Norbertus
| 6. června, památka | |
| Postavení: | zakladatel řádu, arcibiskup OPraem |
| Úmrtí: | 1134 |
| Patron: | Čech; premonstrátů; vzýván jako pomocník pro dobrý porod |
| Atributy: | biskup, ďábel, kalich nebo monstrance, pavouk, premonstrát |
ŽIVOTOPIS
Pocházel ze středního Porýní. Vyburcován z lehkomyslného života začal žít v přísném odříkání, modlitbách a studiu. Oddán apoštolátu přiváděl lid ke Kristu, usmiřoval znepřátelená města a vynikal úctou k Nejsv. svátosti. Ve Francii v údolí Premontré založil klášter premonstrátů. Stal se magdeburským arcibiskupem, reformátorem duchovního života. Jeho chudoba, pokora, horlivost a neohroženost mu vyvolaly nepřátele. Vyzýval k šíření víry mezi Slovany. Při uložení jeho ostatků v Praze byl zařazen mezi české patrony.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
SVĚTEC EUCHARISTIE
Narodil se v německém městě Xanten u hranic s Holandskem. Patřil do šlechtického rodu pánů z Gennepu. Rodiče Herbert a Hedvika ho určili pro duchovní dráhu, protože rodové dědictví bylo předurčeno jeho staršímu bratru.
Otec je uváděn jako správce xantenského hradu, kraje a majetku kolínského arcibiskupství. Hovoří se o jeho činnosti ve službách arcibiskupa. Norbert ve velmi mladém věku obdržel kanovnické místo v kapitule svatého Viktora v Xantenu, spojené s větším důchodem, tehdy církevním právem nazývaným beneficium. Také se brzy zařadil mezi vzdělance své doby. Měl nadání, vynikal v ústním projevu a to prý uplatnil zejména v diplomacii. Cesta kněžství ho nelákala. Jako kanovník přijal podjáhenské svěcení, ale žil světským životem bohatých. Z arcibiskupské kurie odešel ke dvoru císaře Jindřicha V., který ocenil jeho obratné vystupování a jmenoval ho svým sekretářem a asi i kaplanem. Po 9 let se pohyboval všude s císařem. V roce 1111 se vydali do Říma. Císař se rozhodl vynutit si na papeži potvrzení investitury, týkající se dosazování biskupů. Papež Paschal II. byl zajat, povolil a Jindřicha dle jeho přání i korunoval. Norbertovi se císařovo jednání příčilo a papeže hned prosil za odpuštění. Papež v dalším roce sám odsoudil svůj čin jako čin ze slabosti. Norbert u císaře zůstal asi do svých 30 let, i když vztahy mezi nimi ochladly, protože Norberta trápilo svědomí. Proto také v roce 1113 odmítl i císařovu nabídku na biskupství v Cambrai. Po odchodu od císaře, který byl pro své jednání uvržen do klatby, se Norbert začal měnit.
V roce 1115 cestoval na koni do vestfálského Wredenu a přitom ho zastihla bouře. Omráčen bleskem spadl z koně. Když se probral, vnímal to jako Boží výzvu k dokonalému obrácení. Výzvu přijal, zřekl se pohodlí i světských zájmů a odešel do benediktinského kláštera sv. Michaela v Siegburgu. Tam se rozhodl k životu v pokání a v kněžské službě. Po potřebné přípravě přijal v prosinci kněžské svěcení a na další přípravu se vrátil do kláštera. Na Hromnice r. 1116 slavil v Kolíně nad Rýnem primici. Při ní řekl: "Jaká zaslepenost bažit po slávě, která pomine, hledat bohatství, které ochuzuje duši, a milovat svět, ve kterém není radovánky bez trní a v němž duše nenalezne pokoj." Vyzval také světské duchovní k obrácení a byl nazván pokrytcem. Hovořil ke spolukanovníkům, které vyzýval k apoštolátu. Ti jím však pohrdli natolik, že najali klerika, který mu plivl do tváře.
Norbert žil dál tři roky v odloučení, s hlubokou úctou k eucharistii a získával formaci pro nastávající apoštolát. Vzdal se kanovnictví a rozdal majetek. U papeže Gelasia II., který byl ve vyhnanství ve Francii, si vyprosil souhlas a požehnání k činnosti apoštolského misionáře. Jeho ročním působištěm byla Francie, Belgie a Porýní. Snažil se vést posluchače ke smíření s Bohem i se všemi lidmi. Učil o potřebě svátostí, o křesťanské lásce a o naději ve věčnou spásu. Připojovali se k němu někteří žáci a vznikala stále větší potřeba nějakého sídla.
Po smrti Gelasia II. nastoupil Kalixt II. a při jeho návštěvě Remeše ho Norbert požádal o znovupotvrzení své činnosti. Papež z podnětu laonského biskupa mu doporučil působit v jeho diecézi na severu Francie. Norbert chtěl tedy reformovat laonské opatství, jenže se mu to nepodařilo. Na jaře r. 1120 se proto usadil se svými následovníky v údolí Premontré a založil tam novou komunitu. Dal tak vznik novému řádu řeholních kanovníků, kteří se dle místa vzniku začali nazývat premonstráti. Řeholní stanovy převzali od sv. Augustina, který se podle legendy Norbertovi zjevil. Hlavní zaměření řádu se týkalo co nejdokonalejší pastýřské služby ve farnostech s důrazem na důstojné slavení bohoslužeb a liturgickou výchovu věřících. Premonstrátským oděvem se stala bílá tunika se škapulířem a cingulem.
Hod Boží vánoční r. 1121, kdy složil Norbert slavné řeholní sliby, bývá uváděn jako datum vzniku řádu. Snad i proto nejstarší vyobrazení sv. Norberta jej ukazuje s Matkou Boží, držící malého Ježíše. Od tématu se neodchylují ani obrazy, na nichž je skrze Matku Boží předávána Dítěti Ježíši slibová listina. Mariánskou cestu k Ježíši a mimořádnou úctu k eucharistii nacházíme v životě významných světců jako zřetelný základ svatosti, ke které bychom je měli následovat.
Pro nový chrám, který v Premontré vybudovali, se Norbert vypravil získat ostatky svatých mučedníků do Kolína. Tam po noční modlitbě oznámil, kde je pohřbena jedna z družek sv. Voršily a sv. Gereon, spolubojovník sv. Mořice. Neočekávaně nalezené ostatky byly slavnostně přeneseny do Premontré.
Podle nejstaršího životopisu přišla jedna žena za Norbertem pro radu kvůli neplodnosti se svým mužem, od něhož by se raději odloučila, než aby byla bez potomstva. Norbert ji zbavil nesprávné touhy, povzbudil ji Božím slovem a předpověděl jí brzké narození syna a pak i dalších dětí, což se vyplnilo. S tímto příběhem souvisí účinné vzývání sv. Noberta s prosbou o jeho přímluvu za matky očekávající narození dítěte. Rovněž sestry premonstrátky z Doksan zahrnují nastávající matky do svých současných přímluvných modliteb.
V roce 1124 cambraiský biskup povolal Norberta do Antverp v Belgii, aby pomohl potírat bludné učení Tanchelma, který vystupoval jako horlivý reformátor. Při kritice nepořádného života duchovních popíral církevní hierarchii a svátosti, zejména eucharistii. Vznikly kvůli tomu bolestivé rozbroje. Norbert dokázal přesvědčit o pravém učení církve a nastolit mír.
Péče o komunitu, kterou Norbert založil, nebyla cílem jeho života i když se do Premontré z apoštolských cest vracel. V roce 1126 při návštěvě Říma dosáhl potvrzení premonstrátského řádu. V témže roce byl jmenován arcibiskupem v Magdeburgu na území dnešního Německa a službu na naléhání nadřízených přijal v červenci, po biskupském svěcení. Do své nové katedrály, v níž byl slavnostně vítán, vstoupil bos a v mnišském oděvu. Uchoval si pokoru a asketický způsob života, proto nevedl dvůr jak bývalo zvykem u biskupských hodnostářů. Obnovu duchovního života začal od kněží a obnovováním klášterů. Pro plné vytížení v novém postavení předal vedení kláštera v Premontré Hugovi de Fosses.
Norbert také vymáhal šlechtou uchvácené církevní majetky. Neoprávnění držitelé se spojili s odbojnými kněžími a štvali proti Norbertovi lid, kterému namlouvali, že Norbert chce z chrámových oltářů odcizit ostatky svatých pro svůj řád. Napaden byl přímo v katedrále a služebník, který se ho snažil chránit, byl těžce raněn. Na Norbertovu ochranu zasahoval i císařský správce města a pravověrní kněží ukázali vzbouřencům domněle odcizené ostatky. Hlavy vzbouřenců zchladila prý klatba, pro kterou pak prosili o odpuštění.
K prosazování reforem měl Norbert také pozvány své duchovní řádové syny. Jako horlivý arcibiskup podporoval šíření evangelia ve východních krajích, kde ještě křesťanství nebylo zakořeněné. Jím šířené hnutí a celoživotní apoštolské působení je označováno jako eucharistické.
V letech 1130-32 se zasazoval o uznání papeže Inocence II. proti nezákonnému Anaklétovi, zejména na dvoře císaře Lotara II., kterého provázel do Říma, a tam se zasloužil o vyřešení některých choulostivých záležitostí.
Tvrdý život a nadměrné úsilí vyčerpaly 50letého arcibiskupa a na Zelený čtvrtek r. 1134 odsloužil s velkou vroucností poslední mši svatou. Dolehlo na něj pak vážné onemocnění, kterému 6. června podlehl.
Zájem o jeho tělo pak měla katedrální kapitula i premonstráti a císař rozhodl v jejich prospěch. Pohřbili ho v kostele Panny Marie. Svatořečil jej Řehoř XIII. v roce 1582. V té době se po severní Evropě šířil protestantismus a premonstrátský kostel obsadili protestanti. Katolické kláštery proto usilovaly o světcovy ostatky. Po složitých vyjednáváních se začátkem roku 1627 podařilo opatu Questenbergovi získat vzácné relikvie i pro Strahovský klášter v Praze.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Máme před sebou příklad úcty k eucharistii i k životu. Láska k živému Bohu v eucharistii musí růst i v mém životě a také úcta k životu, který je darem od Boha a v současné době potřebuje obhajobu. Prvním desátkem růžence poprosím, aby Bůh pro přímluvu sv. Norberta dal našemu národu poznat, že dítě je nezasloužený dar. A aby osvobodil ty, kteří jsou touhou po dítěti zaslepeni a podstupují těžce hříšné metody umělého oplození.Bože, Tys dal své církvi svatého biskupa Norberta a naplnil ho láskou k modlitbě a pastýřskou horlivostí; na jeho přímluvu dávej i dnes svému lidu pastýře podle svého srdce a hojnou duchovní pastvu. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Modlitba z hodinek ke cti a chvále sv. Norberta z r. 1749:
"Svatý Norberte, velký a věrný služebníku Boží,
ctiteli tajemství narození našeho Spasitele
počatého neposkvrněnou Pannou bez porušení panenství
a zrozeného bez bolesti, obracím se na tebe,
jenž jsi vznik svého řádu spojil s dnem narození Ježíše Krista.
S pokorou tě prosím, jako zvláštního ochránce,
aby Bůh na tvou přímluvu dal milost donosit a porodit plod života mého (mé dcery ...).
Prosím i o Jeho milost, aby toto počaté dítě bylo křtem přijato do Kristovy církve
a Jemu, našemu Pánu, celý život věrně sloužilo,
abychom nakonec spolu dosáhli věčné spásy.
Skrze Ježíše Krista našeho Pána. Amen.
Svatý Norberte, pomocníku neplodných manželů a těhotných žen, oroduj za nás."
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Norbertus (1134); Paulina, m. Romæ via Aurelia (století neznámé); Claudius, ep. Condatiscen. et abbas (asi 703); Marcellinus Champagnat (1840); Bertrandus♦, ep. Aquileien (1350); Artemius (s. inc.); Bessarion (s. IV); Ceratius (ca. 452); Eustorgius, ep. Mediolanen. II (518); Iarlathus (ca. 550); Alexander, ep. Fæsulan. (823); Hilarion, hegumenus Cpoli (845); Colmanus, ep. in Orchadibus (ca. 1010); Falco♦ (1146); Gilbertus, eremita (1152); Laurentius de Villamagna♦ (1535); Gulielmus Greenwood♦ (1537); Raphael Guízar Valencia (1938); Innocentius Guz♦ (1940)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský