Dionysius, ep. Alexandrin
| 8. dubna, připomínka | |
| Postavení: | biskup |
| Úmrtí: | asi 265 |
ŽIVOTOPIS
Původem z pohanské rodiny, stal se učitelem na křesťanské universitě v Alexandrii. Pak byl 15 let jejím správcem. Od r.247 byl biskupem alexandrijským. Za císaře Décia musel uprchnout do Libye, vrátil se, ale vlivem opakovaných pronásledování se znovu ocitl ve vyhnanství v Libyjské poušti. Zažil nejhorší poměry i morovou ránu, ale vždy horlivě působil, projevoval lásku, odvahu a stálost. Bojoval i s bludy a zemřel ve vysokém věku. Z jeho spisů se dochovaly jen malé části.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
VELIKOST LÁSKY, ODVAHY A STÁLOSTI
Pocházel ze vznešených pohanských rodičů v Egyptě. Navštěvoval první křesťanskou universitu v Alexandrii řízenou Origenem. Ten jej získal pro víru v Krista a u něho studoval bohosloví. Nakonec se sám stal učitelem a pak r. 232 správcem university, kterou řídil po 15 let.
Po smrti biskupa Herakla byl již ve vyšším věku v roce 247 zvolen jeho nástupcem v Alexandrii. Asi ve druhém roce jeho biskupského působení nastalo v Alexandrii zesílené pronásledování křesťanů pod vlivem jednoho pohanského věštce. Ten vzbouřil a zfanatizoval ostatní pohany, aby stíhali a mučili věřící křesťany, protože jinak od nich hrozí městu mnoho zlého. O pronásledování a mučednících té doby napsal jako svědek biskup Dionýsius v dopise antiochijskému biskupu Fabiovi. V roce 249 nastoupil na trůn Decius a zpřísnil trestní zákony proti křesťanům. Za tohoto pronásledování viděl biskup Dionýsius Boží vůli v tom, aby odešel do vyhnanství. Z Alexandrie ho doprovázeli Kajus, Faust, Petr a Pavel. Po určitých potížích našli úkryt na poušti v Libyi a pak v nilské deltě. Na těch místech se modlil za svou diecézi a řídil ji pomocí vzkazů a listů, posílaných po jáhnech.
Když prý r. 251 nastoupil císař Gallus, povolilo pronásledování věřících a začal návrat odpadlíků do Církve. Ti ale měli podstoupit za pohoršení, které dali, přísné pokání. Dionýsius nakládal s kajícníky mírně a i u ostatních biskupů se snažil, aby neodpírali rozřešení odpadlíkům, kteří opravdově litovali. Pro odlišné jednání s odpadlíky vznikly v Církvi roztržky a v ten čas povstal Novacián jako vzdoropapež. Dionýsius mu napsal: "Měl jsi raději všemožně trpět, než Církev trhat:" Sám vynikal jako muž pokoje a svornosti prokazujíce odvahu a stálost. Někteří ho proto později nazývali Veliký.
Od roku 253 začal panovat nad římskou říší císař Valerián, který se pod vlivem Makriana stal pronásledovatelem křesťanů. Asi ve čtvrtém roce jeho panování vyšel císařský rozkaz, aby biskupové a kněží byli posláni do vyhnanství a nebyla trpěna žádná shromáždění křesťanů. Kdo by nedbal rozkazu, měl být potrestán na hrdle. Papež Štěpán byl proto popraven. Dionýsius byl pohnán před soud, aby se odřekl víry, s nadějí, že by ho lid následoval. On však prý odpověděl: "Více se sluší poslouchat Boha než lidi, proto se nepřestanu klanět jedinému a pravému Bohu a nikdy se Krista neodřeknu." Bylo marné i přemlouvání, aby se poklonil modlám, a tak byl poslán s dalšími do vyhnanství v Libyjské poušti. Byli odvedeni do míst, kde museli od pohanů snášet mnoho příkoří, ale i tam apoštolsky působili. Na rozkaz vladaře Emiliána byli pak odvedeni do Koluthiona. I když místo vypadalo hrozivěji, bylo blíže Alexandrie a křesťané za Dionýsiem docházeli.
Po Valeriánově smrti, ve válce s Peršany, se dostalo křesťanům za Galliena více volnosti, takže se vraceli domů. Návrat biskupa Dionýsia však nebyl příliš radostný. Při různých potyčkách denně na ulicích tekla krev a břeh řeky Nilu byl poset lidskými mrtvolami. Pro bouře ve městě nebylo možné ani konat velikonoční slavnosti ve chrámu. Po zklidnění přišla morová rána. Při ní se osvědčila křesťanská láska a víra. Pohané vyháněli z domů i své nejbližší stižené morem, aby v ulicích bídně zahynuli. Jejich mrtvoly nechávali na pospas potulným psům. Křesťané, jak napsal Dionýsius, rozníceni ohněm lásky, nešetříce vlastního zdraví a života, navštěvovali nemocné ubožáky a z lásky k Ježíši jim sloužili, umírajíce téměř jeden za druhého dle Janových slov: "Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry." (1 Jan 3,16)
V té době se vyskytly i bludy. Jejich hlasatelem byl antiochijský biskup Pavel Samosatský, který Kristu upíral pravé Božství a Ducha svatého pokládal za bezosobní sílu Boha Otce. Biskup Dionýsius proti těmto bludům horlil slovy i písmem. Dál pak vystoupili patripassiáni, kteří popírali nejsvětější Trojici a učili, že Kristus je tělem oděný Bůh Otec. V Římě byl vůdcem této sekty Sabellius. Dionýsius při vystoupení proti jeho učení se někde o Kristu vyslovil nepřesně a toho se hned chytilo několik afrických biskupů, kteří žalovali v Římě. Tím snad však i Dionýsius přispěl k přesnějšímu vyjádření církevního sněmu, který blud odsuzoval. Na list s vyjádřením papeže biskup Dionýsius odepsal a vyslovil souhlas i s omluvou za svou mimovolnou chybu. Ještě popíral jeden starý blud chiliastů o tisíciletém království, protože egyptský biskup Nepos jej začínal znovu hlásat. Z Dionýsových spisů na obranu víry se zachovaly jen dva listy, ale jeho zásluhy o Církev i křesťanskou vědu byly všeobecně uznány i tím, že byl nazýván Velikým.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Připomenu si křesťanský postoj k nemocným. Své rozhodnutí, co pro ně udělám, začnu modlitbou za ně a poděkuji i za dar pravé víry.Bože, Tys naplnil svatého Dionýsia láskou, odvahou i stálostí, a přidružil jsi ho k zástupu svatých biskupů; na jeho přímluvu dej i nám vytrvalost ve víře a lásce, abychom měli spolu s ním účast na tvé slávě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Sollémnitas Annuntiatiónis Dómini; Iulia Billiart (1816); Dionysius, ep. Alexandrin (asi 265); Agabus, propheta, Herodion, Asyncritus et Phlegon, Dionysius Corinthius (180); Timotheus, Diogenes, Macarius et Maximus (s. inc.); Amantius, ep. Comen. (449); Clemens de Auximo♦ (1291); Iulianus a Sancto Augustino♦ (1606); Dominicus a Sanctissimo Sacramento Iturrate♦ (1927)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský