sv. Rita z Cassia

Rita de Cassia

22. května, nezávazná památka
Postavení:	vdova, augustiniánská řeholnice
Úmrtí:	r. 1457 nebo i před ním
Patron:	nešťastných manželů a rodičů; vzývána v obtížných zkouškách, při neplodnosti, jako pomocnice proti neštovicím
Atributy:	trnová koruna nebo trn v ráně na čele, kříž, palma se třemi korunami, Kristus, P. Maria, včely

ŽIVOTOPIS

Pochází z Roccaporena. Stala se manželkou, matkou, přičemž se procvičovala v trpělivosti a lásce, prožívala kruté zkoušky. Mezi ně patřila i vražda manžela a příprava synů na pomstu, jak bylo zvykem. Bůh pro její modlitby dalšímu zlu zabránil tím, že syny vzal k sobě. Rita po mnohých překážkách, v zázračném doprovodu tří světců, vstoupila do kláštera. Vynikala v kontemplaci o utrpení Páně a odměnou jí byla otevřená rána z trnové koruny na čele. Pro pověst svatosti a divů dostala titul: "svatá v nemožných záležitostech."

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

Z KAŽDÉ NESNÁZE JE VÝCHODISKO

Na svět přišla v umbrijské obci Roccaporena u Cassia v Itálii. Datum narození je nejisté, ale udává se kolem roku 1381. Byla jedináčkem Antonína Lottiusa a Amáty. Do jejího rodového znaku se dostaly včely z doby, kdy byla kojencem a rodiče ji nalezli v kolébce s pěti včelami u úst. Na událost se nezapomnělo a hledala se v ní symbolika pro Ritin život, poznamenaný Boží milostí.

Rita, původně křtěná Margarita, prožila své mládí v blízkosti zbožných rodičů, lidí střední vrstvy. Často chodila do kláštera svaté Marie Magdalény i do kostela sv. Augustina. Mimořádné úctě se tam těšili sv. Jan Křtitel, Augustin a Mikuláš z Tolentina. Rita si je zvolila za své ochránce a potom, prý při vidění z jejich vnuknutí, pojala touhu stát se řeholnicí.

Rita jako poslušná dcera uposlechla rozhodnutí svých rodičů, kteří chtěli, aby se vdala i přesto, že jim předem řekla o své touze a o zjevení. V srdci však skrývala hluboké zranění. Za manžela ji otec vybral měšťana Ferdinanda Pavla Manciniho v době, kdy jí bylo asi 12 let. K vlastní svatbě dle dohody došlo po čtyřech letech od zasnoubení. Do té doby rodiče Ritě zemřeli a ona dle smlouvy přijala Pavla za manžela i do domu.

Pavel, na rozdíl od Rity, byl impulzivní a prudké povahy. Rita z lásky k Bohu snášela Pavlovu povahu a jeho nedostatky. Používala něžnost, chápavé ticho, láskyplnou službu a byla ho poslušná. Na jeho hrubosti odpovídala tichostí, laskavostí a modlitbami. Stále se u nich vyskytoval boj mezi hněvem a tichostí, mezi násilím a láskou, mezi nepravostí a snášenlivostí.

Mírnost Rity vyvolávala v Pavlovi snad ještě prudší reakce, ale ona v ní nepovolila. Až později začal být Pavel lepším. Také se jim narodily dvě děti, Jan Jakub Antonín a Pavel Maria, a začalo být možné hovořit o šťastné rodině.

V té době se začali všichni vznešenější muži rozdělovat mezi dvě znepřátelené strany guelfů a gibelínů. Mnozí se dokonce vzájemně zrazovali a zabíjeli. Jednoho dne byl z krevní msty zabit i Ferdinand Pavel Mancini. Vrahové chtěli jeho jméno vymazat ze světa, proto synům hrozilo nebezpečí. Rita vrahům odpustila, skryla zkrvavenou otcovu košili a synům o způsobu jeho smrti neřekla. Dozvěděli se to až asi v 15 letech, a ještě ne celou pravdu. Protože Rita těm, co jí způsobili bolest zavražděním manžela, podle Kristova učení odpustila a nechtěla, aby se synové mstili. Ti však ovlivněni společností, když se vše dověděli, uvažovali o vykonání krevní msty. Rita se velice bála jak o jejich životy, tak o to, aby na sebe neuvalili těžký hřích vraždy. Tento strach znala již od smrti svého manžela a v této těžké situaci prosila Boha o pomoc.

Dříve než synové dosáhli věku, který je k pomstě před lidmi zavazoval, byli zasaženi epidemií, které podlehli. Po jejich smrti se v Ritě znovu ozvala touha po řeholním životě. Chtěla vstoupit do kláštera sv. Magdalény, ale přijetí jí bylo odepřeno s požadavkem nejprve dokonalého smíření se s protivníky jejího manžela, aby snad politická nenávist nezaútočila pak i na zdi kláštera. Zdálo se, že veškerá naděje je ztracená, ale Rita se obrátila na své tři svaté ochránce, kteří jí myšlenku vnukli, a vytrvale je prosila. V následujících letech se dokázala smířit i s rodinou vrahů, ale augustiniánkami byla třikrát odmítnuta, přestože část kláštera u kostela dala Rita opravit na vlastní náklady. Situace vypadala jako bezvýchodná, ale legenda hovoří o dalším zjevení svatých: Jana Křtitele, Augustina a Mikuláše z Tolentina, kteří ji prý do kláštera doprovodili, načež se vrata před nimi sama otevřela a byla přijata.

Řeholní život Rity se vyznačoval vroucím vztahem lásky k ukřižovanému Ježíši. Byla asketičkou a mystičkou často rozjímající o Kristově utrpení. Během svého života v klášteře se vytrvale postila a spávala na podlaze. Z okna své cely viděla na horu Meraviglia a na cestu ke klášteru. Předmětem jejího rozjímání bývala i Ježíšova slova: "Já jsem cesta, pravda i život." (Jan 14,6) Ve světle Boží milosti vzrostla její láska ke Kristu a zdálo se jí, že by neměla mluvit, nemluví-li s ním, neměla chodit, nejde-li s ním, a ani žít, nežije-li pro něho. V roce 1443 při meditaci před křížem pocítila, že jeden z trnů Ježíšovy koruny probodl její čelo a způsobil hlubokou ránu. Bolesti trnové koruny přijala jako pečeť lásky. Už předtím toužila po účasti na Kristově utrpení. Značná rána na čele jí zmizela jen na dobu poutě do Říma, bolest však přetrvávala. Její stigma pak bylo prý znovu zanícené s nepříjemným pachem, pro který žila odděleně od sester. Žila však v Lásce s Láskou a pro Lásku. Společnost ji prý ale dál pronásledovala nenávistí vůči manželovi a ona i v klášteře zas stavěla hráz proti nenávisti svým odpouštěním. V době epidemie dělala vše, co mohla pro záchranu duší i životů, věnujíce se nemocným a umírajícím.

V posledních čtyřech letech života byla připoutaná na lůžko, vyčerpaná prací i nemocí. Nakonec žila jen z eucharistie. Její velkou starostí bylo, aby i ostatní sestry, zvláště ty, které chodily k jejímu lůžku, zůstávaly v Ježíšově lásce a ve věrnosti Církvi. V tom směru je napomínala. Podle legendy poprosila příbuznou, aby zašla do zahrady pro kvetoucí růže, ač pro zimu kvést nemohly, a ta příbuzná je v ní prý objevila a donesla. Rita pak poděkovala Ježíši a rozdala je sestrám. Její tělo, ke konci života pokryté vředy, se v okamžiku smrti, k níž došlo následkem tuberkulózy, celé zázrakem proměnilo, všechny rány se ztratily a místnost se naplnila příjemnou vůní.

V roce 1737 byla blahořečená a v roce 24. 5. 1900 Lvem XIII. kanonizována. Největší úcta je jí prokazovaná v Itálii, Jižní Americe a na Filipínách. V roce 1947 byl nad jejím pomníkem postaven jí zasvěcený kostel a její zachované tělo je vystaveno ve skleněné schránce.

Blahořečená byla 19. 10. 1626 papežem Urbanem VIII. a kanonizovaná 24. 5. 1900 Lvem XIII.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Pro případné následování si zopakujme její nejvýraznější ctnosti. Byla to: poslušnost, něžnost, chápavé ticho, láskyplná služba a dokonalá láska. Zauvažuji, co by asi Rita udělala nebo poradila v mých problémech nebo v mé situaci na cestě k dokonalosti, a zkusím podle toho jednat, event. i poradit potřebným s odkazem na patronku neřešitelných situací.

Bože, Tys dal své služebnici Ritě správné poznání a naplnil ji svou láskou; prosíme Tě: uděl i nám moudrosti a síly kříže, jimiž oplývala, abychom v souženích dovedli trpět s Kristem a s ním měli účast i na velikonočním tajemství. Neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře a dodatku misálu)

POZNÁMKA

Z modliteb k svaté Ritě

Svatá Rito, prosím tě, oroduj za mne, neboť se nacházím v krizi smutku a únavy; - trpím úzkostí pro nemoc; - trápím se nedostatkem odvahy; - nedůvěřuji dostatečně Boží dobrotě; - neumím se smířit s cestou kříže; - nedávám svoje utrpení do vykupitelského toku společenství svatých a Kristova mystického těla; - nenabízím své rodině zdroje tvé něžnosti; - nežiji lásku s odpuštěním; - nesmiřuji lidi; - neprožívám blaženost křesťanské věrnosti; - nelítám na křídlech modlitby; - nestávám se vínem radosti a často nenacházím správná slova chvály a díků vůči jiným.

Svatá Rito, prosím tě, oroduj za mne, abych měl dostatek lásky k Bohu a k bližním; - abych měl dost víry a důvěřoval Bohu i v mlze; - abych měl dost naděje a viděl daleko, až k nebeské blažené věčnosti.

Svatá Rito, ať ti Pán umožní poznat všechny mé potřeby a mé touhy; a mně ať dopřeje žít pod tvou ochranou a cítit účinnost tvé přímluvy. Amen

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Rita de Cassia (r. 1457 nebo i před ním); Iulia, virgo et m. in Corsica (století neznámé); Castus et Æmilius, m. in Africa (203); Basiliscus (s. IV.); Maria Dominica Brun Barbantini^♦ (1868); Humilitas^♦ (1310); Ioannes Baptista Machalo et Petrus ab Assumptione^♦ (1617); Quiteria (s. inc.); Ausonius (s. IV/V); Lupus, ep. Lemovicen. (637); Ioannes, abbas Parmen (s. X); Atto (ca. 1153); Ioannes Forest^♦ (1538); Matthias de Arima^♦ (1620)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský