Lanfrancus, ep. Cantuarien
| 28. května, připomínka | |
| Postavení: | arcibiskup OSB |
| Úmrtí: | 1089 |
| Atributy: | biskup, ďábel, monstrance |
ŽIVOTOPIS
Narodil se kolem roku 1005 v Pavii v Itálii. Po studiích se stal právníkem. Ve 30 letech odešel do Francie a otevřel v Avranches školu pro právní vědy a svobodná umění, která se stala velmi známou. Jednou byl prý v lese přepaden lupiči a v ohrožení života zanechán osudu. Uviděl, kolik času věnoval vzdělávání a jak málo Bohu, k němuž se ani neučil pořádně modlit. Tehdy předložil Bohu svou situaci s prosbou o pomoc, za kterou přislíbil sloužit. Poté uslyšel v blízkosti lidi, které snadno přivolal, a byl jimi zachráněn.Slib dodržel a v nově založeném klášteře Le Bec u Rouenu požádal představeného o. Herluina o přijetí. Když se seznámil s řeholními pravidly, slíbil je zachovávat. Přijat byl v roce 1042.
Již po třech letech se stal převorem a začal vést i klášterní školu. Žáků se do ní hlásilo hodně a byl mezi nimi i pozdější canterburský arcibiskup sv. Anselm a Ivo z Chartres, pozdější papež Alexandr II.
Podle Lanfranka byla kázeň v klášteře nedostatečná, a proto zatoužil odejít a žít jako poustevník, opat ho však přemluvil, aby zůstal. Lanfrank se pak zasloužil o klášter v Caënu, kde se stal v roce 1063 opatem.
Napsal i eucharistický spis proti bludům Berengara Toursského a další spisy. Neušel pomluvám, kvůli kterým byl vévodou Vilémem Podmanitelem vypovězen ze země, ale jakmile se oba setkali, Vilém rozkaz odvolal. Když si Vilém po bitvě u Hastingu podmanil anglické území, ustanovil Lanfranka canterburským arcibiskupem.
Lanfrank na novém místě reformoval klášterní život v arcidiecézi a anglickou církev opět více přiblížil evropské. Přivedl k většímu rozkvětu i školství a pozvedl kázeň duchovenstva i morálku lidu. Vynikal moudrostí, bystrostí, dobrotou i čistotou srdce. Zemřel v Canterbury v Anglii a jeho ostatky byly přemístěny do jezuitské koleje v Benátkách.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Germanus, ep. Parisien. (576); Gulielmus, monachus (812); Lanfrancus♦, ep. Cantuarien (1089); Margarita Pole♦ (1541); Heliconis (s. III); Caraunus (s. V); Iustus, ep. Urgellen. (s. VI); Ubaldesca (1206); Petrus ďArnaud♦ (1242); Herculanus de Plagario♦ (1451); Thomas Ford♦, Ioannes Shert et Robertus Johnson* (1582); Ladislaus Demski♦ (1940); Antomus Iulianus Nowowiejski♦ (1941); Maria Costanza Panas (Agnes Pacifica)♦ (1963)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský