sv. Kateřina Tekakwitha

Catharina Tekakwitha

17. dubna, připomínka
Postavení:	panna, laička
Úmrtí:	1680
Patron:	ekologů a ochránců životního prostředí; přímluvkyně sirotků a pronásledovaných pro víru
Atributy:	Indiánka s dřevěným křížem, lilie, růženec

ŽIVOTOPIS

Pochází z irokézského kmene. Ve 4 letech osiřela a byla vychovávána pohanskými příbuznými. Vícekrát odmítla vdavky a rozhodla se žít jen pro Boha. Po křtu ve 20 letech se vztahy v rodině kvůli víře tak vyhrotily, že raději odešla do misijní stanice u řeky sv. Vavřince a tam nadále žila křesťanským důsledným i asketickým životem. V roce 1679 složila slib čistoty.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

PRVNÍ IROKÉZSKÁ PANNA

Narodila se roku 1656 ve vesnici Ossernenon, která o čtyři roky později byla přejmenovaná na Gandaouagué a po obnovení v roce 1667 dostala jméno Caugnawaga. Otec byl pohanský náčelník irokézského kmene Mohawků a matka indiánská křesťanka. Jméno "Tekakwitha" znamená "Ta, která dává věci do pořádku". Její rodiče zemřeli na morovou nákazu, když jí byly teprve 4 roky. Také jí se dotklo onemocnění, při kterém částečně oslepla, zjizvila se jí tvář, ale přežila. Staral se o ni pak děd, jeden z význačných mužů kmene.

Tekakwitha vzpomínala na matku a její vztah k Bohu, ale její příbuzní byli proti křesťanství zaujati. Byla vychovávána k tomu, aby svou pracovitostí a pořádkem v domě přilákala budoucího manžela. Podle místního zvyku byl k ní dán v osmi letech chlapec, aby si zvykala na společenství s hochem. Pokud se později začalo mluvit o manželství, Tekakwitha byla proti a tím vyvolala rozhořčení příbuzných, kteří se k ní začali chovat jako ke služce.

Po dlouhotrvajícím boji mezi Indiány a kolonisty přišli do Caugnawaga opět tři misionáři. Asi před 20 lety byli v původní vesnici tři jezuité zabiti. Tentokrát po porážce Indiánů dostali misionáři jedenáctiletou Tekakwithu na tři dny za služku. Pak putovali dále, ale v dívce zůstal nezapomenutelný dojem. Po letech se vrátili a duchovní otec Jakub de Lamberville tam zřídil ve vesnici stálou misii. Kvůli dědečkovi nemohla Tekakwitha chodit do chýše misionářů. Teprve po roce, v době žní 1675, se jí podařilo promluvit s misionářem a svěřit se mu s touhou po sv. křtu. Otec Jakub ji přijal na zimní privátní přípravu a o Velikonocích 5. 4. 1677, ve věku 20 let, byla pokřtěna jménem Kateřina. V duchovním životě pak velmi rychle rostla. Stala se věrnou ignaciánským cvičením s dlouhými modlitbami a horlivou křesťankou. Příbuzní vystupovali proti jejímu způsobu života hrozbami, křikem i odmítáním pokrmů zejména v neděli. Pro víru se jí dostávalo posměchu, a dokonce byla nařčena i z hříšného poměru s dědečkem. Otec Jakub jí nakonec navrhl útěk do jezuitské stanice v Sault a dal jí doporučující list. Jednalo se o nově založenou vesnici pro obrácené Indiány. Stanice byla účelovým centrem pro pokřtěné, prchající od svých kmenů, kteří se tam zároveň připravovali na návrat jako misionáři. Kateřina musela překonat vzdálenost 300 km přes lesy a bažiny, cestu však nekonala sama. Její děd se zprvu rozhodl ji stíhat, ale pak to vzdal.

Kateřina se cestou v Montrealu poprvé setkala s řeholnicemi a způsob jejich života se jí zamlouval. V Sault byli tři jezuité a doporučující dopis je vyzýval k zvláštní péči o Kateřinu. Ta se sestrou a švagrem bydlela u Indiánky Anastázie, která se později stala její duchovní matkou. Spolu se dvěma ženami se Kateřina rozhodla žít na ostrově v řece sv. Vavřince životem podobným řeholnímu. Otec Frémin ji v Sault vedl po duchovní stránce. Tehdy bylo zvykem, že novokřtěnec mohl k 1. svatému přijímání až po několika letech, ale Kateřině to zcela výjimečně bylo dovoleno již před prvními Vánocemi. Vedlo to k prohloubení jejího duchovního života. Byla velkou ctitelkou eucharistie a s velkou úctou nosila ze dřeva udělaný kříž. K jejím základním ctnostem patřila tichost, odpor ke zlu, pokora, přirozená dobrota a důvěra. Boha hledala v každé situaci svého života a chtěla konat jen to, co se líbí jemu. Často praktikovala duchovní svaté přijímání a žila úctou k Matce Boží. Žila umrtveným životem, přinášejíc smírnou oběť za druhé. Mimo jiné k tomu patřilo i to, že chodila bosá ve sněhu.

V zimě se Kateřina účastnila také pravidelných lovů, při kterých se zajišťovala potrava i na léto, a to nasolením a sušením masa. Lov se prý také vyznačoval uvolněností mravů a Kateřina byla v tomto období nařčena z poměru s jedním z lovců, který zaspal, když ostatní byli v práci. Žalující se ke křivé obžalobě přiznala až po smrti Kateřiny.

Po zimě v přírodě se Kateřina vrátila do misie a zapojila se do příprav na svátek Zmrtvýchvstání Páně. Její blízkou duchovní přítelkyní byla Marie Tereza Tegaigneuta, vzájemně se v duchovním životě povzbuzovaly. Písemné zprávy také uvádějí, že Kateřina složila slib čistoty, ale rozcházejí se v datu o 9 let. Nejspíše se jedno týká soukromého rozhodnutí a druhé 25. 3. 1679 veřejného slibu v kostele, byť bez řeholního charakteru. Byla označena za první irokézskou pannu a také nazvána "Lilií Mohavků".

Před zimou přišli z její vesnice a okolí další věřící. Následujících lovů se Kateřina odmítla zúčastnit. Trpěla slabostí zraku, bolestmi hlavy i žaludku, které se postupně zvětšovaly. Přesto se v duchovním životě snažila o stále větší horlivost a žít i nadále ve službě druhým. Přemáhala se a denně docházela na mši svatou až do doby, kdy už nebyla schopna vstát z lůžka. Samotu využívala ke kontemplaci a k prožívání Boží přítomnosti. V úterý Svatého týdne jí z kostela s procesím přišli misionáři udělit svátost nemocných a její poslední svaté přijímání bylo provázeno velkým mystickým zážitkem. Její díkůčinění se pak protáhlo přes noc. Druhý den, po návratu žen z práce, upadla do agonie. Její poslední slova byla: "Ježíši, miluji tě!", a pak zemřela jako by usnula. Bylo jí 24 let a v okamžiku smrti jí dle svědků zmizely všechny jizvy z obličeje.

Její tělo bylo oproti zvyklostem pohřbeno v dřevěné truhle do země a v roce 1864 její ostatky byly přeneseny do nového kostela. Po přestěhování misie byly z bezpečnostních důvodů ve farní budově. Také v Caugnawaha je část jejích ostatků od r. 1843, kdy se jezuité vrátili do Kanady.

Blahořečena byla 22. 6. 1980 při návštěvě papeže Jana Pavla II. u Indiánů. Kanonizována byla 21. 10. 2012 papežem Benediktem XVI. v Římě.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Mé jednání a rozhodování by mělo být důsledkem lásky k Bohu a k lidem jako u svaté Kateřiny. Po rozjímavé modlitbě si stanovím způsob prohlubování této lásky ve svém životě.

Bože, Ty přebýváš v těch, kdo mají čisté srdce; vyslyš naše prosby a na přímluvu svaté panny Kateřiny Tekakwithy dej nám svou milost, ať žijeme tak, abychom byli Tvým důstojným příbytkem Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(ze závěrečných modliteb breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Robertus, abbas Casadeen (1067); Robertus, abbas Molismen (1111); Innocentius, ep. Derthone (s. IV.); Simeon bar Sabas (341); Catharina Tekakwitha (1680); Petrus et Hermogenes, m. in Armenia (ca. s. IV); martyres in Perside sub Sapore cum Usthazade (341); Acacius, ep. Melitinen (ca. 435); Pantagathus (540); Donnanus et LII socii (617); Elias, Paulus et Isidorus (856); Iacobus de Cerqueto^♦ (1367); Clara Gambacorti^♦ (1419); Maria Anna a Iesu Navarro de Guevara^♦ (1624); Henricus Heath^♦ (1643)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský