Philippus Neri
| 26. května, památka | |
| Postavení: | zakladatel kongregace |
| Úmrtí: | 1595 |
| Patron: | humoristů; vzýván při neplodnosti žen, nemocech končetin; proti zemětřesení |
| Atributy: | hůl, klečící mnich, oratorián, růženec, srdce |
ŽIVOTOPIS
Z Florencie přišel do Říma a když viděl, že věda svádí k pýše, zanechal studia a věnoval se nemocným a zvláště mládeži. Založil bratrstvo s charitativní činností. Stal se knězem horlícím pro časté přijímání svatých svátostí. Duchovními rozhovory posiloval obrácené a dal základ ke kongregaci oratoriánů. Měl rád veselé lidi. Vynikal v pokoře a v konání dobra. Stal se apoštolem Říma.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
VESELÝ SVATÝ
Narodil se 21. 7. 1515 ve Florencii, matka mu brzy zemřela a otec notář se znovu oženil. Rodinné prostředí však bylo velmi dobré a přispívalo k rozvíjení cenných Filipových charakterových vlastností. Projevoval neobyčejnou dobrotu srdce, byl čilý a bystrý. Základní vzdělání získal u dominikánů.
V 17 letech odešel ke strýci obchodníkovi do San Germano u opatství Montecassino. Pomáhal mu tam a měl se stát i jeho dědicem, jenže obchod ho nezajímal. Asi po dvou letech se rozloučil se strýcem a odešel do Říma. Ubytování našel u Galeotta Caccia z Florencie, kterému za byt a chudou stravu vychovával děti. Přitom zvládl i studovat filozofii a teologii na universitě Sapienza.
V Římě zatoužil po opravdovém následování rad evangelia a žil i hodně asketicky, zvláště co se týče postu. Maximálně míval skývu chleba se skromným ovocem, někdy také po tři dny pil pouze vodu. Spával jen krátce, a to na holé podlaze. Nedá se říci, že by si připouštěl starosti o zítřek, žil především přítomnost. Když mohl, stavoval se v římských svatyních a katakombách, kde se vroucně modlil. Ve dne studoval a učil své svěřence. Hovořil-li s druhými lidmi, býval otevřený, rád žertoval i ochotně pomáhal, kde bylo třeba. Od 21 let se také začal angažoval jako asistent u poutníků. Po třech letech studií cítil, že věda svádí k pýše, proto se rozhodl působit jen jako křesťanský laik a přivádět k Bohu druhé. Místo učeností chtěl církvi sloužit účinnou láskou, jak se k tomu před křížem rozhodl.
Ve svých 23 letech, r. 1538, začal s horlivostí pečovat o nemocné. Docházel za nimi do nemocnic i domů, čistil jim byty, vyžebrával pro ně pokrmy, těšil je a napomínal k trpělivosti. Také jim poskytoval duchovní pomoc a s nimi se modlil. Navíc se zabýval i opuštěnými a zanedbanými toulajícími se dětmi. S dětmi býval dítětem, aby je vedl k Bohu. Chudým dívkám sháněl službu v rodinách, poutníky vodil do slušných pohostinství. Mezi Římany měl dobrou pověst a viděli v něm vzor. S horlivostí také mluvíval na veřejných prostranstvích o Bohu. Ignác z Loyoly, jenž byl tehdy v Římě, ho přirovnával ke zvonu na věži, který je mimo chrám a zve lidi k Bohu.
V roce 1548 Filip s dalšími zbožnými muži založil bratrstvo Nejsvětější Trojice s úkolem pečovat o poutníky. Poměrně brzy zbudoval rozsáhlý poutnický dům, v němž členové přijímali poutníky a pečovali o ně. V sousedním domě chudým poutnicím posluhovaly paní a dívky. Filipova pomoc byla tak vynikající, že ve Svatém roce 1550 bylo bratrstvo vzorem i pro jiné pomocné organizace.
V dalším roce, ve 36 letech, se Filip na naléhání svého zpovědníka stal knězem. Od té doby hodně času trávil i ve zpovědnici a obrácené hříšníky utvrzoval v dobrém. Úzkostlivé duši dovedl dokázat, že cítí-li se hříšná, přijde do nebe, neboť Kristus byl ukřižován za hříšníky, nikoli za spravedlivé. Kdo si jeho Krví smyl hříchy a nenávidí je, má otevřené nebe. Pro každého měl účinné slovo.
O tři roky později vznikla kolem něho komunita při kostele San Girolamo della Carità, do které se zapojili i kněží a mnozí jeho přátelé. Filip dal vznik oratoriu s programem sloužit Bohu s radostí, v němž byl prostor nejen pro modlitby, ale jednalo se o originální instituci s náboženským i kulturním programem. Přístup tam měli všichni, šlechtici i prostí lidé, duchovní osoby, dělníci i umělci, zbožní lidé i zvědavci. Kdokoliv chtěl, mohl přijít a kdykoliv odejít. Program, který v oratoriu probíhal, sloužil k náboženskému prohloubení, poučení i k osvěžení.
Četlo se tam z vybraných knih, ať už životopisů světců, z dějin církve, z duchovní naučné literatury, vždy po menších částech, za kterými následovaly připomínky přítomných. Tento způsob poskytoval větší užitek a učil i vyjadřovat se. Také se zpívalo, později i s hudbou. Bylo pamatováno také na potřebný pohyb, a tak s oratoriány chodíval Filip do přírody, kde se hrávaly hry. Některé procházky byly spojeny s návštěvou kostela nebo občerstvením. Filip uměl být veselý a druhé k veselosti nabádal, ovšem s připomínkou, aby nehřešili. Věděl, že jen čisté duše jsou schopny nevinné radosti, pramenící z Boha. Dokazoval, že veselost není překážkou svatosti. Také proto se mu přezdívalo "Veselý svatý", ale říkalo se mu i "Pippo bono"- "dobrý Filip".
Členové oratoria se střídali ve službě nemocným. Oratorium se časem rozdělilo na kněžské a sekulární skupiny. První byla zaměřena na úkoly ve službě církve. Filip často opakoval svým spolubratrům: "Naše jediná regule je láska."
Navazoval přátelství s významnými osobami, ale živě se zajímal i o prosté lidi a chlapce, které uměl pobavit i poučit. Měl také dar rozeznávat, co církvi prospěje. Podle toho jednal a radil i papežům. Přitom byl velmi pokorným a ač byl obecně považován za světce, sám se považoval za hříšníka. Odmítal pocty a modlíval se: "Pane, drž Filipa, nebo tě Filip zradí."
Všestrannou činností získal dosti přátel i nepřátel, kteří ho chtěli znemožnit, ale Filip se obdivuhodně vypořádal se vším příkořím. Měl také mystické zážitky. Největší jeho láskou byla eucharistie. Při mši svaté zůstával někdy ve vytržení stát jako socha velmi dlouho s ozářenou tváří. Horoucně miloval Pannu Marii.
Několikrát mu prý byla nabízena kardinálská hodnost, ale nepřijal ji. Přijal však správu kostela San Giovanni dei Fiorentini, kde v roce 1564 vznikla skupina oratoriánských kněží.
Jednou za ním přišel František Zazzero s nadšením, že bude studovat práva, a Filip s ním probíral plán jeho skvělé budoucnosti. Nakonec ho objal se slovy: "Františku a co potom?" Ten se vzpamatoval, uvědomil si, že jednou zemře, vzdal se svých plánů a vstoupil do družiny Oratoriánů. Také při zpovědích zaměřoval Filip pokání tak, aby si penitenti uvědomili, že mohou třeba už druhého dne zemřít.
V roce 1575 se Kongregaci Oratoře dostalo papežského schválení a Řehoř XIII. dal oratoriánům kostel Santa Maria Valicella. Ten přestavěli na podstatně větší i s velkou oratoří. Filip tam prožil svá poslední léta. Často býval nemocen a čtyřikrát zaopatřen svátostmi nemocných. Když se mu lékaři marně snažili zastavit chrlení krve, řekl jim: "Běžte i se svými léky, požil jsem lepšího léku!" Na svátek Božího Těla 26. 5. se naposled vyzpovídal, odsloužil i mši svatou, nechal si číst z Bernardina Sienského a ve večerních hodinách zemřel ve věku 80 let.
Blahořečen byl asi v roce 1600 a kanonizován v roce 1622 Řehořem XV. Jeho ostatky jsou od blahořečení uloženy v jím přebudovaném mariánském kostele "Chiesa Nuova" na hlavní ulici Viktora Emanuela.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Sv. Filip nás vybízí ke dvěma jakoby protichůdným věcem: Žít s radostí a přitom s vědomím, že můžeme být náhle odvoláni na věčnost. Znamená to radovat se před Boží tváří už na zemi, ale to je možné jen s čistým srdcem. Budu pamatovat na denní zpytování svědomí se vzbuzením lítosti i dobrým předsevzetím.Bože, Ty v každé době posíláš svým služebníkům svého svatého Ducha, aby je naplňoval láskou a vedl ke svatosti; naplň i naše srdce radostnou zbožností, jaká vyzařovala ze svatého Filipa. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
SS.mae Trinitatis Sollemnitas; Philippus Neri (1595); Eleutherius Pp (189); Desiderius, ep. Viennen (asi 606); Maria Anna a Iesu de Paredes (1645); Simetrius (s. inc.); Felicissima (ca. III/IV); Priscus, m. in Gallia (s. inc.); Berengarius (1093); Lambertus, ep. Ventien. (1154); Franciscus Patrizi♦ (1328); Andreas Franchi (1401); Andreas Kaggwa (1886); Pontianus Ngondwe (1886)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský