Foto © Provincie kapucínů v ČR
Marcus, Evangelista
25. dubna, svátek | |
Postavení: | evangelista, mučedník |
Úmrtí: | s. I.-II. |
Patron: | Benátek, notářů, stavebních dělníků, zedníků, sklenářů, košíkářů, malířů na skle, písařů. Je vzýván jako přímluvce za dobré počasí a dobrou úrodu. Je uváděn jako zastánce proti blesku a krupobití i proti náhlé smrti. |
Atributy: | kniha, lev |
ŽIVOTOPIS
Původním jménem Jan byl žákem sv. Petra a podle jeho kázání napsal asi kolem roku 60 své evangelium na žádost římských křesťanů.Na první apoštolské cestě sv. Pavla byl jeho průvodcem, pak provázel svého bratrance Barnabáše na Kypr a znovu byl průvodcem sv. Petra. Po r. 50 odešel do Alexandrie, hl. města Egypta, kde založil církevní obec a často se do ní vracel. Kolem r. 65 pomáhal opět sv. Pavlovi v Římě. Zemřel v Alexandrii jako mučedník, vláčen na provaze uvázaném na hrdle, dokud neskonal.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Byl mladším příbuzným, snad bratrancem z Cypru pocházejícího apoštola Barnabáše, jak se o něm zmiňuje Pavel (v Kol 4,10). Marek či Marcus bylo jeho pozdější římské jméno, původní hebrejské bylo Jan. Přidal se k učedníkům Ježíšovým, kteří se scházeli v domě jeho ovdovělé matky Marie. K němu zamířil apoštol Petr po svém vysvobození ze žaláře.
Marek se jako jediný zmiňuje o nepodstatné události v Getsemanské zahradě, která podle některých badatelů asi patřila jeho matce a on tam přespával. Při hluku ozbrojenců, odvádějících Ježíše, se vyšel podívat a vida průvod, šel za ním jako "mladík, který měl na sobě jen kus plátna přes nahé tělo; toho chytili. On jim však nechal plátno v rukou a utekl" (Mk 14,51n). Biblisté v něm vidí syna vdovy Marie, neboť ta podrobnost bývá uváděna jakoby náhrada jeho podpisu.
Po seslání Ducha svatého byl apoštolem Petrem pokřtěn, a možná proto nebo že byl delší čas jeho pomocníkem, ho Petr nazval svým synem (viz 1 Pt 5,13). V zapojení do apoštolské služby můžeme Marka sledovat asi od roku 44, kdy Pavel s Barnabášem vraceje se z Jeruzaléma do Antiochie vzali jej sebou (Sk 12,25). Odtud se vydali na apoštolskou cestu na Kypr se zastávkou v Salemině a Marek šel s nimi jako pomocník (viz Sk 13,5). Z Kypru se plavili do Pamfýlie na maloasijské pevnině. Tam se od nich Marek oddělil a vrátil se do Jeruzaléma (Sk 13,13). Důvody lze jen odhadovat, jeden z možných jsou těžkosti na velké misijní cestě, s nimiž nepočítal. Víme totiž, že Pavel později nesouhlasil s Barnabášovým návrhem brát Marka na druhou apoštolskou cestu v r. 50 a mezi oběma apoštoly byla z toho roztržka. Barnabáš se plavil s Markem na Kypr, zatímco Pavel si vzal na cestu do Malé Asie a Řecka Silase (viz Sk 15,36-40). Nedorozumění Pavla s Markem nebylo trvalé, neboť v dalších listech ho Pavel vzpomíná a nazývá pomocníkem (srov. Kol 4,10n; Flm 24; 2 Tim 4,11).
Marek podle tradice býval i významným společníkem apoštola Petra. Ten v prvním listě připojuje k pozdravu spoluvyvolené, kterou myslí církevní obec, i Markův pozdrav (1Pt 5,13). Některými starokřesťanskými spisovateli byl Marek označen nejen za Petrova pomocníka, ale i tlumočníka, který napsal evangelium. Prakticky šlo o Petrova kázání, sepsaná k snazšímu zapamatování na žádost Římanů. Toto evangelium zároveň nese jakoby Petrovo Imprimatur, protože mu je Marek dával ke schválení. Evangelium začíná vyprávěním o kázání Jana Křtitele na poušti, která bývá považována za "domov lvů". Proto je Marek symbolicky zobrazován se lvem, někdy s okřídleným. Přidávaná křídla k symbolům evangelistů mohou být výrazem, že jde o spisy z vnuknutí Ducha svatého, ukazující cestu do nebeského království. Markovo evangelium se vyznačuje počátečním důrazem na příchod Páně, na přiblížení se Božího království i samostatnou kapitolou, týkající se vzkříšení a celkovou stručností a krátkostí spisu.
Při první Pavlově římské vazbě byl Marek s ním. Když Pavel strádal ve vězení podruhé, žádal Timotea, aby Marka přivedl (viz 2 Tm 4,11). Z Říma se Marek po r. 50 odebral do hlavního města Egypta Alexandrie, kde založil křesťanskou obec, kterou spravoval jako biskup. Asi v roce 63 znovu přicestoval do Říma a pomáhal Petrovi a Pavlovi až do jejich smrti. Pak se vrátil zpět do Alexandrie, kde ho o Velikonocích čekala mučednická smrt. Při bohoslužbě byl přepaden zástupem pohanů, kteří mu hodili provaz na hrdlo a smýkali ho ulicemi po hrbolatých cestách, dokud neskonal. Legenda vypráví, že když zemřel, přihnala se bouře s kroupami a jen díky jí se podařilo věřícím unést a důstojně pochovat Markovo tělo. Bylo to za vlády římského císaře Trajána, panujícího v letech 98-117. Zprvu byl prý pohřben v obci Bucoli, k níž ho vrahové na provaze dotáhli, a později v městě Canopo. Na obou místech byly nad hroby zbudovány kostely a jsou historickými doklady doloženy. V roce 644 byl kostel v Canopo vypálen a znovu zbudován. Do roku 828 se klade přenesení Markových ostatků do Benátek, k němuž někteří historikové postrádají dostatečné doklady, i když v té době vznikla první benátská bazilika sv. Marka. V roce 976 vyhořela, znovu byla postavena v současné podobě v letech 1063 - 1094 a od té doby je sv. Marek patronem města na lagunách, vyzdobeného zejména lvy.
Důvodem, pro který je Marek vzýván proti katastrofám je i legenda o tom, jak se tři zprvu neznámí muži nechali vyvézt na rozbouřené moře a na něm se setkali s člunem plným démonů, kteří hrozili Benátkám. Tři neznámí, v nichž byli pak poznáni Benátčany milovaní světci: Marek, Mikuláš a Jiří, je zahnali. Marek pak předal rybáři prsten jako důkaz pro benátského dóžete.
Přítomnost lva má obnášet i výzvu k bdělosti a Marek zdůrazňuje: "Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde... Bděte!" (Mk 13,35n).
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Markovo evangelium se jako hlas lva má nést nad pouští našich nevěrností a vést nás na správnou cestu. S otevřeným srdcem poprosím Ducha svatého, abych otevřel kapitolu, kterou mne chce on sám oslovit a po jejím přečtení budu o ní rozjímat.Bože, Tys povolal svatého evangelistu Marka, aby hlásal radostnou zvěst spásy; veď nás, ať se věrně držíme tohoto poselství a následujeme Tvého Syna. Neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Marcus, Evangelista (s. I.-II.); Franca (1218); Petrus de Betancur (1667); Anianus, ep. Alexandrin (ca.67); Pasicrates et Valentio (ca. 302); Phœbadius (ca. 393); Stephanus, ep. Antiochen (479); Clarentius (s. VII); Erminus (737); Bonifatius Valperga♦ (1243); Robertus Anderton et Gulielmus Marsden♦ (1586); Ioannes Piamarta (1913)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský