Vigilius
| 26. června, připomínka | |
| Postavení: | biskup, mučedník |
| Úmrtí: | 405 |
| Patron: | diecézí Trident a Bozano - Brixen; dolů |
| Atributy: | dřevák, většinou v ruce mladého biskupa |
ŽIVOTOPIS
Pocházel ze starořímské rodiny. Již ve 20 letech se stal knězem v Tridentu a do čtyř let poté biskupem. Svou převážně pohanskou diecézi přivedl k pravé víře a horlivě působil i u sousedů. Posledním místem jeho působení byla dolina Randenská s modlou Saturna, kterou rozbil, a při hlásání nauky o pravém Bohu byl nepřáteli zabit.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
VĚROZVĚST TYROLSKÉHO KRAJE
Narodil se kolem roku 363 ve starořímské rodině, která se přestěhovala v Itálii do Tridentu. Byl synem Theodosia a Maxentie. Měl bratry Claudiana a Magoriana. Studoval na vysokých školách v Athénách a snad i v Římě, kde přijal kněžské svěcení. Jako 20letý přišel sloužit věřícím do Tridentu, kde obdivovali jeho rozsáhlé vědomosti, ale on zůstal pokorný a skromný. Po smrti tridentského biskupa byl lidem zvolen na jeho místo, nemaje ještě více než 24 let. Patriarcha z Akvileje ho vysvětil a on působil mimořádně požehnaně. Stavěl kostely, kterých bylo v diecézi velmi málo, a obrátil mnoho pohanů. Samotný Trident byl převážně pohanské město a žili v něm ariánští bludaři. Za svého rádce si vybral milánského biskupa sv. Ambrože. Hlásal Boží slovo a podle potřeby napomínal, domlouval, varoval a prosil. Za jeho horlivého působení se město stalo katolickým a Vigilius konal cesty na venkov, kde získával další nevěřící. Postupně šířil a utvrzoval víru po celém jižním Tyrolsku. Navštěvoval alpské doliny i horské dvorce, místa, kam žádní věrozvěsti dosud nepřišli. Působil s láskou a velmi přesvědčivě.
Od biskupů v Bresciji i ve Veroně si vyprosil souhlas k evangelizaci v pohanských částech jejich diecézí. Při svém působení jim tam prý založil 30 chrámů a dodal do nich i zbožné kněze. Dále navštívil Milán, odkud s ním do Nonsbergu (severně od Tridentu) přišli Sisinius, Martyrius a Alexandr, kteří tam postavili kostel, hlásali evangelium a byli umučeni. Jejich památka je 29. 5. Po jejich smrti Vigilius přišel pro jejich ohořelé ostatky a uložil je v Tridentě v chrámu k jejich cti. Informoval pak biskupa milánského i Jana Zlatoústého v Konstantinopoli. Svým působením krajinu, v níž byli jeho přátelé umučeni, obrátil ke křesťanství.
Jediné místo, které v jeho kraji zůstávalo pohanské, bylo blízko jezera Garda v odlehlém údolí Rendeny, v němž stála prastará modla Saturna.
Vigilius se do těch míst vydal s dalšími třemi duchovními. Sochu převrhl a rozbité kusy naházel do blízké řeky. Pak z rozbitého podstavce začal k seběhlému lidu mluvit o jediném pravém Bohu, který nepřebývá v sochách udělaných lidskýma rukama. V té chvíli se přihnala další skupina rozzlobených pohanů, která se na něj vrhla s holemi a kamením, aby ho ubila. Nechyběla prý ani ruka s dřevákem, kterým dostal ránu do hlavy. Vigiliův doprovod se v kritické chvíli rozběhl, ale po odchodu pohanů se vrátil pro jeho tělo, které pak bylo pohřbeno v tridentském chrámu.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Pomodlím se za nevěřící a budu se snažit, abych jim nepodával zkreslený pohled na křesťanské náboženství, ale ukazoval, že Bůh je v něm zdrojem lásky.Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého biskupa Vigilia, aby sloužil Tvé církvi s hlásáním evangelia pohanům; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu, zachovali víru, kterou hlásal, a kráčeli cestou, kterou ukazoval svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes et Paulus, titulares basilicæ in Urbe (s. IV); Iosephus Maria Escrivá de Balaguer (1975); Vigilius (405); Pelagius, m. Cordubæ (925); Magdalena Fontaine, Francisca Lanel, Teresia Fantou et a Ioanna Gérard, Francisca Lanel (1794); Deodatus, ep. Nolan. (405); Maxentius (ca. 515); David, eremita (ca. 540); Salvius, m. apud Valentianam (s. VIII); Anthelmus (1177); Raymundus Petiniaud de Jourgnac♦ (1794); Nicolaus Konrad et Vladimirus Pryjma♦ (1941); Andreas Iščak♦ (1941); Radulphus, episcopus (1064); Andreas Hyacinthus Longhin♦, episcopus (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský