Procopius, eremita
| 4. července, památka | |
| Postavení: | poustevník a opat OSB |
| Úmrtí: | 1053 |
| Patron: | Čech; horníků a rolníků |
| Atributy: | důtky, spoutaný ďábel, jelen, laň. poustevník |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z české zemanské rodiny. Stal se benediktýnem a dostal povolení k poustevničení. Usadil se v sázavských lesích, kde kolem jeho jeskyně vznikla poustevnická osada. Kníže Oldřich si jej zvolil za rádce a svým majetkem mu přispěl v r.1032 k založení kláštera. Prokop v něm udržoval slovanskou liturgii. Jako opat řídil své mnichy pravidlem pokory a zásadou: "Modli se a pracuj!" jeho úsilím bylo: "Vše pro Boha!" Byl vlídný a štědrý a úspěšně bojoval proti zlu a ďáblovým pokušením.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
VŠE CHTĚL KONAT PRO BOHA
Narodil se v Chotouni mezi Českým Brodem a Kouřimí, na zemanské tvrzi. Datum není spolehlivě známé, mohlo to být kolem r. 985. Vzdělal se ve staroslověnštině asi už u některých kněží a na Vyšehradě. Podle některých zpráv byl určitou dobu někde ve slovanském klášteře v Uhrách, kde se zdokonalil v slovanské liturgii. Životopisy nejsou jednotného názoru. Své životní povolání viděl Prokop v duchovním stavu a přijal kněžské svěcení. Přitom byl i ženatý, protože tehdy nebyly všeobecně platné přísné předpisy o kněžském celibátu. Měl i syna Jimrama.
Benediktinským mnichem se pravděpodobně stal v břevnovském klášteře. Po vyvraždění Slavníkovců mniši s rodovými svazky hodně měnili místa. I Prokop měl dovoleno odejít do ústraní, kam ho táhla touha po samotě. Nejdříve se kratší dobu zdržoval v jeskyni v Dalejích u Jinonic a pak asi kolem r. 1009 přešel do lesů v Posázaví. Kronikář sázavského kláštera o něm později napsal: "Pohrdl marností světa, zřekl se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, dokonce i sebe samého, dal výhost lsti plnému světu a jeho bídné nádheře."
Na Sázavě žil v modlitbě a práci podle benediktinského hesla: "ora et labora". Začal s kácením stromů a obděláváním půdy, přičemž žil jako poustevník. Časem se k němu připojil syn Jimram, synovec Vít a několik dalších osob a vznikla poustevnická osada. Uprostřed prostých chatrčí měli postavenou kapli zasvěcenou Panně Marii a sv. Janu Křtiteli. Osmkrát za den se v ní scházeli k modlitbám, zpěvům, slavení liturgie, v níž se spojoval římský obřad s liturgickou staroslověnštinou. Za Prokopem přicházeli lidé hledat radu i tělesnou a duševní pomoc. Velkým Prokopovým obdivovatelem se stal kníže Oldřich, z jehož přispěním byl vystavěn sázavský klášter. S nemenší úctou k Prokopovi vzhlížel Oldřichův syn Břetislav, jehož touhou bylo vidět Prokopa jako prvního sázavského opata. Za Prokopova vedení se klášter stal významným střediskem náboženského života a křesťanské kultury.
Prokopovou zásadou bylo: Vše pro Boha! Pro sebe nic. Když se přiblížil okamžik jeho smrti, pobýval v klášteře jeden nemocný host. Tomu Prokop řekl, aby počkal do druhého dne a po jeho smrti si odnesl plášť, kterým byl přikryt. U Prokopa nemoc vyvolala záchvat, rozloučil se s bratřími, které naposled napomínal i těšil a pak svatě zesnul. Nemocný host po oblečení světcova pláště dosáhl úplného uzdravení.
Před oficiálním svatořečením se zkoumaly Prokopovy zázraky a mluví se o devíti. Tehdy se prý přihlásili i lidé z okolí s tvrzením, že viděli Prokopa orat s pluhem, do nějž byl zapřáhnut čert a světec že měl v ruce kříž. Druhá verze tohoto obrazu, kterou uvádí Jar. Kadlec je, že vznikl díky neporozumění větě z nejstarší legendy, v níž se uvádí, že "srdce svých posluchačů svlažoval slovy svatých kázání a rádlem poučování napravoval jejich mysl." A poslední vysvětlení uváděné Jar. Němcem říká, že legendární vyobrazení s čertem "značí vítězství nad zlobou pekelné moci, která stále zasahuje do lidských osudů."
Ať to bylo jak bylo, podstatným zůstane, že chce-li člověk konat vše pro Boha, klade-li ho na první místo, může ve službách Bohu, v jeho síle, dokonale přemoci i ďábla. To snad má obraz dosvědčovat v každém případě.
Sv. Prokop zemřel 25. 3. a v tento den jej také uvádí martyrologium. Jelikož toho dne má přednost slavnost Zvěstování Páně, jedná se o postní dobu a nám jde o slavení národního světce, bylo v naší zemi dovoleno jeho slavení v dnešní letní den. Pohřeb Prokopa se uskutečnil v sázavském klášteře, ale jeho ostatky byly v roce 1588 přeneseny slavnostně do pražského kostela Všech svatých. Svatořečen však byl mnohem dříve, v roce 1204, papežem Inocencem III. v Římě.
Jeden novodobý obraz svatého Prokopa ho představuje jako váženého mnicha s bílou bradou, držícího v ruce cyrilometodějský kříž. Ten má symbolizovat nejen vztah ke Kristu, ale i duchovní sjednocení s našimi slovanskými věrozvěsty, sv. Cyrilem a Metodějem. Na kříži je řecký nápis IC-XC, NIKA. Což znamená: Ježíš Kristus je vítěz! Ano, je vítěz nad silami temna. A kdo je s ním spojen, ten také zakouší toto pravé vítězství nad lží a smrtí. Kříž je v zobrazení napojen na pluh, který je zaryt do země. Spřežení je divné, démon smrti je vyobrazen jako smrtka s kosou a injekční stříkačkou. Ta symbolizuje vraždy, potraty, eutanázii, sebevraždy. Vedle ní je maskot s kytarou, s vyceněnými tesáky a symbolickým číslem antikrista 666. Na kytaru jsou napojeny čtyři symboly satanismu a vedle je konopí, symbol démona narkomanie. Před smrtkou je v zemi zapuštěný kruh se symboly zvěrokruhu a horoskopických znamení. Vedle je zapřažen čínský drak se symboly jinu a jangu, zastupující východní pohanství. Rovněž je tu lotosový květ symbolizující pseudoduchovní cestu jógy spojenou s hinduismem a s jeho guruy - avatary, kteří pro sebe vyžadují božskou úctu. Vpředu je kozoroh, vodnář a škorpión - symboly spojené s věštěním a magií.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Vše chci konat pro Boha! S tímto úmyslem se modlit i pracovat po vzoru sv. Prokopa i ostatních světců.Bože, Tys povolal svatého Prokopa, aby kolem sebe shromáždil ty, kdo se k Tobě chtěli přiblížit modlitbou chvály a prací pro své bližní; na jeho přímluvu veď i nás, ať se modlíme a pracujeme tak, abychom stále žili ve spojení s Tebou. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Procopius, eremita (1053); Elisabeth de Lusitania (1336); Bertha (asi 725); Andreas Cretensis (740); Udalricus, ep. Augustan (973); Ioannes Cornelius, Thomas Bosgrave (1594); Petrus Georgius Frassati♦ (1925); Iosephus Kowalski♦ (1942); Maria Crocifissa /Rosa/ Curciow♦ (1957); Iucundianus (s. inc.); Laurianus (s. III/IV); Theodorus, ep. Cyrenen. (s. IV); Antonius de Weert (1572); Florentius, ep. Cadurcen. (s. V in.); Valentinus, presb. et eremita (ca. s. V); Andreas Cretensis (740); Ioannes de Vespiniano♦ (s. XIII/XIV); Gulielmus Andleby, Henricus Abbot (1597); Catharina Jarrige♦ (1836)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský