sv. Ludvík Grignion de Montfort

Ludovicus Maria Grignion de Montfort

28. dubna, nezávazná památka
Postavení:	kněz, zakladatel kongregace SMM
Úmrtí:	1716

ŽIVOTOPIS

Narodil se v bretaňské obci Montfort. V Paříži se stal knězem. Učil o cestě svatosti vedoucí k Ježíši skrze Marii. Papežem Klementem XI. byl jmenován apoštolským misionářem Francie. Podílel se na založení kongregace Dcer Moudrosti a položil základ mužské řeholní komunitě s pozdějším názvem Montfortská Mariina společnost. Po vyčerpávající službě zemřel ve 43 letech.

Jeho mariánské spisy obsahují proroctví o poslední době Církve.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

OHLAŠOVATEL BEZPEČNÉ CESTY K JEŽÍŠI

Pocházel ze západní Francie, kde se 31. 1. 1673 narodil a byl pokřtěn v Montfortu 20 km východně od Rennes. Jeho otec byl notářem, byl temperamentní a prudký. Asi po dvou letech se jejich rodina přestěhovala o několik kilometrů dál do vlastní zemědělské usedlosti Bois-Marquer patřící k obci Iffendic. Ludvík byl druhý z 18 sourozenců, z nichž osm brzy zemřelo.

Ludvík byl od 11 let v jezuitské koleji sv. Tomáše Becketa v Rennes, kde studovalo dva tisíce mladíků. Spřátelil se tam s Claude Poullartem, pozdějším zakladatelem Otců Ducha svatého a s Janem Křtitelem Blainem. V Rennes měl Ludvík také strýce knězem a ten se stal jeho důvěrníkem. Do Rennes se po dvou letech přestěhovala také rodina Grignionova.

Ludvík byl inteligentní, pilný, umělecky založený, poněkud plachý a hluboce zbožný. Tak ho viděli jeho profesoři. Při modlitbě v kostele P. Marie Karmelské se rozhodl pro kněžství. Po osmi letech studia v Rennes čekalo na něj dalších osm let studia teologie v Paříži.

Rozloučil se s rodinou a v přechodu přes most Cesson viděl symbolický vstup do nového života, který chtěl žít v úplné závislosti na Boží Prozřetelnosti. Své přesvědčení o milujícím Otci vyjádřil tím, že prvnímu žebrákovi dal své zavazadlo, chudákům všechny peníze a s dalším žebrákem si prý vyměnil šaty. To byly jeho první radostné kroky důsledného života podle evangelia. Prožíval štěstí v důvěře v Boží prozřetelnost a jídlo i přístřeší si cestou vyžebrával. Svoji svobodu pociťoval v dokonalém odevzdání se Boží Lásce, Věčné a Vtělené Moudrosti, Ježíši Kristu.

V Paříži byl ubytován s chudými seminaristy a na přednášky docházel. Do semináře sv. Sulpice se dostal až po dvou letech. Profesoři poznali i tam jeho nadání a dobré vlastnosti. Jeho "slabostí" byla láska k chudým a snaha sloužit lidem na pokraji společnosti. Ztotožňoval se s těmi nejvíce zanedbávanými. U sv. Sulpice pracoval jako knihovník a byl dychtivým čtenářem knih o mariánské úctě. Značně si rozšiřoval své obzory studiem duchovních spisů významných osobností včetně církevních Otců. Velmi dobře znal Bibli a hodně ji používal. Toužil být misionářem chudých ať ve Francii nebo v cizině. Vyvrhelům lidské společnosti se rozhodl hlásat radostnou zvěst o Boží lásce, o tom, že Ježíš je miluje i o Mariině mateřské péči. Jeho touha směřovala k tomu, aby Ježíš a jeho Matka byli co nejvíce lidmi milováni.

Ve 27 letech slavil svou primici v chrámu sv. Sulpice 5. 6. 1700. Jeho další kněžská služba trvala stejně jako jeho studium jen 16 let. Působil zprvu mezi misijními skupinkami a vykonával službu v chudobinci v Poitiers i v pařížském Generálním špitále.

Uvažoval o tom, zda ho Bůh nevolá někam dál do misií, a odebral se roku 1706 hledat radu k papeži Klementu XI. Ten si všiml mimořádných Božích darů, které Ludvík obdržel, a jeho nabídku, týkající se vzdálených misií zamítl. Místo toho jej jmenoval apoštolským misionářem a poslal zpět do vlasti, zaplavené tehdy jansenismem, aby tam obnovoval Církev.

Ludvík de Montfort se vrátil pěšky do Poitiers a v moci Ducha hlásal evangelium a učil o křestním zasvěcení Věčné a Vtělené Moudrosti, Ježíši Kristu, Synu Panny Marie. V Poitiers začal také s Marií Louisou Trichet zakládat ženskou řeholní kongregaci Dcer Moudrosti. Ze slepé učinil představenou.

Ač byl ovlivňován jezuity a sulpiciány, vstoupil r. 1710 do třetího řádu sv. Dominika. V oblasti západní Francie uspořádal na dvě stě misií a exercicií. Jedni ho obdivovali, druzí odmítali. Jeho životní styl byl považován za nedůstojný. V tašce přes rameno nosil Bibli, breviář a poznámkové bloky. V některých diecézích mu biskupské konzistoře ani nedovolily kázat. Bylo-li řečeno, že má Ludvík de Montfort mnoho nepřátel, odpověděl, že nezná jiných, než kdo by mu lichotili a dobře o něm mluvili a že má za své nejlepší přátele ty, kteří mu působí velké kříže. Asi nebylo ojedinělou událostí, že na ulici něžně sebral umírajícího, špinavého nemocného žebráka jako v Dinanu a odnesl ho do nejbližšího řeholního domu volaje na vrátného: "Otevřete Ježíši Kristu!"

Jeho kázání byla plná vlastních zkušeností s Boží láskou a Mariinou mateřskou péčí a přiváděla k víře tisíce duší. Doporučoval denní svaté přijímání a mariánskou úctu. Učil cestě, kterou šel sám: "Skrze Marii k Ježíši". Učil, že čím víc je naše duše oddána Marii, tím víc se odevzdává také Ježíši Kristu. Poukazoval na to, že v takové formě zbožnosti lze vidět dokonalou obnovu křestních slibů a závazků. Věřící se v ní odevzdává Panně Marii, aby skrze ni zcela patřil Kristu. Panně Marii proto, že byla nejvhodnější cestou, kterou si sám Ježíš vyvolil, aby ho spojila s námi a aby on nás přijal k sobě. A Ježíš je naším cílem. Skrze něj a za spolupůsobení Ducha svatého, který je nazýván snoubencem Mariiným, se setkáváme s Otcem. Maria nás tak uvádí do vztahu k trinitárnímu tajemství. Jak uvedl svatý Otec Jan Pavel II., který cele patřil Marii: "Žádný Mariin zásah v obnově křesťanů se neděje v konkurenci s Kristem, nýbrž pochází od něho a ona je mu k službám. Pochopil jsem, že nemohu vyloučit Matku Páně ze svého života, aniž bych přehlížel vůli trojjediného Boha. Celá kristocentrická a mariánská spiritualita, které učí L. Monfort, vychází z Trojice a k ní směřuje."

S tímto učením Ludvík de Montfort úspěšně bojoval proti jansenismu, kterým nasáklo i vyšší duchovenstvo. Úspěchy rozpoutaly proti němu bouři pekla a on všechna protivenství přemáhal trpělivostí, mírností a pokorou, nelekaje se veřejného mínění. Při misii v Pontchateau za pomocí tisíců lidí postavil pahorek a na něm vytvořil Kalvárii, aby se stala poutním místem. Před posvěcením ji biskup nařídil zrušit. Ludvík de Montfort odpověděl tisícům očekávajícím posvěcení Kalvárie: "Doufali jsme, že zde budeme mít Kalvárii, vybudujme ji však ve svých srdcích! Tam bude Kristův kříž stát lépe než na kterémkoli jiném místě."

V roce 1713 založil druhou kongregaci "Misionáři Tovaryšstva Mariina", kněžskou společnost známou jako Montfortovi misionáři, a po jeho smrti z ní byla "Montfortská Mariina společnost" (SMM). Tato společnost se rozšířila po celém světě. V roce 1715 založil "Učitelský řád Bratří sv. Gabriela" za účelem výuky katechismu chudých. Někde je uváděno i ošetřování nemocných.

Následkem vyčerpání Ludvík de Montfort těžce onemocněl a jako 43letý zemřel 28. 4. v St-Laurent-sur-Sèvre jako "nevolník Ježíšův v Marii". Tím se nazval napodobujíce Marii (Lk 1,38) i ap. Pavla (Řím 1,1) přičemž v novozákonním smyslu pojem nevolníka, služebníka či otroka chápe jako naprostou láskyplnou závislost.

Zanechal perly duchovní poezie a duchovní traktáty, které měly pozoruhodný vliv na Církev. Jeho spisy jsou plné proroctví a nazírání do posledních dob Církve. Jeho nejvýznamnějším dílem je knížka "O pravé pobožnosti k přesvaté Panně."

V roce 1838 byl Řehořem XVI. prohlášen ctihodným, o 50 let později byl Lvem VIII. blahořečený a 20. 7. 1947 byl kanonizován Piem XII.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Svoji životní cestu svěřím do ochrany a péče nebeské Matky a s ní se vydám k plnění Boží vůle způsobem její láskyplné závislosti na Bohu.

Modlitba Ludvíka Maria de Montfort: "Jsem celý Tvůj a všechno, co mám, je Tvé, můj milý Ježíši, skrze Marii, Tvou svatou Matku."

"Bože, věčná moudrosti, Tys učinil svatého kněze Ludvíka Maria vynikajícím svědkem a učitelem úplného odevzdání se Kristu, Tvému Synu, prostřednictvím jeho svaté Matky; veď i nás touto duchovní cestou, abychom ve světě šířili Tvé království. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen"

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ludovicus Maria Grignion de Montfort (1716); Ioanna Molla (1962); Petrus Chanel (1841); Luchesius^♦ (1260); Aphrodisius (s. inc.); Eusebius, Charalampus et socii (s. inc.); Vitalis, m. Ravenn (s. inc.); Agapius, ep. Cirthen (ca. 259); Maximus, Dadas et Quintilianus (s. IV in.); Prudentius, ep. Turiasonen (s. V/VI); Pamphilus, ep. Corfinien (ca. 700); Ludovica a Iesu Trichet^♦ (1759); Iosephus Cebula^♦ (1941)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský