Maria Magdalena de Pazzi
| 25. května, nezávazná památka | |
| Postavení: | řeholnice, mystička OCarm |
| Úmrtí: | 1607 |
| Atributy: | hostie, houba, karmelitka, koruna trnová (někdy s růží), Kristus, kříž, eucharistie, stigma, závoj |
ŽIVOTOPIS
Již jako florentské dítě rozjímala o umučení Páně a přála si pro Krista trpět, aby se mu připodobnila. Z lásky k němu vstoupila do řádu karmelitek a všechny vyzývala k milování Lásky věčné. Bůh ji podrobil těžké zkoušce pocitu opuštěnosti. V srdci jí přitom vznikala prudká pokušení. Marně se modlitbami i přísností k svému tělu snažila vzbudit v sobě jiskru lásky k Bohu. Ostatní jí začaly pohrdat. Až po pětiletém boji získala klid a její duše byla vytříbena a v lásce Boží utvrzena. A opět toužila po utrpení za spásu duší. Jejím životním heslem bylo: "Ne zemřít, ale trpět!"ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
CESTA LÁSKY ASKETICKÉ KARMELITKY
Narodila se 2. 4. 1566 v italském městě Florencii ze šlechtického rodu a při sv. křtu dostala za patronku sv. Kateřinu Sienskou. Už od svého dětství byla skromná, tichá a projevovala známky pokory. Kamarádila se s ostatními dětmi, a protože byla u nich oblíbena, nechaly se od ní vést ke zbožnějšímu životu. V osmi letech ji rodiče dali na nějakou dobu na výchovu do kláštera, kde se o ni starala sestra z matčina příbuzenstva. Jako dítě začala ráda rozjímat o umučení Páně a přála si pro Krista trpět. V 10 letech, po 1. sv. přijímání, už učinila slib čistoty. Snažila se také pomáhat chudým. Její srdce žilo láskou a touhou, posilovanými vztahem k Ježíši, a proto chtěla zachraňovat hříšníky, které on tolik miluje.
Od 12 let dostávalo se jí stále větších milostí, prožívala i extáze. K první došlo 30. 11. 1578 v zahradě rodičovského domu za přítomnosti matky. Za slovem extáze vidíme prudké povznesení či uchvácení ducha do mimosmyslového světa. Ta se opakovala a ona stále více poznávala Boží velikost a lásku. Bylo jí 14 let, když ji otec svěřil do péče řeholnic sv. Jana ve Florencii, protože se vydal za obchodem do ciziny. Vrátil se po 15 měsících a začal hned uvažovat o jejím provdání. Marně, ustoupil silné vůli své dcery. Ta v 16 letech požádala o přijetí do kláštera karmelitek Panny Marie Andělské ve Florencii. Podle požadavku řehole setrvala ještě tři měsíce u rodičů, než se s nimi rozloučila a navždy dala výhost světu. Řeholní život začala 1. 12. 1582 a s řeholním hábitem přijala předposledního ledna jméno Marie Magdaléna.
Po zkušebním roce v Karmelu měla z rozhodnutí starších sester ještě na složení slibu čekat, ale v březnu 1584 onemocněla křečovitým kašlem tak, že nemohla nic požívat, slábla a lékaři po třech měsících přestali dávat naději na její uzdravení. Jelikož o ní prohlásili, že brzy zemře, došlo k rozhodnutí o předčasném složení věčných řeholních slibů, které s nevýslovnou radostí složila na slavnost Nejsvětější Trojice dne 27. 5. 1584. Sestry, které ji po obřadu nechaly na několik hodin samotnou s Ježíšem, ji při svém návratu pak nalezly celou proměněnou, s planoucím pohledem na kříž.
Od té doby takřka každodenně, až na malé přestávky, po přijetí Nejsvětějšího Těla Kristova setrvávala 2 - 3 hodiny v extázi, s duší ponořenou do Boží přítomnosti, kdy její smysly ztrácely všechnu přirozenou vládu a energii. Při těchto vytrženích mysli bývalo slyšet, že rozmlouvá s nebeským Otcem, s Pánem Ježíšem, s Pannou Marií i se svatými. Někdy při nich prožívala umučení našeho Spasitele. Od extáze v den věčných slibů byla uzdravena ze své smrtelné nemoci. Prožívala dál velké tělesné utrpení, ale její duše zároveň oplývala nevýslovnou rozkoší a duševní útěchou. Její srdce hořelo ohněm lásky a neměla většího přání, než aby i ostatní lidé vroucně milovali Boha. Když pak svolávala sestry zvonkem k modlitbě, volala na ně často slovy: "Pojďme milovat Lásku věčnou, od níž jsme tak velice milovány!" A dodávala: "ó můj Ježíši, dej mi hlas, který by byl slyšen do všech končin země, že všichni lidé tě mají milovat. Ó jakou bolest cítím, že láska tvá je od lidí tak málo splácena láskou!"
Po 11 měsících od věčného slibu, 28. 4., prý přijala od Ježíše prsten jako pečeť mystického zasnoubení. A 21. 5. nato přijala od něj požadavek konat zadostiučinění za urážky, které jsou mu činěny. Žila dál téměř bez tělesných potřeb, jen o chlebu a vodě, jen ve sváteční dny požila také něco z dalších postních jídel. Umrtvovala se a plna lásky konala tvrdé pokání za obrácení hříšníků, nosila žíněné roucho a bičovala se. Její touha směřovala k oběti za církev, zejména za kněze, aby se stali světlem světa, i za nevěřící a bludaře, aby došli spásy díky Krvi Ježíšově.
Rok po věčných slibech procházela velmi těžkou zkouškou. Její duše přestala prožívat Boží pokoj a marně hledala útěchu v myšlenkách na Boha. Prožívala pocit, že je od něj opuštěna, odvržena a upadala do stavů zádumčivosti a smutku. Zároveň na ni dolehla i smyslná pokušení a pokušení k rouhání a k zoufalství. Nedokázala se povzbudit ani vzpomínkami a obnova dřívější lásky k Bohu se jí zdála nemožná. Také spolusestry začaly její dřívější život prosycený milostmi považovat za klam. V této zkoušce Magdaléna žila a o věrnost zápasila po celých pět let. Snažila se o trpělivost pomocí modlitby a co nejpřísnějším umrtvováním. V návalu pokušení se pak odevzdávala do Boží vůle krátkou prosbou: "Buď vůle tvá!"
O svatodušních svátcích roku 1590 se jí opět vrátil bývalý klid a její srdce znovu pocítilo sladkou útěchu s vědomím velikého Božího daru. Po svatém přijímání řekla sestrám: "Bouře přešla! Děkujte proto milosrdnému Spasiteli a velebte ho!" Za ta uplynulá léta zkoušky, v nichž musela prožívat ďábelské útoky, ji Pán obdařil mimořádnými milostmi a již nikdy neupadla znovu do vnitřních bojů a pokušení. Její duše byla vytříbena a znovu v lásce k Bohu utvrzena. Bůh si ji vyvolil k obnově Církve, obdržela od něj poslání důrazně upozorňovat řeholníky a nejvyšší církevní hodnostáře na jejich úkoly.
To se jí příčilo, ale i představení schvalovali, aby tak z poslušnosti jednala. V pozdvižení mysli diktovala dopisy papeži a prelátům a celým svým životem přispívala k poznávání cest k dokonalosti.
Od roku 1598 byla novicmistrovou, později ji kapitula zvolila podpřevorkou a r. 1604 proti její vůli převorkou. V tom roce začala doba jejího čistého utrpení, o které předtím prosila a kterým po třech letech dovrši1a svůj život. Jedinou odměnou, po které toužila maje před očima Ježíšův kříž, byla spása hříšníků. Již dříve se modlívala: "Ty jsi se Pane rozhodl zemřít na kříži a za hříšníky prolít všechnu svou krev. I já jsem připravena za ně krvácet, aby se obrátili. Trestej raději mne a uval na mne jakékoliv bolesti."
Velmi dobře rozuměla lidským povahám a už dříve jako novicmistrová s každou sestrou jednala podle jejích vlastností skutečně nejlépe. Učila je: "Chcete-li rychle dojít dokonalosti, zvolte si za učitele Ukřižovaného a pozorně mu naslouchejte, neboť on ustavičně mluví k našemu srdci. Spojujte se s ním v modlitbách, otvírejte mu svou duši a nepřejte si nic jiného kromě něj. Pak žádný nepřítel nic proti vám nezmůže." Modlitbu srovnávala sestrám s prací andělskou, zdůrazňujíce i potřebu bázně při tak vznešené činnosti jakou je rozmluva se Stvořitelem. Byla si vědoma, že v Karmelu má každá sestra ještě své vlastní poslání od Boha, proto upozorňovala, že představení jim mají ukazovat cestu, povzbuzovat je k následování života svatých, ale přitom nepřekážet onomu vnitřnímu Božímu volání.
Evangelní sebezápor a umrtvenost pokládala za nezbytné pro pravý duchovní život a pokrok v Boží lásce. Říkala: "Nemůžete žít Bohu, nebudete-li každý den umírat sobě." Největší zlo pro řád viděla v pýše. S chybami sester měla soucit, ale vnitřní pýchu srdce nesnášela.
Její spolusestry daly dohromady několik svazků zpráv z jejího duchovního života. Ze všeho nejčastěji v nich mluvila o lásce. Všechny její extáze byly životem lásky. Život si neuměla představit jinak než jako lásku. A život řeholnice znamenal pro ni lásku podobnou lásce, kterou je život v Trojjediném Bohu. A bolestí pro ni bylo nemilování lásky.
Všem spolusestrám zanechala prosbu: "Objímejte celý svět poutem lásky; milujte vždy všechny tvory čistou láskou, to je bez nejmenšího nezřízeného přilnutí a afektu, milujte je, protože Bůh je miluje a chce, abyste je milovaly." Chtěla po nich, aby se radovaly z lásky, kterou Bůh má k tvorům, i z dokonalosti, kterou jim uděluje. A vyzývala je, aby měly za velikou milost, že mohou sloužit duším, které jsou svatyněmi Ducha Svatého. Vedla je k pokoře a k milování Boha, kterého je třeba objevovat v bližním, a naopak bližního v Bohu.
Hlásala: "Jsme stvoření od Boha z lásky a láskou a touto cestou se k němu musíme vrátit." Kladla důraz na to, že karmelitky jsou určené pro cestu modlitby a řeholní nauka má vést k osvícení rozumu, při čemž se vůle roznítí božskou láskou, která duši vymaní z žáru smyslnosti, osvěží a povznáší ji vzhůru po cestě dokonalosti. A také jí učiní sladkou a milou každou hořkost, kterou bude zakoušet z lásky k ukřižovanému snoubenci.
Magdaléna když hovořila o tom, že celé stvoření má začátek a cíl v Boží lásce, viděla také znovustvoření Kristovou Krví, skrze niž je člověk vyzvednut nad původní spravedlnost. Po jedné své extázi vysvětlovala, že nyní je stále ještě čas, kdy je Boží milosrdenství pro nás v plné činnosti. Svatí nás varují, abychom jej nepromarnili, protože až přestoupíme na věčnost, budeme se také muset setkat s Boží spravedlností. Přátele Boží jsou také našimi přáteli a pomocníky, abychom našli výhodnější cestu.
Ducha Svatého Magdaléna přirovnávala k dechu, který formulovala jako souzvuk lásky mezi Otcem a vtěleným Synem. Připomínala, že oslavené člověčenství Krista má moc sesílat Ducha Svatého a jeho dílo nakonec obnoví celý vesmír. Upozorňovala ale i na překážky vylití Ducha Svatého. Těmi podle ní jsou: obojakost úmyslů, tvrdošíjnost, "prokletá vlažnost", nedostatek pokory, přilnutí k sobě samému. Zdůrazňovala, že Duch Svatý nespočine na těch, kdo nemilují, protože nenávidí a mají ostrý jazyk. Za vhodné podmínky pro přijetí Ducha označila: prostý úmysl, činnou spoluúčast na Kristově lásce i poznání své ubohosti, zvláště snahu o čistotu, pravdu a svatost.
Hovořila často i o Panně Marii, která pokorou a čistotou přispěla k tomu, že se sklonil Trůn Nejsvětější Trojice. Věčná Moudrost z ní vzala tělo. V soužití s Ježíšem pak zrála Panna Maria ve ctnosti a vše konala pod vlivem Ducha Svatého, takže každý okamžik byl zvětšováním Božích milostí a celý život spojen s dílem spásy. Když on trpěl, trpěla spolu s ním a z lásky k lidstvu. To je způsob Magdalénina vidění či chápání Mariologie, k němuž patří i Maria jako Matka milosti a vzor církve. A její důvod? "Nelze milovat Ježíše a nevidět lásku Mariinu, která je s ním tak dokonale spojena a navíc je naší Matkou."
S Magdalénou máme i možnost seznámit se s tzv. pasivitou duše v řeči mystiků. Popisuje ji takto: "Ustání činnosti je naprosté přenechání se Bohu, takže Bůh působí v duši a ona v Bohu. A tak, přestože je činná, nevnímá svou činnost. Přetvořená duše žije život Boha, z něhož nemůže již vyjít".
Před smrtí sestra Marie Magdaléna de' Pazzi řekla: "Ubírám se z tohoto světa a stále ještě nemohu pochopit, jak se člověk může rozhodnout ke smrtelnému hříchu proti Bohu. Po posledním sv. přijímání ještě odprosila sestry, aby jí odpustily, v čem snad vůči nim chybovala a naposled je vyzvala, aby milovaly Boha. Bylo jí 41 let, když svou duši odevzdala Pánu.
Bůh ji oslavil již v okamžiku smrti, kdy celé její tělo zkrásnělo. Při úředním šetření r. 1663 bylo její tělo shledáno neporušené a vycházela z něho příjemná vůně.
Roku 1626 ji blahoslavil papež Urban VIII. a roku 1669 Klement IX. ji slavnostně kanonizoval.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Něco si odřeknu za obrácení hříšníků; čím více, tím lépe, a připojím třeba modlitbu Hyacinty z Fatimy (20.2.) "Ježíši, dělám to z lásky k Tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Neposkvrněnému srdci Mariinu."Bože, Ty stále povoláváš lidi, aby se Ti zcela zasvětili a žili v panenské čistotě, Tys naplnil svatou řeholnici Marii Magdalénu svou láskou a zahrnuls ji hojností svých darů; dej ať se i my řídíme příkladem její čistoty a lásky. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Beda Venerabilis, presb. et doctor Eccl. (735); Gregorius Pp VII (1085); Aldhelmus (709); Magdalena Sophia Barat (1865); Maria Magdalena de Pazzi (1607); Canion (s. III/IV); Dionysius, ep. Mediolanen. (ca.361); Zenobius, abbas (s. IV ex./V in.); Leo, abbas (s. VII); Gennadius, ep. in Asturia (ca. 925); Gerius♦ (ca. 1270); Iacobus Philippus (Andreas); Bertoni♦ (1483); Dionysius Ssebuggwawo (1886); Nicolaus Cehelskyj♦ (1951)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský