Medardus
| 8. června, připomínka | |
| Postavení: | biskup |
| Úmrtí: | 561 |
| Patron: | sedláků, vinařů, sládků a vězňů; vzýván proti dešti a za dobrou úrodu; jako pomocník při bolestech zubů, proti horečce a choromyslnosti |
| Atributy: | almužna, biskup, tři holubice, kámen, koule, orel, stopy |
ŽIVOTOPIS
Pocházel ze šlechtického rodu. Byl nadmíru dobrotivý a záslužné skutky konal nejraději potají. Zloděje často obdarovával tím, oč ho chtěli okrást. Proti nepřátelům se bránil pouze bezmeznou láskou, která odzbrojuje i otrlé zločince. V 70 letech byl zvolen biskupem. Sídlil v Noyonu a odtud úspěšně působil na pokřesťanštění své rodné země. Byla mu přidělena i diecéze tournayská v dnešní Belgii. Po své smrti byl mezi prvními oplakáván franským králem, který nežil, jak měl.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
MUŽ S CITEM PRO MORÁLNÍ VÝCHOVU
Narodil se v Salency v Pikardii na severu dnešní Francie asi kolem roku 472, některé životopisy uvádí i rok 459. Byl synem bohatého šlechtice Nektarda a Protagie. Od dětství projevoval útrpnost a milosrdnou lásku. Jednou dal zimou trpícímu starci svůj plášť a když jindy potkal cizince okradeného o koně, věnoval mu z otcova stáda jiného. Dělalo mu vždy radost, když mohl chudé obdarovávat jídlem. Otec jeho štědrost schvaloval a byl rád, že Medard má citlivé srdce vůči bližním.
Podle legendy zastihla Medarda v chlapeckém věku bouře v přírodě a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. Příběh se stal podnětem ke vzývání Medarda proti deštivému počasí zejména o senách.
Medard studoval ve Vermandois a v Tournaye, které bylo královským sídlem. Kamarádil s Eleutheriem, společně se modlili a později i připravovali na duchovní stav. Bývá uváděno, že konečného vzdělání dosáhli na Saint-Quentin a údajně roku 505 přijali kněžské svěcení. Medard jako kněz působil v rodišti.
Mnohé příběhy z jeho života vedly k tomu, že byl považován i za patrona zlodějů, ač jeho milosrdný postoj k nim předpokládal jejich obrácení. Medard svou láskou odzbrojoval i otrlé zločince. K drobným zlodějům se choval s velkou dobrotivostí a každého propouštěl s napomenutím. Zloději hroznů, kterému se nedařilo najít východ z vinice, odpustil poškození révy a daroval kradené plody. Milosrdně se zachoval i k tomu, co zatoužil po obsahu jeho včelína a osvobodil ho od útoku včel. Jiným zlodějem mu byla dle legendy ukradena kráva, kterou mu hříšník za několik dní kajícně dovedl zpět, jelikož zvonek na jejím krku nepřestával vyzvánět a snaha o jeho odstranění byla bezúspěšná.
Medard usiloval o ctnostný život svého lidu více způsoby. Zavedl například "růžovou slavnost" s vyhlášením nejctnostnější panny, které pak příslušel titul: růžová královna. Něco na způsob současné miss, ale hodnotila se krása duše. Výtěžek 12 jiter polí věnovaných Medardem byl nejméně 12 tolarů, které obdržela nejctnostnější panna kromě věnce bílých růží. Na šatech měla modrou stuhu a jako mariánskou dceru ji do kostela k oběti mše svaté doprovázelo 12 družiček. Rodiče ji doprovázeli jako ochránci a předávali Matce Boží. U oltáře jí byl dán na hlavu věnec z bílých růží a po bohoslužbě následovala veselice v mariánském duchu. (Slavnost se pak konávala poctivě po staletí a rozšířila se i na Moravu. Tam se konávala do r. 1795 v Mikulovickém panství, kde nejhodnější chudá panna dostávala k věnci 150 zlatých a měla je pak jako věno i s úroky.)
Jako úspěšný moralista dokázal Medard přemluvit i vojáky krále Chlotara, aby vrátili kořist, kterou za války nahromadili při plenění dobytého území.
Po smrti biskupa vermandoiského byl ve věku asi 70 let jmenován jeho nástupcem. V následujícím roce, snad z bezpečnostních důvodů, přemístil své sídlo do opevněného města Noyonu. Po smrti biskupa z Tournaye došlo ke spojení diecézí pod Medardovu správu na přání Chlotara I. i arcibiskupa Remigia. Toto spojení pak zůstalo po 500 let. I v požehnaném věku Medard s velkou horlivostí cestoval po celé diecézi, v níž bylo plno pohanů, a hlásal jim o velké lásce Krista. Učil, napomínal, prosil a těšil, překonávaje všechny obtíže a nebezpečí. Jednou ho prý pohané chtěli dokonce zabít, protože jich mnoho přiváděl do katolické církve. Medard pokleslé diecéze dovedl k velkému rozkvětu.
Franský král Chlotar I., který si podmanil Durynky, zajal dospívající Radegundu, dceru zabitého knížete, a dal ji na výchovu k Medardovi. Když se stala křesťankou a dospěla, prý bez jejího souhlasu si ji vzal Chlotar za manželku. Dost brzy jí snad pohrdl a ona byla prosit Medarda, aby jí umožnil stát se řeholnicí. Mnozí ho upozorňovali, že proti sobě poštve krále, který s tím nesouhlasil, ale snad díky Medardovým schopnostem Chlotar nakonec rozhodnutí přijal bez výčitek. A královna v klášteře vyprošovala pokáním Boží milosti pro Francii.
Až ve vysokém věku Medard vážně onemocněl a k jeho loži přišel poprosit o poslední požehnání i Chlotar I. Ten si také vyprosil souhlas, aby místo v biskupském chrámu mohlo Medardovo tělo spočinout v královském Soissonsu. Tam tedy byly jeho ostatky uloženy a nad oslaveným hrobem byl Chlotarovým synem Sigibertem vystavěn chrám a při něm zřízeno opatství. Na Medardově hrobě byly uchovávány i okovy zajatců, kteří na jeho přímluvu u Boha byli zázračně osvobozeni.
V roce 1356 Karel IV. získal pro pražský chrám rámě z těla sv. Medarda, takže u jeho ostatků můžeme prosit i ve své vlasti.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Budu sv. Medarda prosit o přímluvu u Boha za obnovu mravů ve své vlasti a o povznesení morálních hodnot.Bože, Tys naplnil svatého Medarda svou láskou, dal jsi mu víru, která přemáhá zlobu světa, a přidružil jsi ho k zástupu svatých biskupů; na jeho přímluvu nám pomáhej v našem národě pozvednout mravní a morální hodnoty, ke kterým on vychovával. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Immaculati Cordis B. Mariae Virginis Memoria; Medardus (561); Gulielmus Fitzherbert (1154); Iacobus Berthieu (1896); Maria a Divino Corde Iesu Droste zu Vischering (1899); Maria Teresia Chiramel Mankidiyan (1926); Nicolaus de Gesturi (Ioannes) Medda♦ (1958); Maximinus, ep. Aquen. (s. inc.); Gildardus (post 511); Fortunatus, ep. Fanen. (ca. 660); Ioannes Davy (1537)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský