Eustochium (Lucretia); Bellini.
| 13. února, připomínka | |
| Úmrtí: | 1469 |
| Patron: | nemanželských dětí; vzývána proti duševním onemocněním i pokušením |
ŽIVOTOPIS
Je příkladem boje se zlem u posedlé osoby, které se dostalo oltářní úcty. Pochází z Itálie z velmi hříšného spojení s jeptiškou. Její život byl poznamenán působením ďábla a křížem.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
NIKDO NENÍ VYLOUČEN Z POVOLÁNÍ KE SVATOSTI
Narodila se v roce 1444 v Padově v italském regionu Veneto jako Lukrécie Bellini řeholnici Magdaléně Cavalcabò (OSB), která nedodržela svůj slib čistoty. Lukrécie zůstala z počátku v poněkud volnějším ochranném prostředí rodného kláštera San Prosdócimo. Komplikace nastaly poté, co se o skandální situaci dozvěděl biskup a komunitu se rozhodl rozpustit.
Traduje se, že Bartoloměj Bellini Lukrécii uznal svou dcerou, na nějakou dobu jí našel chůvu, potom ji vzal do své rodiny, kde ji nevlastní matka nesnášela a podle toho se k ní zle chovala. Bila ji a dávala jen to nejhorší. Uvádí se také, že od čtyř let se nepravidelně projevovala ďáblova moc nad tělem Lukrécie, aniž se dotkla jejího rozumu. V sedmi letech byla poslána do školy jejího rodného kláštera a dokázala se ve škole chovat vzorně.
V roce 1460 po smrti abatyše se biskup Jakub Zeno snažil chodu kláštera vnutit větší kázeň a v důsledku toho se sestry a jejich žákyně vrátily do svých domovů kromě 16leté Lukrécie.
Na jejich místo přišly benediktinky z kláštera Santa Maria della Misericordia s novou abatyší Justinou z Lazzary. Protože Lukréciin původ jim byl známý, nechtěly souhlasit s jejím přijetím do řádu, v němž toužila být řeholnicí. Nakonec na zásah biskupa, povolující její přijetí, byla 15. 1. 1461 oblečena do černého benediktinského hábitu a přijala řádové jméno Eustochia podle dcery Pavly Římské (pam 26. 1.), učednice sv. Jeronýma (pam 30. 9.).
S noviciátem začala další etapa jejího utrpení. Jako příznaky vážné duševní choroby se začal projevovat vliv ďábla. Období laskavosti se u ní střídalo s výbuchy nebezpečné nálady. Sestry to vyděsilo natolik, že ji na mnoho dní přivazovaly ke sloupu, údajně i na ochranu před sebepoškozením. Jejich „léčba“ tzv. démonických příznaků spočívala i v tom, že Eustochii odpíraly jídlo a pití, aby oslabily její energii. Zdálo se pak, že se uzdravila, ale protože v té době onemocněla abatyše, někoho napadlo, že za nemocí abatyše může být ďábelská síla pocházející od Eustochie. Pomluva se rozšířila mezi obyvateli města, kteří se prý snažili útokem na klášter zmocnit se Eustochie, aby ji upálili jako čarodějnici. Sám biskup prý reagoval tak, že Eustochii přikázal uvěznit v cele, kam se jí po tři měsíce smělo dávat pouze přes den trocha vody s chlebem. Abatyše se uzdravila a přežila i Eustochia své věznění s naprosto zdravým rozumem. Svým utrpením chtěla odčinit hřích, ze kterého se narodila, právě tam, kde byl spáchán. Proto také nevyhověla přání sester, aby z kláštera odešla, ale svou trpělivostí a obětavostí postupně si získala jejich respekt.
Násilné příznaky se sklony k sebepoškozování se u ní ve stále delších intervalech sice vracely, přesto jí bylo dovoleno 25. 3. 1465 složit řeholní slib a podle tehdejších zvyklostí po dvou letech obdržela černý benediktinský závoj.
Předchozím utrpením poznamenané zdraví však nezůstalo bez následků a její vyhublé tělo muselo pro velké bolesti trávit poslední, dost dlouhé období života na lůžku. V modlitbách rozjímala o Ježíšově utrpení a před smrtí byla zcela klidná a její tvář zkrásněla.
Zemřela asi ve věku 26 let a na její hrudi pak bylo objeveno vyryté jméno Ježíš. U jejího hrobu se událo více zázraků a byla vnímána vůně považovaná za znamení svatosti. Z nařízení biskupa, kvůli jehož příkazu velmi trpěla, byl její hrob 16. 11. 1472 otevřen a Eustochiino tělo v něm nalezeno bez rakve neporušeno. Po oblečení bylo uloženo na nějakou dobu do dřevěné rakve v rodném klášteře a 14. 11. 1475 bylo přeneseno do katedrály s umístěním blízko hlavního oltáře. Zachovalost tělesné schránky byla konstatována ještě v roce 1633, ale v roce 1720 při překládání do skleněné rakve došlo k vyhodnocení, že se jedná už jen o kostru. Tyto její ostatky byly v roce 1806 přeneseny do benediktinského kostela San Pietro v Padově k mramorovému oltáři.
Zařazení Eustochie mezi svaté údajně potvrdil v roce 1760 a v roce 1767 rozšířil papež Klement XIII.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Všechno je možné tomu, kdo se drží kříže, protože ten, který na něm zemřel, je všemohoucí. Rozhodujícím pro mne je „chtít“. Zamyslím se nad tím, nakolik jsem ochoten podílet se na odčinění hříchů, kterými je zraňováno Ježíšovo a Mariino neposkvrněné srdce.Bože, Tys dal své služebnici Eustochii sílu, naplnil ji svou láskou a dal vytrvat v utrpení a touze po odčinění zla; prosím, posiluj a obdaruj i mne, abych Ti sloužil s upřímným srdcem jako ona a vydával o Tobě svědectví svou vírou i životem. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Martinianus, eremita (asi 398); Castor Aquitanus (s. IV.); Benignus, m. Tuderti (s. IV); Stephanus, ep. Lugdunen (ca.515); Stephanus, abbas Reatin (s. VI); Gosbertus (874); Guimera (asi 931); Fulcranus (1006); Gilbertus, ep. Melden (1009); Iordanus de Saxonia♦ (1237); Christina de Spoleto♦ (1458); Eustochium (Lucretia); Bellini. (1469); Paulus Liu Hanzuo (1818); Paulus Lê-Văn-Lôc (1859); Ioanna Franchi♦ (1872); James Alaphridus Miller /Leo-William/ (1982)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský