blah. Petr Frassati

Petrus Georgius Frassati

4. července, připomínka
Postavení:	laik, terciář OP
Úmrtí:	1925
Patron:	vzorem mládeže, horolezců i sociálních pracovníků

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Turína v Itálii. Již od dětství vynikal zbožností a láskou k chudým. Od 13 let denně přijímal eucharistii, z níž čerpal energii pro život podle evangelia. Vyrostl v člověka, který se cítil zodpovědný za život národa a světa, k němuž patřil. Byl velmi aktivním laikem a vzorem pro mládež, na kterou blahodárně působil. Studoval vysokou školu, aby mohl pomoci horníkům zlepšit jejich život. Byl účastníkem mnoha křesťanských aktivit, přítelem každému a také horolezcem i dominikánským terciářem. Hodně pomáhal nezaměstnaným a jejich rodinám. Jeho život prolínaly ideály modlitby, činnosti a oběti. Dožil se jen 24 let a svou smrt obětoval za spásu rodičů. Byl nazván mužem osmi blahoslavenství.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

MUŽ OSMI BLAHOSLAVENSTVÍ

Narodil se 6. 4. 1901 jako syn vydavatele časopisu La Stampa a pozdějšího liberálního senátora Alfreda Frassatiho a Adelaidy. Při křtu dostal vedle jména Petr po dědečkovi i jméno hrdiného sv. Jiří. V rodném jazyce byl zván Pier Giorgio.

Rodiče Petra i jeho o 17 měsíců mladší sestru vychovávali poněkud sparťansky. Učili je od mala odříkání, ukázněnosti a poslušnosti. Například při cestách po horách se nesměli napít až doma. O zdravé křesťanské zásady Petra se zasloužila matka a zejména salesián Antonio Cojazzi. Za jejich doplnění pak vděčil jezuitům. Svůj život od mala prožíval s vnímáním Pána Ježíše jako nejdůvěrnějšího a stálého přítele. Poprvé ho v eucharistii přijal 19. 6. 1911 a od toho dne byl On středem jeho života. Jeho vychovatel o. Cojazzi mu věnoval životopis Kryštofa Kolumba, aby ho Petr napodoboval v jeho velikosti, co se týče slávy Itálie i chlouby náboženství, jak mu o. Cojazzi do knihy vepsal. Za svůj program tehdy přijal poslání být nositelem Krista.

V 11 letech začal Petr Frassati sbírat známky a pohlednice pro misionáře a peníze od strýce i od babičky hned rozdával nejchudším. Vynikal zbožností a proto byl jednou dotázán, zda by se nechtěl stát knězem. Rázně to odmítl s odůvodněním, že kněz je izolován od lidí, zatímco on potřebuje být neustále mezi nimi. Toužil se stát důlním inženýrem, aby ulehčil úděl horníků.

Od roku 1913 byl jeho otec jmenován senátorem. Petr byl velmi skromný a v případě potřeby vždy ochotný pomoci. Například s riskováním života zachránil z nebezpečné kry malou holčičku, ač sám se přitom octl v ledové vodě.

Ve 13 letech získal dobrého duchovního otce v Petru Lombardim a začal přijímat Pána Ježíše denně, ač rodiče doma odsuzovali babičky, které byly denně v kostele. Podle maminčina výkladu přikázání bylo třeba jít jen v neděli a nedala se zprvu přesvědčit, že by její syn byl schopen denně přijímat, aniž by se stal fanatikem či nepřivedl rod do nevážnosti. Petr se však nedal odradit a asi už pátý den dosáhl matčina souhlasu. Byl tak nesmírně šťastný. Zapsal se také do "Družiny nejsv. Svátosti" a do "Apoštolátu modlitby". Objevil Ježíšovu matku jako matku každého z nás a začal s modlitbou růžence jako rozhovorem dítěte s matkou.

Na začátku války v roce 1915 přijal svátost biřmování. O tři roky později, v 17 letech, odmaturoval. Žil jako asketa a velmi důsledně dbal na ctnost čistoty. Byl v eucharistické legii a v mariánské družině. Stal se také členem klubu italských horolezců a velice rád vystupoval na hory. Rád se projížděl i na otcově koni.

O Petrovi je psáno, že v 18 letech uvažoval o evangeliu se zápalem člověka hledajícího poklad.(srov. Mt 13,44) Byl přirozený, jemný, nesnášel dvojsmyslné řeči. Koncem listopadu 1918 se zapsal do "Konference sv. Vincence" u jezuitů, kterou založil Bedřich Ozanam. Náplní byla služba chudým rodinám. Nezaměstnaným chudým hledal Petr práci a nemocným a starým zajišťoval lékařskou pomoc. Byl přítelem každého, kdo byl osamělý.

Hned jak vznikla v Itálii fašistická strana, Petr viděl její nebezpečnost a když r.1919 vznikla proti ní opoziční lidová strana, různě ji podporoval.

Otce, jmenovaného velvyslancem, navštěvoval v Berlíně a pozorně si přitom všímal života německých dělníků a po ukončení školy byl rozhodnut zabývat se dělnickou otázkou a věnovat jí své síly. Svou odvahou a bezprostředností stával se uznávaným vůdcem různých podniků. A protože za ním šla i nevěřící mládež, byl jí důvodem k zamyšlení nad náboženstvím, které veřejně žil. O takového křesťanského sympaťáka mělo zájem i hodně dívek. V jeho přítomnosti vždy panovala veselá pohoda. Svého vlivu využíval i pro zapojení ostatních k službě nemocným.

Při studiu na vysoké technické škole v Turině nebylo příliš dobré prostředí. Petr se stále denně účastnil mše svaté. Často a rád se modlil a své přátele vyzýval ke společné modlitbě. Angažoval se v různých kroužcích a sdruženích, byl zapojen i do politiky. Všestranně byl otevřený životu, který naplno prožíval, ať se jednalo o četná přátelství či sport, umění nebo přírodu. Byl milovníkem hor a na jejich slézání brával své přátele. V r. 1920 slezl Mocronu ve svém kraji a pak i Grand Tourmalin a Château des Damas s jejími ledovci a s nadšením chválil velkolepá Boží díla. Miloval vše krásné s citem pro potřebné lidi, dobrou společnost, dobro a spravedlnost.

V srpnu 1921 byl na oslavě 25. výročí italské katolické federace (FUCI) v Ravenně, při níž vysokoškoláci pořádali 10. kongres. Petr na něm chtěl sjednocení FUCI s katolickou akcí mládeže, která sdružovala dělníky, zaměstnance i vesničany. Přál si zintenzivnění činnosti, sblížení vysokoškoláků s dělníky, pro které chtěl pomoc. Ač Petr sám patřil k buržoazii, šel s dělnictvem. Chtěl v Itálii utvářet společnost podle Kristova ducha a potřeb země a o totéž měl zájem i v celé Evropě. Jeho plány se ale zdály příliš revoluční a nebyly přijaté.

Petr se zůčastňoval často kongresů. Hned z Ravenny odjel 1. 9. na další kongres katolické mládeže do Říma. Tam ve svatopeterské basilice na náměstí bylo mládeží přijato rozhodnutí: "Žít podle Kristových zásad a zvěstovat je celému světu. Po audienci u papeže ve vatikánských zahradách se všichni vydali k oltáři vlasti a provokatéři se dali do vykřikování. To bylo podnětem pro královské stráže, aby zaútočily na vysokoškoláky, bijíce je pažbami po hlavách. Zednáři u kostela Panny Marie postavili barikádu, která 30 tisícovému zástupu nemohla odolávat, stejně jako další. Proti studentům byl přivolán i jízdní oddíl dvou set dalších vojáků. Petr se obrátil na jejich velitele žádaje zdůvodnění jejich útoku, při kterém tekla krev, zejména na důvod ohrožování jednoho studenta bajonetem. Velitele zajímalo hlavně jméno neohroženého zastánce a když zjistil, že jde o senátorova syna, omluvil se mu, napadeného propustil a Petrovi nabídl volný odchod. Ten však trval na tom, že půjde s ostatními. Ve vězení pak poklekl vedle zraněného kněze a hochy vyzval k modlitbě růžence za ty, kteří je zbili. Odpoledne byli propuštěni a druhý den se účastnili s nadšením mše sv. Benedikta XV.

V polovině měsíce se Petr vrátil do Německa a o dva měsíce později se při zpáteční cestě stavoval v Praze za apoštolským nunciem. V následujícím roce se stal papežem milánský arcibiskup se shodnými ideály jako měl Petr, přičemž oba byli i horolezci. Dal si jméno Pius XI.

Již přes rok se Petr přátelil i s dominikánem Filipem R., od něhož dostal brožůru o řádu a rozhodl se ke vstupu do něj jako terciář. Za svůj vzor si vybral služebníka Božího Jeronýma Savonarolu, který skončil na hranici jako mučedník. Přijal jeho jméno s rozhodnutím následovat jeho úsilí o povznesení spoluobčanů. 28. 5. 1922 přijal škapulíř při vstupu do řádu. V témže roce pak zaměnil své působení v Konfereci sv. Vincence za přední místo v universitním kroužku Cesare Balbo.

Jeho nejoblíbenější modlitbou byl od 12 let stále růženec. Na dveře pokoje si dal Pavlův hymnus na lásku (1 Kor 13.1-13).

K jeho činnosti patřily každý týden i návštěvy 4 až 5 rodin. V předvečer vánoc těch nejchudších. Chodil pěšky s velkou náručí pozorností. Šetřil za benzin i tramvaj. Chudé miloval a všestranně jim pomáhal. Nikdy nelpěl na penězích ani na jiných věcech, za kterými se honí světští lidé. Od matky dostával hodně peněz, ale vždy vše rozdal a žil způsobem chudých. Zjistil, že se dá cestovat s jedním jídlem za den.

Ke konci října 1922 fašisté vítězně pochodovali na Řím. Petrův otec v Berlíně složil úřad, protože nemohl souhlasit s politikou. Mussolini vytvářel fašistickou vládu. Petr postoupil do 4. ročníku. V Turíně se prý cítil cizincem. Z vedení universitního kroužku odešel v r. 1923, poté co jeho členové vyvěsili zástavu na uvítání Mussoliniho v Turínu. Každý den se připravoval na smrt, i když měl teprve 22 roků. Mezi kongresy, kterých se účastnil, byl i eucharistický v Janově.

V tom roce poznal při jedné z túr na Malého Bernarda Lauru Hidalgovou, která byla o tři ročníky výš, pocházela z ateistické španělské rodiny, v Itálii brzy ztratila rodiče a stala se z ní dobrá katolička. Petr se do ní velmi zamiloval a prožíval čistou lásku. Poté co ji pozval ještě s další dívkou do rodiny na oběd, zjistil, že se rodičům jeví jako velmi nežádoucí. Toužil se s ní sice oženit, ale nechtěl vnášet další rozbroje do rodiny, v níž se rodiče i tak již neměli rádi.

Nikdy mu nechyběla odvaha. Hory byly jeho vášní od dětství. Když pobýval na sv. Bernardu a večer se vracel na chatu, stavěl lyže vedle kaple, aby se ještě pomodlil před svatostánkem. V únoru 1924 se vydal s přáteli na Oulx, organizoval výstup na Sestriére. V tom roce zesílily fašistické skupiny činnost. Petr nepřestával slézat vrcholky Alp. 18.května toho roku založil Společnost podezřelých existencí. Za rouškou lehkomyslných her byla skryta jeho snaha o větší prožívání víry a modlitby. S touto společností Petr také chtěl prokazovat dobro, sloužit blížním, žít porozumění, přátelství s Pánem. V září t.r. zdolal vrchol Grivoly, nazývané zakázaným ovocem pro svou nebezpečnost.

S Laurou se s bolestí definitivně rozešel kvůli odporu rodičů, hrozícímu rozvratu a napětí v rodině. Avšak sympatie k ní zaměnil za lásku ke všem lidem. Pak ztratil sestru Lucianu, s níž řešíval své záležitosti, neboť se 24. 1. 1925 vdala za polského diplomata. V únoru už psal sestře, že víra mu dává sílu, aby byl stále veselý a že katolíci přece musí potírat smutek ve svých duších. Jeho radost měla základ v Bohu.

V červnu 1925, po posledním Petrově výstupu na Lenelle, který už byl pro něj velmi namáhavý, si doma všimli jeho výrazného hubnutí. 20. 6. ještě zvládl průvod k jeho oblíbené Consolátě, kde pak při adoraci se nabízel Bohu jako oběť za obrácení rodičů, kteří přestali projevovat víru a chtěli se rozvést. 1. července již nevstal z lůžka. Lékař, který přišel za jeho umírající babičkou, se na něj podíval a prohlásil, že u něj jde o revmatickou záležitost. S vysokou horečkou Petr nemohl spát, dostával se do agónie, ale nikdo o něj nedbal. Ráno požádal pokojskou o lékaře. Babička zemřela a začal se chystat její pohřeb. Přišel za ním Marco B. Marně se Petr pokoušel povstat, byl ochrnutý. V den babičina pohřbu lékař poznal, že jde o smrtelnou obrnu. Šlo o ochrnutí vnitřních orgánů, kterým se nakazil obsluze některého z nemocných. Pomoci mohla jen očkovací látka z Paříže, ale bylo již pozdě.

Marco B. přišel, protože byl den návštěv nemocných. Na Petrovo přání mu byly předány injekce pro Conversa a potvrzení o pojištění Sappovi. Poslední Petrovy myšlenky patřily chudým. U postele mu maminka na jeho přání připravila oltářík s obrazem P. Marie, přišel kněz a Petr naposledy přijal Pána, aby se s ním vydal do věčného života. Před smrtí mu byla udělena i svátost nemocných. Maminka mu nadzvedla hlavu a Petr upřel pohled na zdrceného otce, jakoby mu říkal: "To je za tebe." Zemřel o první mariánské sobotě.

Proces blahořečení a s ním spojeného přísného přešetřování začal v roce 1932. Při exhumaci po 56 letech od smrti, 31. 3. 1981, bylo jeho tělo shledáno v neporušeném stavu. K blahořečení Janem Pavlem II. však došlo až 20. 5. 1990.

Od Petrovy smrti a během dlouhého procesu až po současnost došlo k mnoha vyslyšením na jeho přímluvu a to nejen z Itálie, ale z mnoha evropských zemí včetně Československa. Přišla prý hlášení i z Alžíru, z Argentiny, z Kanady, Etiopie, Indie, Libanonu a Libye.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Přečtu si osm blahoslavenství Mt 5, 1-12 a s myšlenkami na Petrův vzor se rozhodnu, v čem konkrétně začnu svůj život přibližovat tomu, co učil Ježíš.

Bože, Ty jediný jsi svatý, Ty jediný jsi pramen všeho dobra; pomáhej nám na přímluvu blahoslaveného Petra Frassati, který žil podle evangelia ať svůj život uspořádáme podle Tvé vůle, abychom se nepřipravili o účast na Tvé slávě. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Procopius, eremita (1053); Elisabeth de Lusitania (1336); Bertha (asi 725); Andreas Cretensis (740); Udalricus, ep. Augustan (973); Ioannes Cornelius, Thomas Bosgrave (1594); Petrus Georgius Frassati^♦ (1925); Iosephus Kowalski^♦ (1942); Maria Crocifissa /Rosa/ Curciow^♦ (1957); Iucundianus (s. inc.); Laurianus (s. III/IV); Theodorus, ep. Cyrenen. (s. IV); Antonius de Weert (1572); Florentius, ep. Cadurcen. (s. V in.); Valentinus, presb. et eremita (ca. s. V); Andreas Cretensis (740); Ioannes de Vespiniano^♦ (s. XIII/XIV); Gulielmus Andleby, Henricus Abbot (1597); Catharina Jarrige^♦ (1836)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský