sv. Zikmund

Sigismundus, rex Burgundi

1. května, nezávazná památka
Postavení:	král
Úmrtí:	524
Patron:	kajícníků, Českého národa, diecéze Mnichov - Freising, Cremony; vzýván při bahenní zimnici a onemocnění kýlou
Atributy:	meč, knížecí oděv, královské odznaky, studna

ŽIVOTOPIS

Od ariánství přešel ke katolické víře. Stal se burgundským králem. Byl energickým mužem, který horlivě upevňoval křesťanství ve své zemi. Jednou těžce podlehl své prudké povaze. Uvěřil pomluvě, že mu syn usiluje o život, a nechal ho zardousit. Vzápětí však uznal svou vinu a činil pokání. Vyprosil si od Boha milost, aby směl odpykat svou vinu na zemi. Po roce byl zajat Franky a po věznění v Orleansu zavražděn i s rodinou vhozením do studně.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

I PO TĚŽKÉM PROVINĚNÍ LZE DOSÁHNOUT SVATOSTI

Pocházel zřejmě z Lugdunum (pozdější Lyon), jenž tehdy bylo hlavním městem Burgundského království. I když tento kraj leží v dnešní Francii, byli jeho obyvatelé původně pohanským národem z germánského kmene. Zikmundovým otcem byl ariánský král Gundobald. Zikmund se asi krátce před rokem 500 oženil s Amalbergou, dcerou ostrogótského krále Theodoricha. S ní měl syna Sigerika. Působením biskupa Avita se seznámil s katolickou vírou a veřejně se odřekl ariánského bludařství. Pouze jeho otec, i když byl pravdám katolické církve velmi nakloněn, z obav před pomstou ariánů odmítl požadované veřejné odstoupení od bludů. Zikmund po přijetí víry se svou rodinou navštívil papeže Symmacha a přivezl od něj ostatky svatých. Za své sídlo si zvolil Ženevu a tamní biskup a pozdější světec Maxim v něm udržoval horlivost pro katolickou víru. Z jeho popudu vybudoval klášter St. Maurice-en-Vallais i s chrámem v Agaunu na území dnešního Švýcarska. Do svatyně dal přenést ostatky sv. Mořice a jeho druhů z Thébské legie. V klášteře soustředil mnichy, kteří se rozděleni do pěti skupin ve dne v noci střídali v nepřetržitém zpívání žalmů. Je to v Evropě jediné místo, kde od té doby bez přerušení trvá řeholní společenství. Zikmund podporoval i budování škol a zval věhlasné učitele.

V roce 516 zemřel Gundobald a Zikmund převzal vládu v Burgundsku. Usiloval o šíření katolické víry a obrácení ariánů. Po smrti první manželky se oženil s komornou Prokopií, zvanou též Konstancie. Ta Sigerika z prvního manželství nenáviděla a v manželovi proto vyvolala podezření, že Sigerik touží zmocnit se jeho koruny vraždou. Protože ze Zikmunda barbarská pudovost nevyprchala, nechal se unést hněvem a dal Sigerika zardousit. Bylo to r. 522. Pak se vrhl na jeho tělo a hořce prý svého činu litoval. Začal se postit a vydal se konat velmi přísné pokání. Obcházeje chrámy prosil jednotlivé patrony o přímluvu, až došel do kláštera sv. Mořice, tam se delší dobu kál a dosáhl odpuštění. Prosil Boha o potrestání již na tomto světě za svá provinění a přál si zemřít mučednickou smrtí.

Hned následujícího roku vtrhli do Burgundska Frankové, Zikmundovo vojsko porazili a obsadili část jeho říše. Zikmund sám se jako poustevník v mnišském rouchu ukryl v jeskyni Versalského vrchu, ale zrádní Burgunďané ho vyslídili a přemluvili k přejití do kláštera v Agaunu. Cestou ho průvodci svázali a vydali králi vítězných Franků Chlodomarovi. Ten ho nechal odvést do vězení v Orleansu, kde byli uvězněni dva Zikmundovi synové i manželka.

Zikmundův bratr Godomar pak povstal proti Frankům a vyhnal je z Burgundska. Chlodomar se ale nechtěl s porážkou Zikmundovým bratrem smířit a rozhodl se k dalšímu útoku, avšak nejdříve i přes přímluvu opata z Micy tvrdě skoncoval se zajatci. Bylo to v dalším roce po vpádu, na 1. května, kdy Zikmunda, jeho manželku i oba syny dal vhodit do studny při vesnici Coulmiers /Saint-Péravy-la Colombe/ (dle některých překladů Kolumně). Tam prý leželi do 16. 10. 535 nebo r. 536, kdy opat Venerand měl dovoleno jejich ostatky vyzvednout a převést je do svého kláštera sv. Mořice. Dle jiných zdrojů je prý opat z Agaunu vyzvedl již dříve. Slavnostní přenesení se podle zvykového práva rovnalo svatořečení. Podle svědectví biskupa Řehoře Tourského byl Zikmundův hrob oslaven zázračnými uzdraveními a ze studny, v níž tak dlouho jeho tělo leželo, pili prý vodu nemocní zimnicí a byli náhle uzdraveni.

Král Chlodomar byl ještě v roce vraždy zabit ve válce a jeho synové byli zavražděni lakotným strýcem.

Úcta k svatému Zikmundovi se šířila s rozdáváním jeho ostatků už v 9. a 11. století do Sens a opatství dnešního Švýcarska. Část Zikmundovy lebky je v Einsiedeln, kde se stal spolupatronem chrámu. V roce 1354 odnesl odtud Karel IV. větší část ostatků do Prahy, a to část jeho lebky a rámě sv. Mořice. V roce 1365 při návratu z Avignonu navštívil Karel IV. klášter sv. Mořice a dosáhl toho, že mu bylo darováno tělo sv. Zikmunda, s nímž se cítil duchovně spřízněn. Ostatky byly 27. 9. uloženy v nové kapli sv. Víta a část ostatků věnoval polskému králi Kazimírovi pro katedrálu v Polocku. Od roku 1366 se z rozhodnutí pražské synody začal slavit svátek sv. Zikmunda 2. 5. jako zemského patrona a jeho úcta se rozšířila po celém Českém království. V Čechách mu byly zasvěceny čtyři kostely a více oltářů. Dnešní náhrobek, po řádění lupičů na původním náhrobku, pochází asi z roku 1730. Svátek sv. Zikmunda se v našich zemích v posledním století uváděl 30. 4., protože na původní den sv. Zikmunda připadala památka učitele církve. Den úmrtí se zase vynechával z důvodu nezávazné památky sv. Josefa Dělníka, aby bylo možné zdůrazňovat oba svátky.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Nikdy nebudu zoufat, ale vědom si zla hříchu budu se snažit mu předcházet. Začnu sebevýchovou, zvláště pokud to má povaha potřebuje. Za obzvlášť důležité budu považovat modlitbu na ochranu před hříchem.

Vyslyš, Bože, naše prosby a dej, ať nás příklad svatého Zikmunda vede k pravému pokání, abychom poznali radost z dokonalého smíření s Tebou. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

opifex Ioseph, sponsus beatæ Virginis Mariæ ; Sigismundus, rex Burgundi (524); Ieremias, propheta (po r. 587 př. Kr.); Marculphus (asi 558); Vivaldus de Sancto Geminiano^♦ (asi 1320); Peregrinus Laziosi (1345); Richardus /Herminius Philippus/; Pampuri (1930); Torquatus, Ctesiphon, Secundus, Indaletius, C (s. III/IV); Amator, ep. Antissiodoren (418); Orientius (ca. 440); Briocus (ca. 500); Asaphus (s. VI ex.); Arigius (604); Theodardus, ep. Vapincen (893); Aldebrandus^♦ (1170); Maphalda^♦ (1257); Iulianus Cesarello^♦ (ca. 1349); Petronilla, virgo et abbatissa^♦ (1355); Clemens Šeptyckyj^♦ (1951)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský