sv. Ondřej Bobola

Andreas Bobola

16. května, připomínka
Postavení:	kněz, řeholník, mučedník TJ
Úmrtí:	1657
Patron:	Polska a přímluvce za jednotu východní a západní církve

ŽIVOTOPIS

Byl šlechticem ze sandoměřského vojvodství v Polsku. V 19 letech vstoupil k jezuitům do noviciátu v litevském Vilniusu. V roce 1622 přijal kněžské svěcení. Po složení slavných slibů v roce 1633 byl z Vilniusu poslán do běloruského Bobrujska a později do Piňska. Osvědčil se při misijním působení a získal mnoho jinověrců pro katolickou víru. Jeho nepřátelé ho nazývali "dušechvatem". Byl pronásledován také kozáky, kteří se ho zmocnili mezi Piňskem a Janovem. Po jejich krutém mučení ukončil pozemský život v Janově s rozťatou hlavou.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

NEJSTATEČNĚJŠÍ A NEJKRVAVĚJŠÍ SVĚDEK ROZDĚLENÉHO KŘESŤANSTVÍ

Narodil se roku 1592 v Palatinátu v sandoměřském vojvodství v Malopolsku. Pocházel z rodu českých rytířů Bobolů. Otec Krištof dbal na posvátný odkaz víry svých předků. Ondřej prospíval na školách a vynikal ve ctnostech. V 19 letech se rozhodl pro službu Bohu a bližním v Tovaryšstvu Ježíšově. Dne 10. 8. 1611 přijal řeholní hábit sv. Ignáce v městě litevského knížectví ve Vilniusu, v koleji, kterou rok předtím, po požáru, znovu vystavěl jeho strýc, rovněž Ondřej Bobola.

Noviciát prožíval mladý Ondřej s velkou poslušností a pokorou, v cvičení se v sebezáporech a s vroucí láskou k Bohu. Po dvou letech složil prosté řeholní sliby a pak dvě léta studoval filosofii. Během tří let vyučoval i na řeholních latinských školách na Ukrajině. Čtyři roky pak studoval teologii ve Vilniusu a v roce 1622 přijal kněžské svěcení.

Od roku 1624 byl kazatelem a zpovědníkem ve chrámu sv. Kazimíra ve Vilniusu. Přitom se věnoval i vedení Mariánské družiny studentů. Horlivým působením získal mnoho pravoslavných pro katolickou víru. Navštěvoval nemocné a konal i skutky tělesného milosrdenství. Osvědčil se zvláště za morových epidemií v letech 1625, 1630 a 1633, kdy chodil takřka dům od domu a pomáhal těm, od nichž domácí ze strachu utekli. I přes horlivost v této samaritánské službě se nenakazil, ač jeho osm bratrů ve službě při ní zemřelo.

Po složení slavných slibů v roce 1633 byl poslán od představeného řeholního domu do běloruského města Bobrujsk v miňském kraji. Byl milován jako otec a působil jako horlivý a neúnavný misionář, který v posledních dvaceti letech projížděl celé území Litvy a Běloruska. Mezi tím byl přeložen do Piňska. Žil asketicky a s velkou úspěšností. Měl zvučný hlas a byl nadaný řečník s výbornou pamětí. Měl dostatek trpělivosti a značnou vytrvalost. Často nocoval pod širým nebem. Největšími jeho odpůrci byli nesjednocení popové, přezdívali ho "dušechvatem" a štvali proti němu.

Litva a Bílá Rus prožívaly v té době velmi bouřlivé období svých dějin. Jednalo se zejména o neúprosný boj proti tzv. uniatům (věřícím sjednoceným s Římem), kteří byli označováni za zrádce. Zároveň se na více místech bojovalo a Rusové s Tatary porazili polské vojsko. Vzbouření kozáci pod Bohdanem Chmelnickým velmi zhoršili situaci, zaplavili Bělorusko a krutě sužovali katolíky, zaměřujíce se na všechny uniaty. Mnoho kněží, řeholníků i prostých věřících jim padlo za oběť. Kozáci, kteří uslyšeli o horlivém jezuitovi, začali po něm pátrat.

Ondřej 16. 5. 1657 po odsloužení mše svaté v Poradylně nedaleko Piňska se dozvěděl, že jej kozáci hledají. Katolíci mu poskytli vůz, na kterém se snažil se spolubratrem ujet. U dvorce Mohylny spatřil vozka blížící se kozáky, seskočil z vozu a utekl do lesa. Ondřej vědom si nebezpečí sestoupil z vozu, poklekl a v modlitbě se odevzdal do Boží vůle. Kozáci, kteří se přihnali, jej srazili k zemi. Ondřej, vida svou situaci, prosil za svého průvodce, kterého pak propustili na svobodu.

Kozáci, radující se, že ulovili "lovce duší", krutě se na něm vyřádili. Nejprve Ondřeje dovlekli k blízkému stromu, kde jej do krve zbičovali. Pak ho za krk přivázali provazem ke dvěma koním a hnali jej do Janova. Tam se s ním pochlubili svému setníkovi. Ten ho nutil k odpadu od katolické Církve a hrozil mu smrtí. Ondřej se značnou statečností žádal kozáka, aby zanechal rozkolu a vrátil se do Církve. Setník se rozzuřil a začal sekat mečem do Ondřeje, až ten se zkrvavený svalil k zemi. Pak mu vypíchl dýkou oko. Druhý kozák vyrazil misionáři několik zubů.

Potom ho dovlekli do řeznického krámku, svlékli a k dalšímu mučení ho přivázali na stůl. Při pálení smolnými loučemi na prsou chtěli, aby se odřekl katolické víry. Zatímco se modlil za mučitele, odřeli mu nožem pleš, dlaně i prsty, aby prý došel lepšího pomazání. Vyrazili mu další zuby a uřezali nos i uši. Pak mu ještě vytrhli jazyk, a uvádí se i odříznutí rtů a seřezání kůže ze zad. Nato ho sundali ze stolu a blátem vlekli na smetiště.

Několik odvážných katolíků při odchodu kozáků spěchalo k umírajícímu, setník to ale viděl, vrátil se k němu a rozťal mu šavlí hlavu.

Mučedníkovo tělo uložili věřící nejdříve ve farním chrámu v Janově a později je předali jezuitům z Piňska. V roce 1808 byly shledány jeho ostatky neporušené a byly přeneseny do Polocka, kde je uložili do skleněné rakve. V roce 1853 byl Piem IX. blahořečen. Roku 1922 jeho tělo zabavili vojáci Rudé armády pro přírodovědecké muzeum v Moskvě. V roce 1924 bylo vyžádáno papežem Piem XI. prostřednictvím dvou členů papežské komise pro pomoc hladovějícím v Rusku. A když tento papež v dubnu 1938 Ondřeje kanonizoval, bylo jeho tělo z Říma převezeno do Polska. Za varšavského povstání bylo prý světcovo tělo přenášeno podzemními kanály z obav před zneuctěním.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Má sounáležitost s Církví Kristovou je velkým darem, kterého si budu vždy a za všech okolností vážit. Svou víru, naději a lásku chci osvědčovat v každodenním životě a praktickým úkonem modlitby je často vzbuzovat.

Všemohoucí, věčný Bože, Tys dával svatému Ondřeji Bobolovi sílu, aby statečně snášel utrpení pro Krista a věrnost jeho Církvi potvrdil mučednickou smrtí; dej i nám slabým svou božskou pomoc, abychom tě statečně vyznávali svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes Nepomucenus, m. Pragæ (1393); Brendanus (577/583); Simon Stock^♦ (1265); Andreas Bobola (1657); Felix et Gennadius (s. inc.); Florentius et Diocletianus (s. inc.); Abda et Ebediesus (375-376); Peregrinus, m. in Gallia (s. IV/V); Possidius (post 437); Fidolus (ca. 540); Honoratus, ep. Ambianen. (ca.600); Carentocus (s. VII); martyres in Pal (614); Germerius (s. VII ex.); Ubaldus, ep. Eugubin. (1160); Adamus, abbas (ca. 1210); Michael Woźniak^♦ (1942); Vitalis Vladimirus Bajrakw (1946)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský