, když dal přednost milosrdenství a lásce před pozemskou slávou." To ukázaly další události, které potvrdily, že vybojoval nejtěžší etapu o svobodu církve. Zápas o ni dozníval ještě při dalších čtyřech pontifikátech, až nakonec úplně skončil ve "Wormském konkordátu" r. 1122. Řehoř VII. byl kanonizován v roce 1606.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Dnes si připomenu důležitost podpory papeže a pomodlím se za současného sv. Otce alespoň desátek růžence.Bože, Tys posiloval svatého papeže Řehoře, aby horlivě a statečně bránil spravedlnost; dávej i dnes své církvi odvahu, aby čelila bezpráví a s láskou hájila svobodu a právo. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Beda Venerabilis, presb. et doctor Eccl. (735); Gregorius Pp VII (1085); Aldhelmus (709); Magdalena Sophia Barat (1865); Maria Magdalena de Pazzi (1607); Canion (s. III/IV); Dionysius, ep. Mediolanen. (ca.361); Zenobius, abbas (s. IV ex./V in.); Leo, abbas (s. VII); Gennadius, ep. in Asturia (ca. 925); Gerius♦ (ca. 1270); Iacobus Philippus (Andreas); Bertoni♦ (1483); Dionysius Ssebuggwawo (1886); Nicolaus Cehelskyj♦ (1951)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský