blah. Laura (Carmen) Vicuna

Laura Vicuña

22. ledna, připomínka
Postavení:	panna, uchazečka FMA
Úmrtí:	1904
Patron:	sirotků, týraných a zneužívaných dětí; vzývána je i v ohrožení znásilněním
Atributy:	medailka na modré stužce kolem krku

ŽIVOTOPIS

Pocházela z Chile a po smrti otce s ní i s její mladší sestrou matka Mercedes emigrovala do Argentiny. Vzhledem k chudobě zde Mercedes uvítala nabídku spojenou s příslibem zajištění jejich života u farmáře Manuela Mora. Začala s ním žít jako družka. Narůstající Morova brutalita dopadala i na Lauru. Ta se rozhodla řešit situaci vlastní obětí. Při jejím blahořečení Jan Pavel II. řekl: "Mladá Laura skvěle porozuměla, že smyslem života je znát Krista a milovat jej". Usilovala o to, co chce Bůh, to považovala za nejlepší modlitbu.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ŽIVOT NÁSLEDOVÁNÍ JEŽÍŠE V ZÁPASE O ZÁCHRANU MILOVANÉ OSOBY

Narodila se 5. 4. 1891 v Santiagu de Chile jako dcera Josefa Dominga a Mercedes Pino do velmi vypjaté situace (politicky, vojensky i v rodině). Otec byl vysokým důstojníkem chilské armády, zatímco matka byla původně chudou dívkou, což se považovalo za nepřípustný svazek. Otcova rodina z toho důvodu vystupovala i proti Lauřinu křtu, k němuž došlo 24. 5. V té době už bylo rozhodnuto o svržení prezidenta Balmaceda a jeho přívrženci, mezi které patřil jako blízký spolupracovník otec Laury, byli odsouzeni k smrti. Lauřin otec, aby zachránil sebe i rodinu, odešel s ní do Temuco poblíž argentinských hranic, kde nečekaně zemřel. Jeho žena zde porodila Julii Amand, sestru Laury, a všechny zůstaly v tomto místě bez životních prostředků i bez naděje na návrat do bývalého domova. Uprchlá a ovdovělá Mercedes našla s dětmi dočasný útulek u sester salesiánek v Temuco. V roce 1899 pokračovaly jako migranti do Argentiny se zastávkou v Calle Neuquén a dále do Junín de los Andes.

Zde se Mercedes sblížila s farmářem Manuelem Moro, který sice nechtěl vstupovat do manželství, ale přispíval na výživu Laury i Julie Amandy. Obě dvě byly v roce 1900 dány do péče místních salesiánek, Dcer Marie Pomocnice.

Laura byla v 9 letech sympatickou dívkou, dobře se učila, modlila se za maminku a je o ní psáno, že spontánně ostatní přitahovala k Bohu, k jeho velké a vřelé lásce.

První svaté přijímání přijala 2. 6. 1901 a zároveň Pánu Ježíši řekla své rozhodnutí, že jako Dominik Savio, chce raději zemřít než se dopustit hříchu. Přislíbila milovat Boha ze všech sil. Rozhodla se přispívat k tomu, aby i druzí poznali Ježíše, a konala za ně pokání. Svá rozhodnutí si potom sestavila do tří bodů s předsevzetím:

1. Můj Bože, chci Tě milovat a Tobě sloužit celým svým životem. Proto Ti obětuji svou duši, své srdce, sebe celou.

2. Chci raději zemřít, než Tě urazit hříchem. Proto se budu stranit všeho, co by mě mohlo od Tebe oddálit.

3. Rozhodla jsem se dělat to, co vím a co dokážu, abych Tě poznala a milovala. Chci se obětovat za všechny nepravosti, jakých se dennodenně dopouštějí lidé, hlavně moji nejbližší.

Svátost biřmování přijala v dalším roce ke konci března. Zářila štěstím, ale přesto ji velmi trápil neuspořádaný život její matky a cítila odpor k jejímu "příteli", ve kterém viděla špatného člověka. Stále se modlila, aby ho matka nechala a odešla od něj. V dubnu požádala o přijetí mezi sestry salesiánky jako aspirantka. Pro mladý věk i pro pohoršující život její matky byla odmítnuta. O prázdninách byla u matky a snažila se ji přemluvit k osvobození se od Manuela Mora. Ten vyvíjel na Lauru nátlak a bitím ji chtěl přinutit k tomu, aby se mu podřizovala. Sliboval, že ji dostane. Laura potom odešla k sestrám, které opět prosila o přijetí do jejich komunity. Neuspěla, ale se souhlasem zpovědníka mohla složit první sliby. Do institutu Mariiných dcer byla Laura přijata 8. 12. 1902. Při té příležitosti se zasvětila slovy: "Od nynějška chci patřit celá tobě, Panno Maria..." a dostala medailku na modré stuze. Obětovala také svůj mladý život Bohu jako výměnu za obrácení matky, kterou nepřestávala milovat.

Bůh její oběť přijal a ona ještě téhož měsíce onemocněla neznámou nemocí. Musela odejít od sester a být ubytována v pronajatém domě, kam v červnu 1903 přišel matčin "přítel" Mora, aby ji pokořil a matku přiměl k poslušnosti. Bránící se matka prosila o ohleduplnost, a nakonec silným křikem přivolala pomoc. Po této události těžce nemocná Laura zapřísahala matku, aby se s Morem rozešla, ale ona dále zůstávala zaslepená a nečinná.

Laura 18. 1. 1904 poprosila o svátost nemocných a po čtyřech dnech, krátce před svým odchodem na věčnost mamince prozradila, že Bohu obětovala svůj život za její obrácení. Umírala pak se slovy: "Děkuji Ti, Ježíši ...".

S její matkou to otřáslo, vykonala celoživotní svatou zpověď a při pohřební mši svaté přijala Pána Ježíše do svého srdce a do svého života.

Tělo Laury je uloženo v kapli Dcer Panny Marie Pomocnice v Bahía Blanca v Argentině. Blahořečená byla 3. 9. 1988 papežem Janem Pavlem II. na Hoře blahoslavenství mladých u Castelnuova Don Bosco v Itálii.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zde věnuji chvíli k zamyšlení nad životem Laury a jejím rozhodováním v síle lásky a zároveň si v paměti promítnu vlastní život v posledním období a budu se snažit poznat, co Bůh ode mne očekává, jak mohu lépe naplnit svůj život.

Všemohoucí věčný Bože, korunuj milostivě oslavení blahoslavené Laury Vicuña, která je pro nás vzorem lásky k Tobě i k rodičům a vzorem pokorné oběti lásky a smíru za duše. Pro její přímluvu otevři nám, Bože, bohaté prameny svého milosrdenství a obrať k sobě srdce hříšníka, kterého ti svěřujeme...aby i on objevil velikost Tvého milosrdenství, našel důvěrný vztah k Tobě a společně jsme Tě jednou mohli velebit na věky. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Vykupitele, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Vincentius, m. Valentiæ (304); Valerius, ep. Cæsaraugustan (305/315); Gaudentius, ep. Novarien (asi 418); Anastasius, monachus in Perside (628); Barnardus (842); Dominicus, abbas Soran (1031); Maria Mancini^♦ (1431); Antonius della Chiesa^♦ (1459); Gulielmus Patenson^♦ (1592); Franciscus Gil de Federich et Matthæus Alonso de Leziniana (1745); Vincentius Pallotti (1850); Gulielmus Iosephus Chaminade^♦ (1850); Laura Vicuña^♦ (1904); Iosephus Nascimbeni^♦ (1922); Ladislaus Batthyány-Strattmann (1931)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský