Leo, Pp. IX
| 19. dubna, připomínka | |
| Postavení: | papež |
| Úmrtí: | 1054 |
| Patron: | varhaníků a hudebníků |
| Atributy: | kniha, model kostela, ornát, papež s vousem |
ŽIVOTOPIS
Pochází z Alsaska, původním jménem Bruno, působil jako duchovní u dvora císaře Konráda II. a pak byl vybrán za biskupa v Toulu. Papežem byl zvolen v roce 1049. Vedl mnohé synody i mimo Itálii a konal visitační cesty, aby zajišťoval pořádek v církvi. Potíral simonii a kněžské sňatky, ujímal se utiskovaných, obnovoval kláštery, světil kostely. V roce 1053 byl zajat Normany, těžce onemocněl a po propuštění do šesti týdnů zemřel.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
CHUDÝ PAPEŽ, REFORMÁTOR A ZASTÁNCE UTISKOVANÝCH
Narodil se 21. 6. 1002 v Egisheimu v Alsasku ve Francii v hraběcí rodině spřízněné s císařským rodem a dostal jméno Bruno. Od pěti let byl vychováván s dalšími šlechtickými syny v katedrální škole toulského biskupa Bertolda. Jeho oblíbeným zaměstnáním byla modlitba, studium a milosrdné skutky. Při rozhodování o povolání si zvolil přípravu na kněžství. Byl jmenován toulským kanovníkem, přijal jáhenské svěcení a byl poslán ke dvoru císaře Konráda. Stal se císařovým důvěrníkem a provázel ho v roce 1025 do Itálie.
V dalším roce po smrti toulského biskupa Heřmana byl ve 24 letech vybrán na jeho místo. Císař ho odrazoval od převzetí chudého biskupství, ale on právě takovému dával přednost. V Toulu jako horlivý pastýř působil biskup Bruno 22 let. Měl reformního ducha a snažil se do klášterů zavádět clunyjskou kázeň, byl neohroženým obhájcem klášterů proti panstvu. Často visitoval své farnosti a účastnil se více synod.
Po smrti papeže Damase II. bylo římské poselstvo prosit v Německu císaře o návrh nového papeže. Císař Jindřich III. svolal říšský sněm do Wormsu a tam byl biskup Bruno žádán, aby tuto hodnost přijal. Po třech dnech rozmýšlení a modliteb ji přijal pod podmínkou, že bude řádně zvolen i v Římě. Do Říma došel jako poutník s pěti přáteli, mezi nimiž byl mladý Hildebrand, pozdější Řehoř VII. Bos a v modlitbě stanul u brány do římské čtvrti Leoniny, kde byl uvítán jako apoštol. Volba byla jednomyslná a 12. 2. 1049 nastoupil Bruno jako Lev IX. na Petrův stolec.
Svůj pontifikát začal poutí na Monte Gargano k sv. Michaelovi a na Monte Cassino k sv. Benediktu. Po Bílé neděli 9. - 15. dubna uskutečnil v lateránské bazilice první reformní synodu. Nejen na této synodě usiloval o prosazení kánonů proti simonii (svatokupectví) a proti kněžským manželstvím. Lev IX. také vystupoval proti sňatkům mezi příbuznými, které se množily z majetkových důvodů u bohatých rodů.
Papež žil ve velké chudobě, odprodal i své šatstvo, lateránské služebnictvo odešlo, protože nebylo čím ho platit. Obsah církevní pokladny si odnesli Tuskulští. V Římě byla nezaměstnanost a veliká bída. Papež, který ji sdílel a žil příkladný život s apoštolskou horlivostí, byl obdivován. Úřady zbavil různé sebranky a Laterán byl jako klášter přístupný každému ubožákovi, zejména se v něm pomáhalo utiskovaným. Lev IX. býval pro svou horlivost o pozvednutí církevní kázně často na cestách. Například byl na synodě v Pávii a odtud dělal okružní cestu přes Alpy do Kolína nad Rýnem, pak do Cách a v Remeši byl posvětit baziliku nad hrobem sv. Remigia se slavným přenesením jeho ostatků, přičemž se stavil v Toulu a v Trevíru. V Remeši zdůraznil zanedbávanou zásadu starších kánonů, že nikdo nesmí přijmout církevní hodnosti, nebyl-li volen duchovenstvem a lidem. A přítomní církevní hodnostáři tam museli říci, jakým způsobem k hodnostem přišli. Někteří tam byli pro svatokupectví sesazeni. Někteří utekli a byli vyloučeni z církve jako compostelecký arcibiskup, který se protiprávně dal nazývat apostolicus. Papež pak pokračoval přes Verdun a Mety, kde světil chrámy, do Mohuče, kde se setkal s císařem Jindřichem III. V jeho přítomnosti pořádal synodu pro německé kraje. Někteří biskupové papežovy zásady ve svých diecézích uplatňovali, ale ne všichni. Císař rovněž jeho zásady schválil jen na oko a dál o ně nedbal. Po Mohuči ještě papež navštívil Alsasko a další kraje. Na cestě vyřizoval církevní záležitosti pomocí mnohých listů. Do Říma se vrátil po půl roce.
Lev IX. velmi pozvedl vážnost apoštolského stolce, který byl dál považován za zřídlo pravé církevní obnovy. V Římě se dlouho nezdržel pro nářky ubožáků na normanskou krutost. Přicházeli za ním totiž velmi zmrzačeni, a tak asi snad už po měsíci odcestoval do jižní Itálie vyjednávat s normanskými náčelníky. Zajel do Kapuy, Salerna, Melfi, Beneventu a pak putoval na Monte Gargano k sv. Michaelu, ochránci Církve. Poté na synodě v Sipontě sesadil dva nehodné arcibiskupy. Vrátil se do Říma a po Velikonocích svolal velkou synodu. Na ní mimo jiné vydal nařízení, aby se duchovní i laici vyhýbali společenství se ženatými duchovními, a také svatořečil Gerarda. Na pořadu byl i Berengarův blud ohledně svátosti oltářní, kterou on nepovažoval za pravé Tělo a Krev Páně, ale jen za obraz a podobenství.
V létě 1050 byl ve Florencii a ve Fiesole, pak na synodě ve Vercelli, kde odsoudil spisy s nesprávnými názory na eucharistii. A pokračoval dál za Alpy. Po diecézích mimo Itálii cestoval i další roky, vraceje se do Říma. Visitoval a napravoval, co se napravit dalo. Prvním větším neúspěchem byla jeho návštěva před Bratislavou v srpnu 1052, kde císař bojoval s Uhry a Čechové mu pomáhali. Tam se papež marně snažil sjednat mír. Uhři dostali posily a zamítli podmínky císaře.
V roce 1053 na synodě v Mantově se strhl boj mezi přáteli a nepřáteli reformy. Tam se podruhé marně snažil uklidnit rozvášněné hlavy. Kamení lítalo kolem něj, a tak synodu musel přerušit. Třetí porážku utrpěl, když se v témže roce dostal do války s Normany v jižní Itálii. Ti ho pak měli několik měsíců v zajetí, i když ho později prosili o odpuštění. Nakonec s nimi dojednal mír a je uvedeno, že porážkou získal víc, než by byl dosáhl vítězstvím. Jako vítěz by byl oslavován, ale jako poražený se stal beránkem, na nějž se sypaly nadávky a posměch. Vzpomínka na padlé ho velice trýznila a činil za ně velké pokání.
V dubnu 1054 se vrátil do Říma v předtuše blízké smrti. Vedle hrobu Řehoře Velikého si dal připravit rakev, kterou sám posvětil, nechal se zaopatřit svátostmi a skonal na lehátku před oltářem sv. Petra ve tři hodiny odpoledne. V té chvíli se prý sám rozezvučel svatopetrský zvon a lidé říkali, že zemřel světec. Církev vedl pět let a tři a půl měsíce. Zemřel v roce, kdy za účasti jeho legátů došlo k roztržce s východní církví.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Všichni jsme vyzýváni k obrácení. Každý můžeme v životě něco zlepšit nebo přispět k nápravě druhých. Začnu tím, že třetím desátkem slavného růžence poprosím o pomoc Ducha svatého.Všemohoucí, věčný Bože, Tys postavil svatého Lva IX. do čela své církve, aby jí sloužil slovem i příkladem; na jeho přímluvu chraň všechny pastýře svého lidu i společenství věřících svěřené jejich péči a veď je cestou k věčné spáse. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Mappalicus, Bassus, Fortunio, Paulus, Fortunata, Victorinus, Victor, Heremius, Credula, Hereda, Donatus, Firmus, Venustus, Fructus, Iulia, Martialis et Ariston (250); Leo, Pp. IX (1054); Georgius, ep. Antiochen. Pisidiæ (818); Geroldus (ca. 978); Ælphegus (1012); Bemardus♦, pænitens (1182); Hemma (asi 1040)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský