Rainerius de Pisis
17. června, připomínka | |
Postavení: | poustevník, mnich a poutník |
Úmrtí: | 1160 |
Patron: | Pisy; poutníků a cestujících |
Atributy: | poutník; z dalších doplňujících se vyskytuje bible, hůl, láhev, delší vlasy, vousy |
ŽIVOTOPIS
Narodil se kolem roku 1100 v Pise v Itálii. Otec byl bohatým obchodníkem a Rainer ve svém mládí žil značně lehkomyslně. Uměl zpívat a miloval bujaré zábavy, na nichž vystupoval jako zpěvák i hudebník. Hrával na harfu i lyru. Uvádí se, že jako potulný zpěvák navštěvoval různé hrady i města a vystupoval dlouho do noci. Vzniklo o něm více zřejmě nezaručených legend. Úspěšně prý obchodoval jeden čas s námořníky a jednou prý z peněz ucítil smrdutý zápach.Jiná legenda popisuje pozdější příhodu. Při ní uviděl drahokamy a perlami zdobenou tašku, která byla naplněna smolou a sírou. Náhle vzplála a smrdutý oheň nebylo možné uhasit. Pak ve své ruce ucítil nádobku s vodou a pouhých pár kapek z ní stačilo k uhašení tašky. V následné modlitbě poprosil o vysvětlení a bylo mu odpovězeno, že taška či nádoba představuje jeho tělo; oheň, smůla a síra hříšné žádosti, které mohou být uhašeny jen slzami lítosti.
Někde se objevuje v atributech místo hořící tašky hořící hudební nástroj, ale zřejmě jde o záměnu téhož významu. Atribut láhve s vodou se může týkat jak uvedené příhody, tak i jiné legendy, podle které odhalil padělatele vína.
V mládí byl prý poslán k řeholníkovi, kterému se zpovídal neupřímně. V 19 letech došlo k jeho radikálnímu obrácení, pocítil výčitky svědomí, prolil mnoho slz lítosti a své obrácení začal generální svatou zpovědí.
Jedno podání se zmiňuje o setkání s benediktinským mnichem a poustevníkem Albertem z Korsiky, které ovlivnilo jeho další život. Jistě to byla zvláštní Boží milost, která mu asi v 19 letech pomohla na kající cestu. Začal ji horlivě jako poutník do Svaté země a s rozhodnutím k asketickému životu kajícníka. Nejprve však rozdal bohatství potřebným, zřekl se vína a prý se pak postil tak, že jedl jen ve čtvrtek a v neděli. O jeho asketickém jednání se například traduje, že si ostnem propíchl jazyk, aby se lépe dokázal ovládat. Pouť do Jeruzaléma později zopakoval. Někde je uváděn jako poustevník, zdůrazňována je jeho 23letá absolutní chudoba. Uváděn je i jako mnich kláštera sv. Víta, kde také v Pise zemřel. O jeho zázracích se mluví za života i po smrti. Pohřben byl v katedrále v Pise a papežem Alexandrem III. byl prohlášen za svatého.
Nicandrus et Marcianus (asi 297); Hervæus (s. VI.); Rainerius de Pisis (1160); Iosephus Maria Cassant (1903); Blastus et Diogenes (s. inc.); Isaurus, Innocentius (s. inc.); Antidius (ca. 411); Hypatius, hegumenus (446); Avitus, abbas (ca. 530); Teresia, regina Legionensis (1250); Petrus Gambacorta♦ (1435); Paulus Burali♦ (1578); Philippus Papon♦ (1794)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský