Antonius, eremita
| 7. května, připomínka | |
| Postavení: | poustevník |
| Úmrtí: | 1073 |
ŽIVOTOPIS
Pochází z území dnešní Ukrajiny od Černigova (dnes Černihiv). Ve své zbožnosti přešel k asketickému životu jeskynního poustevníka. Duchovní vedení pak hledal na hoře Athos u tamního igumena a na jeho doporučení se později vrátil na Rus, aby tam zavedl mnišský život. Novou jeskynní poustevnu si zbudoval u Dněpru nedaleko Kyjeva. Pro politické poměry se odtud vzdaloval a opět vracel. Založil tam jeskynní klášter, ale sám až do smrti žil jako poustevník.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
ZAČÁTKY MNIŠSKÉHO ŽIVOTA NA RUSI
Narodil se r. 983 na Kyjevské Rusi ve městě Lubiči nedaleko Černigova. Jeho civilní jméno bylo Antipa a až později přijal jméno Antonín. Od mládí žil ve zbožnosti a když se dozvěděl o asketickém životě mnichů, chtěl je napodobovat. Zprvu se věnoval modlitbě ve vlastní jeskyni a pak odešel na horu Athos v Řecku, kde vstoupil do kláštera. Svým asketickým životem udivoval i starší mnichy a představený kláštera ho později poslal zpět na Rus, aby tam šířil mnišský život.
Antonín se vrátil do Kyjeva asi kolem r. 1013 a po delším hledání si našel místo v hustém lese v jeskyni poblíž břehu Dněpru nedaleko Kyjeva.
Po smrti knížete Vladimíra se dostal k moci vládychtivý Svjatopolk a začalo se šířit bezpráví. Antonín se prý vrátil na Svatou horu v Řecku do doby, než se poměry na Rusi zlepšily. Pak opět přišel ke Kyjevu r. 1028 a usadil se nedaleko původního místa, v Hilarionově jeskyni. Hilarion se zatím stal kyjevským metropolitou.
Antonína v jeho jeskyni navštěvovalo dost lidí. Někteří potřebovali duchovní radu, jiní přišli pro požehnání, ale někteří měli zájem i o jeho následování. Jednalo se asi o patnáct bratrů, kteří začali žít v blízkosti Antonína a zvolili si ho za svého duchovního rádce. Mezi jeho novými spolubratry byl i Varlaam, syn bojara Jana, a knížecí sluha Efrém. Nahněvaný Jan pak vtrhl mezi jejich společenství, mnichy rozehnal a Varlaama odvlekl s sebou. Také kníže Izjaslav nařídil proti Antonínovi zakročit, ale na přímluvu kněžny nakonec již odcházejícího starce vrátil.
Spolubratři si vybudovali spojenými silami skalní kostel a základní vybavení kláštera - Kryptenské laury. Antonín chtěl žít v samotě, a tak spolubratrům doporučil za představeného Varlaama. Sám pak žil v nedaleké jeskyni.
Počet mnichů stále vzrůstal, proto postavili nový dřevěný kostel, zasvěcený Zesnutí Bohorodičky. Antonín pak vyžádal na knížeti povolení stavby dřevěných domků a zdi kolem kláštera. Klášter se však nazývá Pečerským (jeskynním), protože se tam dříve žilo v jeskyních.
Antonín měl prý dar zázraků a proroctví. Kníže Izjaslav chtěl před válkou od Antonína požehnání a ten mu předpověděl, že bude poražen. Proroctví se splnilo a nepřátelé začali rabovat zemi. Kníže se zdráhal znovu vytáhnout do boje a došlo ke vzpouře. Knížeti později namluvili, že ji měl na svědomí Antonín, a ten znovu musel před ním utíkat. Uchýlil se do Černigova pod ochranou knížete Svjatoslava. K návratu se odhodlal, až se Izjaslav přesvědčil o jeho nevině.
Antonín je počítán mezi zakladatele mnišství na Rusi a zemřel v den a hodinu, kterou předpověděl. Z jeho jeskyně se pak stal i jeho hrob.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
I člověk dnešní doby potřebuje určitou samotu s Bohem a přímluvu těch, kteří mu zasvěcují svůj život a rozhodli se žít jen ve společenství s ním a pro něho. Je to život hlubší modlitby, v němž dochází k prožívání sounáležitosti s Bohem. Znovu se rozhodnu pro život modlitby a duchovní obnovy. K obrácení se k Bohu si ve svém nitru vytvořím svou poustevnu, v níž se nenechám rušit světem.Bože, Tys vedl svatého Antonína k poustevnickému životu, aby Ti sloužil postem a modlitbami; na jeho přímluvu pomáhej i nám, ať dovedeme ovládnout sami sebe, abychom vytrvali v Tvé službě a nadevšechno Tě milovali. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Antonius, eremita (1073); Gisella♦ (1060); Flavia Domitilla (koncem s. I.); Ioannes, ep. Eboracen (721); Rosa Venerini (1728); Flavius et IV socii (s. III/IV); Cenericus (s. VII); Albertus de Bergomo♦ (1279); Augustinus Roscelli (1902); Antonius Bajewski♦ (1941)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský