Gulielmus, monachus
| 28. května, připomínka | |
| Postavení: | vévoda, zakladatel klášterů, mnich OSB |
| Úmrtí: | 812 |
| Patron: | zbrojířů |
| Atributy: | ďábel, poustevník s vévodským kloboukem, přilba (bývá znázorňován jak ho Benedikt z Anione obléká do mnišského) |
ŽIVOTOPIS
Byl spřízněn s Karlovci a proslul jako vojevůdce. Povýšen do šlechtického stavu stal se hrabětem toulským a po vyhnání muslimského vojska i vévodou akvitánským. Napravoval následky invaze a zaváděl pořádek, podporoval církev a mimo jiné založil benediktinský klášter. Sám do něj 6 let před koncem svého života vstoupil jako obyčejný mnich. Po třech letech žil poslední tři roky jako poustevník.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
ZŘEKL SE SLÁVY I BOHATSTVÍ V NĚMŽ ŽIL
Narodil se kolem roku 745. Jeho otcem byl Theodorich a byl vnukem Karla Martela. V mládí se stal vojákem, vynikal zmužilostí, obratností i poctivostí a věrností. Pro svou povahu a mravní postoje se stal váženým mezi mladými šlechtici při dvoře. Karel Veliký ho povýšil na hraběte toulouského a do vysoké vojenské hodnosti. Také ho povolal do státní rady. Přes oddanou službu králi a všechny úspěchy zachoval si Vilém upřímnou zbožnost a žil z víry.
V roce 786 přišli do jižní Francie ze Španělska mohamedánští Saracéni a obsadili Akvitánii. Přemohli křesťanské vojsko, odvlekli hodně zajatců a usazovali se v dobytých městech. Karel Veliký proti nim postavil do čela vojska Viléma. Tento vojevůdce je se svou armádou porazil a vyhnal ze země. Za to byl jmenován akvitánským vévodou. V hodnosti byl potvrzen r. 790 na sněmu akvitánských stavů.
Poté co se ujal vlády, začal v zemi dělat pořádek, dbal o spravedlnost, ujímal se utiskovaných, opuštěných a chudých. Přispíval také na chrámy a kláštery. U Languedocu na planině Gellonské v Lodoveské diecézi založil klášter, vystavěl chrám a poutnický dům. Do kláštera r. 804 uvedl řád benediktinů, aby ke zdaru země přispívali svými modlitbami a svým životem. Na prosbu svých dvou sester, jež si oblíbily řádový život, vystavěl v blízkosti i klášter pro benediktinské řeholnice.
V roce 806, kdy už měl děti odrostlé a považoval úkol ve světě za splněný, vyřídil na Karlově dvoře své záležitosti, oznámil, že skládá svou hodnost a vstoupí do kláštera. Karel Veliký tím nadšen nebyl, ale obdaroval ho částečkou Spasitelova kříže a propustil. Větší starosti měl s příbuznými, kteří se proti jeho úmyslu postavili, leč marně. Své jmění rozdělil, odložil vévodský oděv, oblékl hrubý šat a jako bosý poutník odešel do kláštera jím založeného. Dne 29. 6. 806 přijal řeholní hábit a jako by zapomněl, čím byl dříve.
Odmítl jakékoliv upřednostňování a žil jako poslední mnich. Spával na tvrdém lůžku, přísně se postil, pracoval v kuchyni i na zahradě. Vynikal pokorou, sebezapíráním i zbožností nad ostatní bratry. Asi po třech letech za pomoci bratrů postavil u klášterního chrámu poustevnu a se svolením opata v ní svá poslední tři léta strávil v hlubokých modlitbách.
Pohřben byl v opatství, které později bylo podle něj pojmenováno St-Guilhelme-du-Désert, a svatořečen byl r. 1066 papežem Alexandrem II.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Znovu si připomenu Vilémovu slávu a bohatství, kterým nejen uměl sloužit světu, ale uměl se ho i zříci. Důvod byl v tom, že byl plný Kristova ducha a pozemský život viděl jako přípravu na věčný. Nevím, kdy budu z tohoto světa odvolán, ale vím, že každý můj přítomný okamžik je důležitý pro mou věčnost, proto se budu snažit podle toho žít.
Bože, Tys povolal svatého Viléma, aby ukázal, že i v slávě a bohatství lze žít ctnostně a on po splnění úkolů ve světě následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře; pomáhej i nám, abychom nelpěli na majetku a šli správnou cestou podle jeho příkladu. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Germanus, ep. Parisien. (576); Gulielmus, monachus (812); Lanfrancus♦, ep. Cantuarien (1089); Margarita Pole♦ (1541); Heliconis (s. III); Caraunus (s. V); Iustus, ep. Urgellen. (s. VI); Ubaldesca (1206); Petrus ďArnaud♦ (1242); Herculanus de Plagario♦ (1451); Thomas Ford♦, Ioannes Shert et Robertus Johnson* (1582); Ladislaus Demski♦ (1940); Antomus Iulianus Nowowiejski♦ (1941); Maria Costanza Panas (Agnes Pacifica)♦ (1963)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský