sv. Benedikt Josef Labre

Benedictus Iosephus Labre

16. dubna, připomínka
Postavení:	poutník a mystik
Úmrtí:	1783
Patron:	bezdomovců a tuláků
Atributy:	hrubý oděv přepásaný provazem, kříž na prsou, miska, poutnická hůl, růženec, torna

ŽIVOTOPIS

Pochází z francouzské diecéze Boulogne a farnosti sv. Sulpicia v Amettes. Zprvu chtěl usilovat o hledání dokonalosti v některém přísném řádu. Marně, nebyl přijat. Nakonec se rozhodl modlitbou a pokáním naplnit život a žít jen jako poutník v odevzdanosti Bohu. Uprostřed světa se soustřeďoval jen na Boha. Navštěvujíc poutní místa prošel více zemí a ke konci života se nejvíce zdržoval v Římě, kde přespával ve zříceninách kolosea. Stal se vzorem pokání a chudoby. Zemřel v blízkosti svého oblíbeného kostela, v přístavku jednoho řezníka, který se ho ujal.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

POUTNÍK ZAMILOVANÝ DO BOHA

Narodil se 26. 3. 1748 v Amettes v jižní Francii. Jeho otec se jmenoval Jan a matka Anna Barbe Grandisiere. Později mu přibylo 14 sourozenců. Rodiče měli malé rolnické hospodářství a obchod s galanterií. Žili skromně a děti vychovávali v lásce a zbožnosti. Benedikt navštěvoval farní školu, v níž pan farář učil základním poznatkům o světě a o životě. Benediktův strýc a křestní kmotr František Josef Labre byl farářem v Erinu a u něj se Benedikt od 12 let vzdělával. Přijal tam první sv. přijímání a pak i biřmování. V té době velmi usiloval o pěstování ctností i o asketický život, snažíce se o velké umrtvování. Naučil se přijímat pokoření a pomáhat chudým, kterým v zimě nosil potraviny.

Toužil po dokonalém odevzdání se Bohu, žil určitou dobu neklidně, prožíval pochybnosti a zklamání. Mylně se domníval, že jít cestou k dokonalosti lze jen v řádu a nejlépe v tom nejpřísnějším. Když v 16 letech chtěl k trapistům, rodina ani strýc s tím nesouhlasili zvláště pro jeho nedostatečnou fyzickou zdatnosti, která je potřebná pro obtíže tvrdého života v tomto řádu. Později na radu druhého strýce, který byl vikářem v Contenville, se vydal do kartouzského kláštera sv. Aldegonda, ale do noviciátu pro slabé zdraví nebyl přijat. Prožil určitou krizi víry a po smrti svého kmotra v Erinu odešel ke strýci vikáři. Pak se v zimě pustil na cestu dlouhou 60 mil do Mortagnu v Normandii, aby tam znovu usiloval o přijetí do kláštera trapistů. Ti však přijímali muže až od 24 let a pevného zdraví. Benediktovi chyběly 4 roky. Zamítavou odpověď dostal i v Sept-Fons. Dále prosil o přímluvu i biskupa a s ní se mu podařilo přijetí v kartouze v Neuville. Jenže po šesti týdnech mu představený řekl: "Prozřetelnost tě tu nechce, musíš být poslušný Božího vnuknutí." Znovu to zkusil v Sept-Fons a s novým jménem Urban mu bylo dovoleno obléknout i řádový hábit, jenže nevydržel tvrdé podmínky (v domcích nebylo topení a i strava se připravovala syrová) ani těžkou práci. Onemocněl, skončil ve špitále a novicmistr mu řekl: "Jsi povinen činit, co je vůle Boží." Když byl vyloučen, Prozřetelnost mu ukázala na jiný druh samoty, a to osobní, uprostřed hluku a ruchu světa, která ho měla dovést k svatosti.

Poté, co se smířil s tím, že řehole není místem, kde ho chce Bůh mít, v jeho duši zavládl klid. Rozhodl se žít spojení s Bohem jako poutník. Začal se zdokonalovat v modlitbě, od které ho nic nedovedlo vyrušit. Měl tornu se třemi knihami, kterými byly Nový zákon, breviář a Následování Krista. A aby nosil těžší břemeno, přidával tam několik kamenů. Oblečen v hábit ze Sept-Fons nosil na prsou kříž a v ruce růženec. Tak se vydal na pouť do Říma. Jeho jídelníček býval prostý; vyprošený kousek chleba, trocha vody a občas požil i trochu nekvalitního ovoce. Pokud někde dostal něco lepšího, tak to rozdal. Po cestě spával pod širým nebem, výjimečně i ve stáji a nejraději u kostelních dveří. V kostele pak zůstával velmi dlouho a nejraději býval blízko svatostánku. Jednou byl odehnán a pak začal zůstávat v zadní části kostela. Na cestách s nikým nevedl plané řeči, mluvil jen to, co bylo projevem lásky k bližnímu.

Při svém putování navštívil Paray-le-Monial, zdržel se krátce v Tarare u kapucínů, v Dardilly navštívil otce arského faráře. Z Piemontu, než se na jaře 1770 vydal do Lorety, napsal rodičům list na rozloučenou. V Assisi navštívil hrob sv. Františka a do Říma došel na začátku prosince. Tři dny strávil v hospici sv. Ludvíka a přítomné povzbuzoval k horlivosti pro Pána. Další noci trávil ve vchodech do římských bazilik, které navštěvoval. O Velikonocích 1771 se vydal zpět do Loreta a cestou navštívil hrob sv. Romualda. Tam se připravoval na generální zpověď, kterou si pak vykonal ve Fabrianu. Při návštěvách bohoslužeb rád ministroval. Těm mezi nimiž se zdržel dával příklad svým jednáním, pokorou, skromností i prostou zbožností. Lidé v něm viděli poutníka zamilovaného do Boha s velkou láskou k bližním.

Jako neúnavný poutník prošel všechna významnější poutní místa Itálie, Německa, Francie, Švýcarska a Španělska. Z Compostely putoval do Zaragozy, Burgosu a Saint-Jacques v Galicii. Do Říma se vrátil přes Francii o Velikonocích 1774. Nějaký čas se zdržel jako při první návštěvě a začal přespávat ve zříceninách Kolosea, s myšlenkami na svědectví mučedníků, kteří tam pro Krista prolili svou krev. Na další pouť se vydal přes Apeniny znovu do Lorety. Loreto navštívil nejčastěji, naposled v roce 1782. Znali ho a nabízeli mu tam místo kostelníka i vstup do řádu kamaldulů, ale on odmítl, protože byl šťasten jen jako poutník, stále volný a zvláštním způsobem spjatý s Bohem. To však neznamenalo, že neprožíval různé těžkosti. Býval úzkostlivý se skrupulemi, kterých se zbavil až při zpovědi nebo to přehnal s umrtvováním těla. Jsa mladý, byl nemocný a cítil to. Kněz v Marconi o něm řekl, že byl mučedníkem pokání.

Tento kajícník předpověděl těžké doby pro církev a existuje přesvědčení, že to předpovídal Francouzskou revoluci v roce 1789. Kvůli ní také prožíval utrpení. Předvídal i den své smrti, když mluvil o tom, že o Velikonocích bude v nebi. Ještě se o Květné neděli, která byla tři dny před jeho smrtí, vyzpovídal z celého svého života a druhý den trávil ve svém nejoblíbenějším kostele Matky Boží v Monti. Tam velice zeslábl a na konci sil ho ležícího našel řezník Zaccarelli, který ho vzal pod svou střechu do přístavby u krámu. Tam ho přišel zaopatřit P. Picelli, kterému Benedikt řekl, že vykonal málo dobrého. Poslední pomazání mu udělil P. Bonet a lidé se shromáždili a modlili kolem umírajícího poutníka s pověstí svatosti. Den před Zeleným čtvrtkem zemřel ve věku 35 let.

Jeho tělo bylo při triumfálním pohřbu uloženo v kostele v Monti po levé straně hlavního oltáře. Již během krátké doby se u jeho hrobu prý stalo na sto zázračných událostí. Jeho blahořečení se připravovalo již od pohřbu a ukončeno bylo r. 1860. Slavnostní svatořečení 8. 12. 1881 vykonal papež Lev XIII.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Máme před sebou vzor pokání. Mohli bychom se přičinit o pouť, která přispěje k našemu obrácení se více k Bohu. Není-li to v mých možnostech, připravím se na svátost smíření jako by šlo o poslední.

Bože, Tys povolal svatého Benedikta Josefa Labre, aby jako poutník následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře; pomáhej i nám, abychom dovedli ovládnout sami sebe a věrni Tvému volání šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Maria Bernarda Soubirous (1879); Benedictus Iosephus Labre (1783); Engratia (s. IV.); Magnus, m. in Scotia (1116); Leonides et VII soci, m. in Achaia (s. III/IV); Optatus et XVII socii, Apodemius, C, , m. Cæsaraugustæ (s. IV); Caius et Crescens (s. IV); Turibius, ep. Asturicen (s. V); Fructuosus, ep. Tarraconen (ca. 665); Drogo (ca. 1186); Contardus, peregrinus (1249); Petru s Delépine, Ioannes Ménard et XXIV soci^♦ (1794); Maria Genovefa Poulain de la Forestrie, Maria Gingueneau, Maria Lardeux, Maria Piou, Maria Rochard, Maria Roger, Martha Poulain de la Forestrie, Petrina Bourigault, Petrina Laurent, Petrina Pottier, Renata Bourgeais, Renata Rigault, Renata Séchet^♦ (1794); Ioachim de Senis, religiosus (1305)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský