Romualdus
| 19. června, připomínka | |
| Postavení: | zakladatel řádu ECMC |
| Úmrtí: | 1027 |
| Atributy: | anděl, kniha, mnich s vyholenou hlavou a bradkou v bílém hábitu, žebřík |
ŽIVOTOPIS
Pocházel ze šlechtického rodu a jako svědek souboje poznal křehkost života a marnost touhy po majetku i světských radovánek. V modlitbě hledal Boží vůli, r. 972 se stal benediktinem a za tři roky si zvolil poustevnický život s přísnou sebekázní. Své síly zasvětil obnově řeholního života s původní přísností. Jako poutník a plamenný hlasatel pokání obcházel Itálii, obnovoval i zakládal řeholní domy. Založil poustevnický kamaldulský řád.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
NĚKDO MUSEL ZEMŘÍT, ABYCH JÁ ŽIL
Narodil se r. 952 u Ravenny při východním pobřeží Itálie jako syn vévody Sergia. Ovlivněn svými rodiči prožil své mládí až do 20. roku holdujíce světským požitkům. Tropil výtržnosti, měl rád hlučné pitky, lehké ženy, honitbu a další radovánky. Pak se stal svědkem sporu, který končil soubojem jeho otce s jedním příbuzným kvůli kousku pozemku. Romuald byl pozván za svědka souboje, v němž otec příbuzného zabil. Hrozná skutečnost, na níž cítil Romuald podíl, jím otřásla. Poznal křehkost života a marnost touhy po majetku i prázdnotu všech světských radostí. Rozhodl se 40 dní strávit v benediktinském klášteře sv. Apolináře v blízké Classe. V samotě se zamýšlel nad smyslem života a dospěl k rozhodnutí ten svůj dosavadní život změnit. Viděl pravdu a cítil i to, že "někdo musel zemřít, abych já žil". Teprve smrt při souboji ho dovedla k myšlence na hroznou věčnost, kdyby v dosavadním způsobu života pokračoval. Uvědomil si však také, že ten, kdo musel zemřít, aby on mohl mít věčný život, byl Ježíš. Proto se rozhodl pro kající život a poprosil o přijetí do kláštera i o dovolení složit sliby.
Disciplína, která v klášteře panovala, se mu brzy zdála příliš slabá. Snažil se o přísnější dodržování původní řehole sv. Benedikta, ale svým postojem vzbuzoval nevoli ostatních mnichů. Po třech letech si vyžádal souhlas k odchodu do neobydleného kraje u benátské laguny, aby tam žil jako poustevník. Duchovního vůdce a učitele si našel ve starším poustevníku Marinovi, který v tom kraji žil. Oba dva se později setkali v Benátkách s věhlasným opatem Guarinem, který přišel z kláštera ve východních Pyrenejích, který byl považován za významné středisko řeholní obnovy. Tato měla původ v benediktinském klášteře Cluny ve Francii.
Romuald s Marinem se rozhodli jít s Guarinem a připojil se k nim i Petr Orseolo (Urseoli – přip. 10.1.), dosavadní dóže (nejvyšší volený představitel v Benátkách), který složil svůj úřad a stal se mnichem. A také ještě dva další občané města. Kvůli Petrovi skupina odešla v tajnosti. Vydali se přes Lombardsko a jižní Francii až na španělské pomezí do kláštera v Euxaně. Romuald si v blízkosti kláštera zřídil poustevnu a byl Petrovi duchovním vůdcem. O zbožném a asketickém poustevníku Romualdovi se brzy roznesla pověst a za duchovního rádce ho toužilo mít mnoho lidí. Kolem něj se vytvořila skupina učedníků, kterým byl vzorem duchovního života a kteří se podle jeho slov řídili.
Po třech letech se Romuald dozvěděl, že jeho otec ze strachu před krevní mstou vstoupil do kláštera sv. Severa u Ravenny. Řeholní život ho ale neuspokojoval, tak se chystal vrátit do světa. Na tuto zprávu Romuald reagoval rychlým odjezdem do Ravenny. Po shledání otce přemluvil, aby klášter neopouštěl a žil v něm kajícně, načež sám dál žil poustevnickým životem v tamním italském kraji.
O Velikonocích r. 998 z nařízení Oty III. měli mniši u sv. Apolináře v Classe si zvolit nového opata a rozhodli se pro Romualda. Ten se zdráhal hodnost přijmout a podvolil se až na naléhání císaře. Přísný způsob Romualdova vedení vedl ke vzdoru mnichů a tak opatskou hodnost v císařově přítomnosti složil, protože nechtěl nést zodpovědnost za jejich neukázněnost. Odešel pak do Říma a navštívil klášter Monte Casino. Cestoval i po dalších klášterech s propagováním původních pravidel sv. Benedikta a některé obnovil.
Počátkem roku 1012 v Toskánsku s několika druhy u odlehlé vesnice biskupství Fiésole zřídil poustevnickou osadu. Pak se setkal s panem Maldoli z Arezza, který měl na pohoří bukových lesů pozemek. Ten předtím ve snu viděl na pozemku vysoký žebřík, po němž do nebe vystupovali a sestupovali bíle odění mniši. Byl viděním natolik ovlivněn, že pozemek 50 km severně od Arezza nabídl Romualdovi, který na něm s druhy vystavěl svatyňku a poustevnické chýšky. Osada byla nazvána Camáldoli. Byl to počátek kamaldulského řádu jako benediktinské větve s velmi přísnými pravidly. Zejména se jednalo o cvičení v mlčení a postu o chlebě, zelenině a vodě. Chodili v bílém hábitu, bosí s oholenou hlavou a dlouhou bradkou. Romuald od nikoho nevyžadoval, co sám nedělal. Když pocítil blízkost smrti, připravoval se na ni v osamělé cele ve Val di Castro. Ten klášter v minulosti také založil. Zemřel ve věku 75 let. Po pěti letech, v roce 1032, byl prohlášen za svatého.
Kamaldulský řád potvrdil papež Alexander II. v roce 1072. Romualdovi ostatky byly přeneseny do kostela sv. Blažeje ve Fabrianu u Ancony v roce 1481.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Také já potřebuji obrácení. Usvědčují mne životy svatých a zejména příklad Ježíšovy lásky, které jsem stále vzdálen. Jsem povolán, abych svým životem pomohl druhým k Bohu. Nakolik plním tento úkol a v čem se musím změnit si zvolím za předmět svého rozjímání ve světle Ježíšových slov: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele" (Jan 15,13).Bože, Tys povolal svatého Romualda, aby v církvi obnovil a nově uspořádal poustevnický způsob života; veď i nás, ať sebeovládáním a následováním Krista šťastně dojdeme do nebeského království. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes Nepomucenus Neumann (1860); Romualdus (1027); Gervasius et Protasius (transl. 386 (přenesení)); Deodatus, ep. Nivernen (asi 679); Iuliana Falconieri (asi 1341); Michaelina♦ (1356); Childomarca (ca. 682); Lambertus, m. Cæsaraugustæ (ca. s. VIII); Gerlandus♦, eques Ord. S. Ioannis Hierosol. (ca. 1271); Sebastianus Newdigate♦, Humphredus Middlemore et Gulielmus Exmew* (1535); Thomas Woodhouse♦ (1573)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský