blah. mučedníci z Unzenu

martyres Unzen

28. února, připomínka
Postavení:	mučedníci
Úmrtí:	1627

ŽIVOTOPIS

Z doby krutého pronásledování křesťanů v Japonsku si dnes připomínáme 16 laiků umučených pro svou víru včetně dětí od Unzenu v diecézi Funai. V jejich čele církev uvádí Pavla Uchibori Sakuyemona, který býval urozeným samurajem pocházejícím ze Sakuemonu a jemuž bylo 47 let. Ten byl o 7 dní dříve svědkem mučednické smrti svých tří synů: Baltazara, Antonína a Ignáce. Sám potom podstoupil smrt ve vřelých sírových vodách sopečné hory Unzenu spolu s 15 druhy, kteří jako on obětovali své životy pro svědectví o Kristu a jeho svaté církvi.

Jedná se o: Kašpara Kizaemona, Marii Mine, která byla manželkou mučedníka Jáchyma Mine Sukedayu, Kašpara Nagaje Sohana rovněž ženatého, Ludvíka Shinzabura, Dionigi Saekiho Zenka se svým synem Ludvíkem, ženatého Damiana Ichiyatu, Leona Nakachiaki s jeho synem Kijimou Janem, ženatým Giuchiakim Heisakem, Tomáše Uzumi Shingoro, Alessia Sugi Shohachiho, ženatého Tomáše Kondo Hyoemona a Jana Araki Kanshichi.

Tito mučedníci i se zabitými o několik dnů dříve patří do skupiny 188 japonských mučedníků blahořečených 24. 11. 2008 v Nagasaki a připomínaných společně 1. července i v den smrti jednotlivých mučedníků. Blahořečení z pověření papeže Benedikta XVI. předsedal kardinál José Saraiva Martins.

Asi k této době o. J. Koláček připravil spis „Japonsko století mučedníků“, který věnoval k možnému využití na stránkách catholica. Pro lepší pohled do situace v té době i na sílu života z víry je dál použitý úryvek z jeho spisu: „Krátce po vydání ediktu šogunem Iemitsu, kterým v roce 1614 zakázal křesťanskou víru a poslal do vyhnanství kněze a řeholníky, se pronásledování zostřilo a stalo se systematičtějším. …Až do roku 1627 daimyó Matsukara Nobushige snášel přítomnost křesťanů, protože potřeboval jejich daně a jejich práci ke stavbě nového a přepychového hradu v Shimabara, kam přesídlil, když opustil malý hrad v Arimě. Po návratu z Tokia, kde byl napomenutý pro svou toleranci vůči křesťanům, daimyó začal v únoru pronásledování pompézním způsobem. Jako první krok dal zatknout a uvěznit Pavla Uchiboriho s manželkou Agátou a jejich dětmi Baltazarem, Antonínem a Ignácem, spolu s dalšími 32 věřícími. Následujícího dne 21. února je všechny dal dovést do hradního příkopu a 16 jich vybral k mučení.

Soudce vzrušený průběhem celé akce prohlásil: ‚Jako psům a vepřům křesťanům stačí dva prsty“. Pak jednomu po druhém dal před očima všech useknout tři prsty na obou rukou; byla to příšerná podívaná. Přišel na řadu Ignác, sotva pětiletý chlapec. P. Cristoforo Ferreira udiven odvážným chováním chlapce, popsal to, co viděl, těmito slovy: ‚Ignác zvedl ruce před své oči a upřel pohled na krev, která stříkala z ran malých useknutých prstíků, jako by kontemploval nádherné rudé růže‘. Pak byli všichni obnaženi a vhozeni do ledových vod moře Arialce. Antonín dříve, než ho pohltilo moře zavolal na svého otce: ‚Tati, děkujme Bohu za tuto nesmírnou milost‘.

Na čela zbývajících křesťanů bylo (po usekání 6 prstů) vpáleno znamení kříže a byli nuceni obléci šat s nápisem ‚Potrestán, protože je křesťan‘. Týden po mučednické smrti synů, s vypáleným znamením kříže a s novým šatem křesťanů Pavel Uchibori a jiných 15 křesťanů podstoupilo totéž mučení a začali dlouhý výstup na horu úmluvy. Podél křivolaké cesty nebyl přítomen nikdo, kdo by je mohl posilovat: byla to skupina lidi, všemi opuštěná, určená k tomu, aby byla odhozena jako smetí. Když se přiblížili k vrcholu hory, okolí se podobalo stále více Kalvárii, kde zářil kříž.: ‚Ať je pochválena nejsvětější Eucharistie!‘ to byla poslední slova, než zmizeli v tůni termálních vod, kam byli jeden po druhém naházeni.“

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Hilarius, Pp (468); martyres Alexandriæ sub Valeriano ægrotis ministrantes (262); Romanus, abbas in monte Iura (463); Marana et Cyra (kolem roku 450); Oswaldus, ep. Vigornien (992); Antonia de Florentia^♦ (1472); martyres Unzen (1627); Augustus Chapdelaine (1856); Daniel Brottier^♦ (1936); Timotheus Trojanowski^♦ (1942)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský