sv. Terezie Fernández Solar

Teresia a Iesu (Ioanna) Fernández Solar

12. dubna, připomínka
Postavení:	řeholnice
Úmrtí:	1920

ŽIVOTOPIS

Pochází ze Santiaga de Chile. Již v dětství měla mystické zážitky. Byla velmi citová a sportovního založení. Od 15 let byla přes dva roky na internátu sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. V květnu 1919 vstoupila do kláštera bosých karmelitek v Los Andes a přijala jméno Terezie od Ježíše. Obětovala se za hříšníky, kněze a Církev. Po předčasném složení řeholních slibů zemřela na tyfus.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

BŮH SÁM STAČÍ

Narodila se 13. 7. 1900 v Santiagu de Chile jako čtvrtá ze sedmi dětí Miguela a Lucie Solar. Pokřtěná byla Juana (Jana). Část dětství prožila na statku svého dědečka Eulogia, který byl lékařem. Doma měli rodinnou kapli, kde se večer všichni scházeli k modlitbě růžence. Juana byla v dětství čilá, citlivá a velmi se zajímala o všechno, co mělo spojitost s Pánem Ježíšem a s Pannou Marií. Velmi ráda bývala s bratrem Aloisem, s nímž se navíc modlívala růženec.

Kolem šesti let v ní rostlo pouto k Panně Marii, jejíž hlas v sobě velice jasně a určitě začala vnímat. Myslela, že je to normální, a s nikým o tom nemluvila. Panně Marii se svěřovala s tím, co prožila, ona ji těšila a říkala, co musí dělat, aby se líbila Pánu Ježíši. Od prvního svatého přijímání vnímala i jeho hlas a měla za to, že je to tak u všech, kdo přistupují ke svatému přijímání. Pod jeho vlivem se stala vlídnou a láskyplnou dívkou.

Měla ráda přírodu a sport. U dědečka jezdila na koni, milovala plavání a hrála tenis. V roce 1915 ji rodiče dali do internátu sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Tam si zvykala žít odloučeně od rodiny a dorůstala duchovně. Pod vedením jedné sestry si psala deník.

Rostla v sebepoznání, stále více se otevírala Bohu a uvědomovala si nebezpečnost pýchy, která odděluje od Boha. Umínila si, že bude pokorná, protože bez pokory jsou všechny ostatní ctnosti jen přelud.

Do svého plánu dne si zařadila pobožnost ve vnitřní samotě, aby byla zcela blízko Ježíši, a každodenní mši svatou. Usilovala o sebepřemáhání a přinášení obětí. S tím v ní rostla láska a Boží láskou se cítila stále více přitahována. V 15 letech, 8. prosince, prohlásila, že nechce znát jiného ženicha než Pána Ježíše, kterého miluje z celého srdce a jemuž chce sloužit až do posledního okamžiku svého života. Juana nepodceňovala manželství, věděla o jeho plodnosti i o obětech, které vyžaduje.

Svému bratru Aloisovi napsala, že má v duši neuhasitelnou žízeň po štěstí, že touží milovat něco nekonečného. Nechtěla být míčem vášní nebo okolností života a času. Chtěla milovat neměnitelnou Bytost, Boha, který ji od věčnosti nekonečně miluje. Alois se s jejím rozhodnutím pro řeholní život těžko smiřoval.

V dubnu 1916 oznámila své sestře Rebece: Budu karmelitkou. Koncem roku 1917 se však Juana cítila zcela chladná, bez citu, přepadená velkým vnitřním smutkem, opuštěná od Boha a obklopená hustou temnotou. Pán na ni dopustil tu zkoušku, jako na mnohé jiné. Juana si přečetla Dějiny duše Terezie z Lisieux, spisy Alžběty od Nejsvětější Trojice a díla Terezie z Avily.

V srpnu 1918 opustila internát a do vstupu na Karmel pracovala doma. Domácí práce byly pro ni cennou zkušeností, skrze kterou pochopila, že je možno všude žít podle vůle Boží a že každá životní forma a každý stav vyžaduje četné oběti. V květnu 1919, vstoupila do kláštera bosých karmelitek v Los Andes, jsouc naplněna velkou radostí, neboť poznala, že Bůh jí opět dává nalézat pokoj pro její duši. Přijala jméno Terezie od Ježíše de Los Andes a prohlásila, že našla nebe na zemi. S nadšením rozjímala o Nejsvětější Trojici ve své duši jako o nesmírné záplavě světla a ohně... Viděla se před božským majestátem a spojovala se ve chvále se všemi, kteří ho chválí v nebi... Cítila, že našla střed, místo pokoje.

Cítila touhu po mučednictví, ale brzy objevila, že mučednictví se nachází i tam, kde žijeme. Přišla na to, že bojovat proti "starému člověku v sobě", ustavičně přemáhat egoismus, přijímat vnitřní a vnější utrpení a naplňovat cíl karmelitky, totiž vytrvale se modlit, ve skrytu se obětovat za hříšníky, kněze a Církev, je tím, co od ní Bůh očekává.

V roce 1920 během postní doby oznámila sestra Terezie zpovědníkovi, že do měsíce zemře a že chce rozmnožit skutky pokání za hříchy lidstva. Byla vyzvána, aby se zcela odevzdala do rukou Božích. Nikdo nezpozoroval její horečku ani únavu; 2. 4. dostala tyfus, 5. 4. složila sliby a o týden později odešla na věčnost.

Bylo jí 19 let a 9 měsíců. 11 měsíců byla karmelitkou. V dubnu 1987 ji Jan Pavel II. při své návštěvě Chile prohlásil blahoslavenou a 21. března 1993 svatou.

Při svatořečení ji Jan Pavel II. nazval modelem pro věčné mládí evangelia. Řekl, že nese jasné známky své existence a říká lidem dneška, že v lásce, v adoraci a službě Bohu je růst, radost a plné uskutečnění člověka. Život svaté Terezie nás zve k něžnému umění: Bůh sám stačí... K mládeži promlouvá tato mladá sestra z And o kráse a štěstí, jaké vyzařuje z čistého srdce.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Za mládež, aby se nechala oslovit evangeliem, pomodlím se růženec.

Bože, Ty přebýváš v těch, kdo mají čisté srdce; vyslyš naše prosby a na přímluvu svaté Terezie Fernández Solar dej nám svou milost, ať žijeme tak, abychom byli Tvým důstojným příbytkem Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Iulius Pp I. (352); Iosephus Moscati (1927); Teresia a Iesu (Ioanna) Fernández Solar (1920); Sabas Gothus (372); Zeno, ep. Veronen (asi 372); Victor, m. Bracar (s. inc.); Vissia et Sophia (s. inc.); Constantinus, ep. Vapincen (post 517); Damianus, ep. Papien (697); Basilius, ep. Parien (735); Alferius (1050); Erkembodo (742); ); Laurentius, presb. Ord. S. Hieronymi^♦; ); Laurentius, presb. Ord. S. Hieronymi^♦

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský