sv. Alois Orione

Aloysius Orione

12. března, připomínka
Postavení:	kněz, zakladatel kongregace
Úmrtí:	1940

ŽIVOTOPIS

V mládí žil přes dva roky u Dona Bosca. Pak navštěvoval seminář v Tortoně, na který si přivydělával jako kostelník. V té době po vzoru Dona Bosca začal zakládat oratoř. V ní spojoval zábavu s výukou o Bohu. Po zákazu oratoře začal shromažďovat chudé se zájmem o kněžství. Zakládal koleje, ústavy, řeholní kongregace a společenství. Velmi konkrétně se zabýval současnými sociálními otázkami. Pro své působení byl z mnoha stran kritizován. Přes různý odpor se stal superiorem díla, které založil. Podle svého vyjádření vždy jednal z lásky ke Kristu.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

JEDNAL A PODŘIZOVAL SE Z LÁSKY KE KRISTU

Narodil se 23. 6. 1872 v Pontecurone asi 10 km od Tortona v Itálii do chudé rodiny. Otec prý pracoval jako dlaždič a silničář. Matka Karolina byla negramotná, ale měla vnímavé srdce. Byla zbožná, správně uvažující a vychovávala tři děti.

Když se v roce 1885 Alois rozhodl vstoupit do kláštera františkánů v nedaleké Voghery, byla z toho doma bouřlivá diskuze. V polovině září nastoupil jako kandidát, ale po několika měsících v souvislosti s těžkým zápalem plic z kláštera odešel. Místní kněz mu potom pomohl dostat se do oratoře Dona Bosca v Turíně, kde s velkým nadšením prožil tři roky. Chtěl se stát salesiánem, ale toto jako své povolání později nepociťoval.

V říjnu 1889 nastoupil do semináře do Tortona. Při studiu filosofie už vnímal sociální potřeby a inspirován Donem Boscem začal pracovat s mládeží. Na začátku července 1892 otevřel pod patronátem svatého Aloise první oratoř pro chudé chlapce. V tomto roce mu pak zemřel otec a on neměl nikoho, kdo by mu pomohl platit seminář. Přivydělával si proto jako kostelník. Při této službě se setkal s nešťastným mladíkem Mariem Ivaldi, který měl v očích slzy kvůli pohlavku při katechismu. Uznával sice, že nejspíš řekl nějaký nesmysl, ale rozhodl se, že do náboženství už nepůjde. Orione ho nejdříve pozval k modlitbě před obrazem Panny Marie Matky dobré rady a pak zavedl k sobě. Nabídl mu něco sladkého a začal s vysvětlováním katechismu zcela jiným způsobem, než hoch slýchával. Nakonec ho Orione vyzval, aby příště přivedl také své kamarády. Mario pak přišel i s těmi, kterým o něm vyprávěl.

Při svém apoštolátu Orione propojoval zábavu s výukou o Bohu. Z důvodu, že hoši chodívali do oratoře přes chrám hlučně, bylo nutné přesunout místo schůzek. Orione zvolil náměstí Ukřižovaného, ale tam jejich činnost začala vadit občanům Tortona a ti si stěžovali u biskupa. V oratoři stále přibývalo hochů a po další stížnosti z katolického sdružení Intelligenzia biskup nařídil činnost pozastavit.

Z důvodů poslušnosti Orione prošel mnoha zkouškami. Jeho biskup se nechával ovlivňovat kněžími, kteří Oriona nechápali, a on proto trpěl. Přesto nezahořkl a hledal další možnosti, jak pomoci růstu evangelizace. Ve čtvrti San Bernardino se mu díky daru Boží Prozřetelnosti podařilo 15. 10. 1893 otevřít kolej pro velmi chudé zájemce o kněžské povolání. Sám přijal kněžské svěcení 13. 4. 1895 a v týž den šest jeho chovanců dostalo kleriky, což zvyšovalo radost všech. Svůj apoštolát dokázal ve spolupráci s Boží milostí rozšířit také do Mornico Losana ležící 30 km jižně od Pávie, a rovněž až na Sicílii. V dalším roce otevřel domy pro apoštolát v oblasti Ligurie a Piemontu. Později ještě vytvořil větev kongregace nazvanou „Eremiti Boží Prozřetelnosti“. První oblečení řeholního hábitu se v ní konalo 30. 7. 1899. Tato se měla šířit zvláště v zemědělských oblastech s benediktinským heslem: „Modli se a pracuj.“

Od biskupa Igino Bandi obdržel 21. 3. 1903 dekret o schválení Kongregací Malé Dílo Boží Prozřetelnosti, Dcery Boží Prozřetelnosti i další. V následujícím roce na doporučení Lva XIII. přidal do stanov, že budou pracovat také na sjednocení církví. Orione ke konci roku 1913 vyslal misionáře do Brazílie. Koncem července 1915 založil kongregaci Malých Sester Misionářek Lásky. S jejich pomocí chtěl k chudým lidem šířit radostné vědomí Boží Prozřetelnosti i mateřskou péči Církve. Vytvářel ještě další větve těchto sester, aby se za vytvořená díla modlily a adorovaly. Pomocí měla být také různá sdružení a jedno laické hnutí.

V roce 1915 do jednoho domu, který dostal v Tortona k dispozici, umístil velmi chudé a staré osoby. Typ těchto domů pro trpící pojmenoval „Malé Cottolengo“.

Orione cítil se všemi, kdo se ocitli v nouzi. Neváhal se proto starat také o ty, kdo přežili zemětřesení v Messině, kde na konci roku 1908 zahynulo kolem 80 000 lidí. Byla to asi polovina tamních obyvatel. Měl otevřené srdce pro každého a stal se hnací silou obnovy v postižených oblastech. Na přání papeže Pia X. byl jmenován generálním vikářem diecéze Messina. Pomáhal také po zemětřesení v roce 1915 v Avezzano, kde podle dostupných údajů z 11 000 obyvatel přežilo asi jen 300 lidí.

Zakladatel o. Orione svá díla rozšířil jak v Evropě, tak v Americe. Zemřel v San Remo a byl uložen do krypty chrámu Madonna della Guardia (Panny Marie Strážkyně), který v roce 1931 vybudoval v Tortona jako základnu pro svá díla.

Při otevření jeho hrobky v březnu 1965 (po 25 letech) tělo o. Aloise Orione bylo shledáno neporušené.

Papež Jan Pavel II. ho 26. 10. 1980 blahořečil a 16. 5. 2004 také svatořečil.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Své jednání budu podřizovat lásce ke Kristu.

Bože, Tys povolal svatého Aloise Orioneho, aby v chudých a v mládeži sloužil Kristu a ve Tvé církvi ukazoval cestu ke spáse; dej, ať povzbuzeni jeho příkladem následujeme Krista a jednou i my dojdeme k Tobě. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(podle závěrečné modlitby z breviáře)

POZNÁMKA

Dnes je také martyrologiem připomínáno úmrtí a pohřbení papeže Řehoře Velikého, jehož památka je slavena dle martyrologia 3. září.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Maximilianus, m. Thebeste (295); Petrus, Dorotheus et Gorgonius (303); Innocentius Pp I (417); Paulus Aurelianus (s. VI); Angela Salawa^♦ (1922); Aloysius Orione (1940); Petrus, Smaragdus et Hilarius (303); Theophanes Chronographus (817); Elphegus (951); Fina^♦ (1253); Hieronymus Gherarducci^♦ (ca. 1369); Iustina Francucci Bezzoli^♦ (1319)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský