Felix et Fortunatus, m. Aquileiæ
14. května, připomínka | |
Postavení: | mučedníci |
Úmrtí: | s. IV. |
ŽIVOTOPIS
Byli rodnými bratry a pocházeli z Vicenzy. Na své cestě přišli do blízké Akvileje. V tamním pohostinství, v němž se nestyděli ani nebáli v době pronásledování pomodlit, byli záhy udáni. Biřici je pak svázané odvedli k soudu. Na dotaz ohledně jejich cesty upřímně odpověděli, že odešli z Vicenzy, protože se rozhodli raději žít někde mezi divokou zvěří než mezi modloslužebníky.Soudce Eufemius se podivil, že mluví jako by neznali císařského rozkazu trestat přísně každého křesťana, který se klaní jen Kristu. Oba bratři svorně a rozhodně prohlásili, že císařským bezbožným a nespravedlivým zákonům se nepodrobí. Byli proto nataženi na skřipec a na něm dostali první lekci holemi. V bolestech se přitom modlili chvalozpěv, radujíce se ze své jednoty a setrvávajíce v lásce ke Kristu. Prosili zároveň o milost vytrvalosti k Boží slávě a na utvrzení srdcí věřících.
Eufemius rozzlobeně zvolal: "Copak nevíte o císařském hněvu na Kristovo jméno?" "Čím více proti nám zuříte, tím větší bude naše sláva," odpověděl Felix.
Soudce nemohl pochopit, a tak se smál: "Bídníci, co budete mít za slávu, když vás zbavím hrdla?"
Fortunát v přestávce mezi mučením snad chtěl evangelizovat, když mu řekl: "Svět pomine i jeho sláva, ale sláva, kterou Bůh připravil těm, kdo v něho věří, potrvá navěky." Eufemius měl příliš tvrdé srdce a viděl asi jen to, co mu vynese služba císaři. Oba mučedníky dal znovu na skřipci natáhnout a nařídil pálit je pochodněmi a použít na ně vroucí tekuté olovo. Po této další lekci myslel, že změní smýšlení, ale oni trvali na tom, že mrtvé modly je nemohou zachránit, ale Kristus je jejich spása, i kdyby je na kusy rozbili. Na jejich čelisti tedy použili olověná kladiva a na jejich údy vroucí olej. Pak je dovlekli za město a sťali.
Akvilejští křesťané v noci těla tajně odnesli, aby je pohřbili. Vicenští si pak od nich vyžádali polovinu ostatků, dostali tělo Felixe a hlavu Fortunáta, další části zůstaly v Akvileji. Dvě částečky z těchto ostatků získal v roce 1370 i Karel IV. pro svatovítský chrám.
Matthias, Apostolus (s. I.); Victor et Corona (asi s. III.); Isidorus, m. in Chio (s. III.); Felix et Fortunatus, m. Aquileiæ (s. IV.); Carthagus (638); Erembertus (674); Michael Garico (1863); Maria Dominica Mazzarello (1881); Theodora /Anna Teresia/ Guérin (1856); Maximus, m. in Asia (ca. 250); Pontius, m. Cimelæ (ca. s. III); Iusta et Heredina (s. III/IV); Aprunculus (488); Gallus, ep. Claromontan. (551)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský