O POJMU SVATOSTI A SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH

Svatým je především Bůh. Prorok Izaiáš, popisuje v 6. kap. své vidění provázené voláním serafů: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Tento chvalozpěv je opakován v každé mši svaté jako závěr preface v modlitbě nad dary, kterou začíná eucharistická modlitba. Ústa i srdce celého společenství věřících, naplněny chválou volají: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech. Požehnaný jenž přichází ve jménu Páně…“

Svatost Boha je v takové velikosti a dokonalosti, že je v ní místo pro nás pro všechny. Pro všechny kdo vchází ve jménu Páně je připraven podíl na svatosti Nejvyššího Trojjediného Boha. Jeho svatosti nemůže nikdo dosáhnout a přece nám všem ve třetí knize Mojžíšově říká: „Buďte svatí, jako jsem já svatý.“ (19,2) – je zde nabízena jediná cesta spásy, neboť kdo ve chvíli smrti nevolí cestu svatosti, je zavržen. Odmítání této cesty ukazuje na neznalost pravého cíle života.

Tento životní cíl někdy nebyl po dlouhou dobu znám ani těm, jejichž svatost nakonec dosáhla hrdinského stupně, pro který se jim dostalo s titulem svatosti zvláštní liturgické úcty. Tato kniha podává svědectví o tom, že nikdo z žijících není z pozvání do společenství svatých předem odmítnut.

Svatost nemůže být jen vzdáleným cílem, ale je zapotřebí, aby se každému křesťanu stala trvalým vztahem. Svatost, to je život v přátelství s Bohem, prožívání vlastního křtu, v němž se dle slov katechismu „uskutečňuje odumření hříchu a vstup do života Nejsvětější Trojice skrze připodobnění Kristovu velikonočnímu tajemství.“ (KKC 1214)

Svatost základní je obdržená křtem a je svatostí podobnou té, v jaké byl Adam před pádem a jakou Panna Maria obdržela při svém početí pro budoucí zásluhy svého Syna, kterému se měla stát matkou bez poskvrny.

O svatost obecnou neboli všedního dne se jedná v životě normálního křesťana, jenž žije bez těžkého hříchu, který je porušením přikázání a v jeho srdci ničí lásku. „Člověk, jako oduševnělý tvor, nemůže žít přátelství, kterým ho Bůh zahrnul už tím, že jej stvořil k svému obrazu, jinak, než že se svobodně Bohu podrobí.“(srov. KKC 396).

A svatost hrdinská je ta, pro kterou se světcům vzdává úcta. Jejich zařazení mezi blahoslavené a svaté je přesně stanoveno určitými pravidly, viz část blahořečení a kanonizace.

V kalendářích a životopisech světců se objevovali také tzv. ctihodní a v dnešní době se mluví o služebnících Božích. Jsou to osobnosti s pověstí svatosti, u nichž se začaly objevovat předpoklady k procesu blahořečení, které se ještě neuskutečnilo.

Teprve prohlášením za blahoslaveného začíná povolení k veřejnému církevnímu kultu, ale pouze s omezením na určitá místa (diecéze) nebo instituce (nejčastěji řády), v nichž blahoslavený žil. Toto omezení zaniká svatořečením neboli kanonizací. Je to zde řečeno velmi jednoduše a nevysvětluje dostatečně otázku volby výběru světců, k níž se vrátíme.

Pohled do Nového zákona na evangelium o vinném kmeni (Jan 15, 1-8) nám názorně ukazuje potřebnost naší účasti ve společenství svatých. Do něj poprvé vstupujeme, jak bylo již naznačeno, svatým křtem, kterým se napojujeme na tajemné Kristovo tělo - Církev. Pokud žijeme ve spojení s Kristem, který je nejvýš svatý, žijeme z jeho svatosti a skrze něj ve společenství se všemi , kteří jsou na něj napojeni. Bůh nás stvořil k tomu, aby nás povýšil do svého společenství, a když jsme se hříchem vyloučili, vzal na sebe naši přirozenost se vším zlem, aby je přemohl a my mohli skrze něj, s ním a v něm prožívat věčné štěstí. To pochopili ti, které za svaté označujeme. Vidíme to z toho, že na Boží lásku odpověděli láskou, i když pro tuto odpověď museli mnozí následovat Krista až na kříž. Tím vydali nádherné svědectví o společenství s Kristem.

Svatí žili jeho evangelium. Jejich svatost v pozemském životě neznamenala útěk před světem. I když se někteří svatí uchylovali do samoty a trávili celý život v odloučenosti, nepřetrhávali tím svazky, které je poutaly k ostatním lidem. Brali na sebe jejich těžkosti, modlili se za ně, obětovali, svolávali milosrdenství Boží, usmiřovali Boží spravedlnost a tak prokazovali světu velká dobrodiní.

Jedná se o skutečné lidi, nikoli o výjimečné bytosti ve zvláštním prostředí. Nebyli uchráněni pokušení a svodů, mnozí nastoupili cestu dokonalosti až po letech hříšného, výstředního života a i pak na ně dorážela velmi silná pokušení. Hrdinství těchto hříšníků bylo v jejich úsilí, se kterým přetrhali pouta hříchu a oddali se celým srdcem Bohu. Často hrdinnými skutky pokání odčiňovali svá dřívější poblouznění. Co nejdokonaleji se snažili připodobnit Ježíši Kristu a jemu věnovali všechny své schopnosti a síly. Bůh si je vyvolil za prostředníky a vykonavatele svých zvláštních záměrů a přispíval těm, za které se přimlouvali. Obdařil je svou milostí a vedl skrze Ducha svatého, aby dosáhli svatosti. Církev, živé společenství v apoštolské víře, je místem poznání Ducha svatého i ve svědectví svatých, v němž projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy. (viz KKC 688).

Církev považuje na základě nauky o společenství svatých svaté a světice Boží za naše přímluvce u Boha a dává je za vzor, aby jejich uctívání v nás budilo touhu napodobovat je v plnění vůle Boží. Mluví o tom následující dekret v článku 50.

Dekret II. vatikánského koncilu O církvi :
Vztahy putující církve s nebeskou církví

Putující církev plně uznává toto společenství celého tajemného těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství zachovávala s velkou úctou památku zemřelých a obětovala za ně i modlitby, neboť „svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za mrtvé, aby byli osvobozeni od hříchů“ (2 Mak 12,46). Církev vždycky věřila, že jsou s námi těsně spojeni v Kristu apoštolové a mučedníci pro Krista , kteří prolitím krve vydali nejvyšší svědectví o své víře a lásce. Proto je také vždy uctívala se zvláštní důvěrou, spolu s blahoslavenou Pannou Marií a svatými anděly, a zbožně si vyprošovala pomoc její přímluvy. K těm pak byli brzo přidruženi i jiní zemřelí, kteří dokonaleji napodobovali Krista v panenství a chudobě, a konečně i ti, kteří pro své vynikající uskutečňování křesťanských ctností a své mimořádné dary se doporučovali zvláštní úctě a následování věřících.

Když uvažujeme o životě těch, kdo věrně následovali Krista, povzbuzujeme se novými důvody, abychom vyhledávali svoji budoucí vlast (srov. Žid 13, 14; 11,10), a tím zároveň poznáváme naprosto jistou cestu, která nás v nestálosti času může dovést – způsobem odpovídajícím našemu stavu a životním podmínkám – ke svatosti a dokonalému spojení s Kristem. Bůh živě zjevuje lidem svoji přítomnost a tvář v životě křesťanů, kteří jsou sice lidé jako my, přetvářejí se však dokonaleji podle obrazu Kristova (srov. 2 Kor 3,18). V nich k nám promlouvá Bůh a nabízí nám viditelné znamení svého království, ke kterému jsme mocně přitahováni, když máme tak veliký zástup jeho svědků (srov. Žid 12,1) a tolik důkazů o pravdě evangelia.

Když uctíváme památku nebešťanů, je to nejen proto, abychom v nich měli příklad, ale ještě více proto, aby uskutečňování bratrské lásky posilovalo spojení celé církve v Duchu (srov. Ef 4,1-6). Jako totiž křesťanské společenství poutníků v čase nás přivádí blíže ke Kristu, tak společenství se svatými nás spojuje s Kristem, z něhož vycházejí – jako z pramene a hlavy – všechny milosti a život Božího lidu. Je tedy velmi vhodné, abychom milovali tyto přátele a spoludědice Ježíše Krista a naše bratry i význačné dobrodince, a skrze ně abychom též náležitě děkovali Bohu, „pokorně je vzývali a odvolávali se na jejich modlitby a mocnou přímluvu, když chceme dosáhnout nějakého dobrodiní od Boha, prostřednictvím jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který je náš jediný Vykupitel a Spasitel“. Jakékoliv opravdové svědectví lásky, které prokazujeme svatým, svou podstatou totiž směřuje ke Kristu a končí u něho, který je „koruna všech svatých“, a jeho prostřednictvím pak dochází k Bohu, který je podivuhodný ve svých svatých a je v nich oslavován.

Naše spojení s nebeskou církví se velmi vznešeně uskutečňuje, když společně plesáním oslavujeme božskou důstojnost, hlavně v posvátné liturgii, kde na nás působí prostřednictvím svátostných znamení síla Ducha svatého: shromážděni v jedné církvi v jediném chvalozpěvu oslavujeme Boha trojjediného všichni vykoupení v krvi Kristově, z kteréhokoliv kmene, jazyka, lidu a národa (srov. Zjev 5,9). Proto, když slavíme eucharistickou oběť, nejlépe se spojujeme s bohoslužbou nebeské církve, jsouce s ní ve společenství a připomínajíce si památku především slavné a ustavičné Panny Marie, ale i sv. Josefa a svatých apoštolů, mučedníků a všech svatých.

V následujícím článku Pastýřské směrnice se říká: „Pravé uctívání svatých nezáleží tolik ve velkém počtu vnějších úkonů, jako spíše v síle naší činorodé lásky, s kterou vyhledáváme – k většímu užitku svému i církve – v jejich jednání příklad, ve společenství účast a v jejich přímluvě pomoc.

Náš styk se svatými – je-li chápán v jasném světle víry – vůbec nezmenšuje, nýbrž naopak obohacuje bohoslužbu, vzdávanou Bohu Otci prostřednictvím Krista v Duchu.

Všichni totiž, kdo jsme Boží synové a tvoříme v Kristu jedinou rodinu, jsme ve shodě s vlastním posláním církve a už předem se nám dostává částečné účasti na liturgii věčného města, když se společně ve vzájemné lásce zúčastňujeme chvály Nejsvětější Trojice.“