Otho, ep. Bamberge
| 30. června, připomínka | |
| Postavení: | biskup |
| Úmrtí: | 1139 |
| Patron: | berlínského biskupství a bamberského arcibiskupství; vzýván proti horečce a vzteklině |
| Atributy: | biskup, model kostela; některá zobrazení jsou i se lvem u nohou |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Frankenu v Bavorsku. Stal se knězem a odešel do Polska. Vedle vyučování a výchovy mládeže tam pokračoval v sebevzdělávání. U vévody Vladislava Heřmana se z něj stal dvorní kaplan a tajemník. V tomto povolání pokračoval i na dvoře císařově v Německu. Od r. 1102 byl biskupem v Bambergu. Zasloužil se o smír mezi církevní a světskou mocí. Žil asketicky, chudým a nemocným prokazoval skutky lásky. Zakládal kláštery a chrámy. Kolem roku 1124 působil jako misionář v Pomořanech s velkým úspěchem. Znovu tam byl zachraňovat duše r. 1128 a zorganizoval tamní církev. Zemřel v Bambergu, asi ve věku 78 let.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
APOŠTOL POMOŘANSKA
Narodil se kolem r. 1061 ve Frankenu v Bavorsku ve zchudlé šlechtické rodině. Vzdělával se v klášterní škole a po studiích byl vysvěcen na kněze. Pro zájem o další hlubší studia, na které neměl finanční prostředky, se rozhodl po příkladu jiných hledat možnosti v cizích zemích. Odešel do Polska, kde byl nedostatek učitelů a na latinské škole se věnoval vyučování a výchově mládeže. Naučil se slovanskému jazyku a věnoval se i vyššímu sebevzdělávání.
Byl vysoké vzhledné postavy, měl uhlazené způsoby, vynikal i obratností a ctnostným životem. Brzy začal získávat věhlas, přízeň a důvěru ve vznešených polských rodinách, které mu svěřovaly syny i různé záležitosti. Seznámil se s ním i bratr uprchlého krále Boleslava II., vévoda Vladislav Heřman, který ho učinil svým dvorním kaplanem a tajemníkem. Když se pak vévoda ucházel o ruku Judity, sestry císaře Jindřicha IV., byl pověřen jejím doprovodem z císařského dvora v Německu do Polska. Ve vévodských službách byl pak důvěrným poslem i na císařský dvůr. Judita však brzy zemřela a Oto byl povolán za dvorního kaplana na císařském dvoře. Brzy tam povýšil na říšského kancléře. Císař mu později nabízel lákavá biskupství, která Oto odmítl, protože Jindřich IV. byl postižen církevní klatbou. Kvůli investituře byl ve sporu s papežem Řehořem VII. V roce 1077 se šel císař kát do Canossy.
Když v roce 1102 zemřel v Bambergu biskup Rupert, na naléhavé prosby Oto s přijetím stolce souhlasil pod podmínkou, že spravovat biskupství bude jen podle církevních zákonů a s papežským potvrzením. V Bambergu pak byl 1. února následujícího roku přivítán slavnostním průvodem. Od městské brány šel po sněhu do hlavního chrámu bos jako kající, pokorný Boží služebník.
K očekávanému potvrzení nedocházelo a císař byl v roce 1106 sesazen. Tehdy se Oto vypravil k papeži, před nímž projevil svou lítost a chtěl složit biskupskou hodnost. Papež ho však bez váhání v ní potvrdil. Oto se pak vrátil do svého biskupství. Podílel se na smíru mezi církevní a světskou mocí i na uzavření wormského konkordátu. Zakládal v diecézi chrámy a kláštery, jejichž stavby přímo řídil díky své širší vzdělanosti. Při výtkách kvůli financím nazýval tyto stavby hostinci, jejichž potřebu zdůvodňoval tím, že celá země je cizinou a my jsme jen hosty a poutníky a pro takové množství je třeba hodně "hostinců". Jen nových klášterů založil dvacet.
Žil asketicky a co si z jídla odřekl, věnoval chudým. Navštěvoval nemocné, uděloval jim svátosti a prokazoval lásku.
Polský kníže Boleslav III., zvaný Křivoústý, v roce 1121 zvítězil v západních Pomořanech a přiměl knížete Vratislava, aby se svým lidem přijal křesťanství. Papežem byl proto s doprovodem poslán do Pomořan španělský mnich Bernard, který jako misionář neuspěl. Po svém vyhnání přišel do bambergského kláštera a tam se biskup Oto od něj dozvěděl o celé situaci a začal mít o tamní misionářské působení zájem. Rovněž mu přišlo pozvání z Polska od Boleslava III., který ho znal z dřívějška. Pro Pomořany se Oto brzy stal papežským zmocněncem. Protože ovládal slovanský jazyk a měl i jiné vhodné vlastnosti a schopnosti, záhy se jeho zásluhou dalo pokřtít na 7 000 mužů a žen. Vévoda se změnil a propustil svých 24 postelových služebnic. Oto se svými kněžími získal asi 22 000 pohanů a začal být proto nazýván apoštolem Pomořanska.
Své působení v Pomořanech musel Oto na jaře 1125 přerušit pro povinnosti v Bambergu. Před odchodem vysvětil polského Adalberta na biskupa volínského. Zanechal tam i kněze ve 12 katolických chrámech. Při cestě zpět přes Hnězdno a Prahu se na Vyšehradě zastavil u nemocného Vladislava I. a přičinil se o jeho smíření s bratrem Soběslavem.
Po Otově odchodu z Pomořan znovu vystoupili modloslužební kněží a začali opět strhávat na svou stranu obrácený lid, který ještě nebyl ve víře Kristu pevný. Ve Volíni a Štětíně bořili svatyně a pronásledovali křesťany. Polský král hrozil, že zasáhne vojenskou silou. Pro nebezpečí, které apoštolskému dílu hrozilo, se Oto znovu vydal do Pomořan v dubnu 1128. Cestoval přímo přes Sasko a území polabských Slovanů. Svou laskavostí a štědrostí získával zpět odlouděné obyvatelstvo.
Na jeho žádost byl vévodou Vratislavem svolán valný sněm zemanů a zástupců měst na ostrov Uznojim. Závěr sněmu konstatoval rozšíření křesťanství téměř do celého světa. Přičítal to velikosti Boží a ukládal proto Pomořanům, aby se mu podřídili.
Tím bylo znovu umožněno šíření evangelia, jeho hlasatelům se dostalo jakési legalizace. Závěr sněmu však neuznali všichni obyvatelé, zejména se jednalo o města Volín a Štětín. Proto se Oto do Štětína vypravil s odhodláním podstoupit mučednickou smrt. Doprovod kněží, kteří s ním odmítli jít, ho nakonec dohonil a společně vstoupili do chrámu za městem. Ozbrojení spiklenci proti nim vytáhli, ale byli odzbrojeni Otovou odvahou a klidem. Zpívajíce s kněžími žalmy, vyšel jim Oto vstříc s křížem a sv. ostatky v ruce. S laskavostí jim prý vytýkal, že modlářští kněží by měli své bohy hájit spíš rozumem než zbraní a vyprávěl jim, jak ho Bůh zachránil z ohrožení života. Ozbrojenci se pak rozešli a Oto s doprovodem vstoupili do města a znovu vraceli lid ke křesťanství.
Od misií v Pomořanech byl Oto podruhé odvolán, tentokrát císařem Lotharem do Německa, protože nepřestal být říšským kancléřem. Do Bamberga se vrátil koncem roku, aby pokračoval s horlivou starostlivostí v péči o svou diecézi.
V roce 1131 přicestoval biskup Oto znovu do Čech kvůli křivému obvinění pražského biskupa Menharta ze spiknutí proti Soběslavu I. Vyšetřením byl tehdy pověřen biskup Adalbert z Mohuče společně s Otou z Bamberga. U sv. Víta pak byl čten list těchto arcipastýřů, dosvědčujících nevinu pražského biskupa.
V roce 1139 Oto onemocněl a v přítomnosti svého duchovenstva, při společné modlitbě, posledního června zemřel. Za 50 let po své smrti, r. 1189, byl svatořečen papežem Klementem III.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
protomartyres Sanct (64); Martialis, ep. Lemovicen (asi po roce 250); Erentrudis (asi 718); Theobaldus, eremita (1066); Ladislaus, rex Hungariæ (1095); Otho, ep. Bamberge (1139); Adolphus, ep. Osnabrugen (1224); Basilides, m. Alexandriæ (ca. 202); Bertichramnus (ca. 623); Philippus Powell♦ (1646); Ianuarius Maria Sarnelli♦ (1744); Zeno Kovalykw (1941); Basilius Velyčkovskyj♦ (1973)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský