sv. Veronika Giuliani

Veronica Giuliani

9. července, připomínka
Postavení:	stigmatizovaná řeholnice, mystička OSCICap.
Úmrtí:	1727

ŽIVOTOPIS

Pochází ze střední Itálie. V necelých 17 letech vstoupila ke kapucínkám v Città di Castello. Byla svědomitá a horlivá v tuhé kázni. Toužila osvojit si božské rozjímání, podobat se ukřižovanému Kristu. O vánocích roku 1696 přijala Kristovu ránu v boku, o Velkém pátku 1697 ostatní tělesné rány Ukřižovaného. Byla podrobována nejtěžším zkouškám a ústrkům. Snášela je s hlubokou pokorou a velkým klidem. Až po letech byla její stigmata oficiálně uznána a Veronika se roku 1716 stala abatyší.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

VÝJIMEČNÁ UČITELKA NAUKY O SMÍRU

Narodila se 27. 12. 1660 v Mercatellu nad Metaurou u Rimini ve střední Itálii do rodiny skrovných poměrů. Byla nejmladší ze sedmi dětí a pokřtěná Voršila. V dětství byla svéhlavá a prchlivá, ale zároveň velmi brzy začala žít s vědomím Boží přítomnosti. Již tříletá hovořila s Ježíšem a Pannou Marií. Snahou o zbožnost a častou modlitbou: "O nejmilejší Ježíši, miluji tě! Pouč mě, co mám činit?" postupovala v duchovním životě. Ve věku 6 let ráda poslouchala čtení o svatých, zejména o sv. Růženě Limské a rostla v ní touha po napodobování vzorů.

Už 28. 4. 1667 jí zemřela matka Benedikta. V témže roce se sestrou Louisou přijala svátost biřmování a až v 9 letech, 2. 2. 1670 první svaté přijímání v Palaisance, kde žila s otcem Františkem přes dva roky, protože tam dostal práci na finančním úřadě. Jako 11letá se vrátila do Mercatellu a o její výchovu se staral strýc Rasiha. Tehdy Voršila začala s vnitřní modlitbou a následně uvažovala o řeholním povolání, o které pak musela asi v 15 letech bojovat. Otec si totiž plánoval její provdání.

V roce 1677 dosáhla svého. Dne 17. 7. byla přijata do řádu sester klarisek - kapucínek v Città di Castello, 23.10 opustila natrvalo otcovský dům a 28. 10. měla obláčku s přijetím nového jména Veronika. Dostalo se jí prvního vytržení mysli a brzy prožívala vnitřní zkoušky i odpor okolí. Po roce, o slavnosti Všech svatých, složila řeholní sliby. Pak zakoušela vnitřní zážitky s objímáním od Ukřižovaného.

V klášteře žila jako pokorná služebnice se snahou sloužit všem sestrám a toužila se připodobit Kristu ukřižovanému. Na Velký pátek v r. 1681 jí Ježíš položil na hlavu trnovou korunu a ona měla pocit prostřednice mezi Bohem a hříšníky. Od roku 1683, asi po 7 let, u Veroniky rostla touha po utrpení, konala asketické skutky, v srdci nesla a cítila tíhu Kristova kříže až po jeho vztyčení.

Koncem května 1685 zemřel její otec. Ve 27 letech byla zvolena novicmistrovou, její první úřad trval do září 1691. V roce 1693 začala svému zpovědníkovi o. Bastianellimu svěřovat údaje o svých mimořádných milostech. Z jeho rozhodnutí pak psala od 12. prosince duchovní deník. Uvedla v něm svá utrpení, modlitby, stavy malomyslnosti i radosti a hluboké mystické myšlenky. Během jejích dalších let vzniklo dílo o 44 svazcích.

V dalším roce o velikonocích prožila mystický sňatek s Ježíšem a 3. 5. měla vidění tajemného kalicha trpkostí. Od října se stala novicmistrovou podruhé. Následující rok, 20. 3. ji Ježíš požádal o tříletý přísný půst. Dovolení žít jen o chlebu a vodě dostala na svátek narození P.Marie. Na Boží hod vánoční 1696 přijala zranění srdce šípem a rána jí často krvácela. Před vyvrcholením postní doby vykonala mimořádnou generální zpověď za přítomnosti nebeského dvora a na velký pátek obdržela stigmata. O dva dny později, jak to vyjádřila, prožila "opravdový sňatek" se svým Božským snoubencem. 2.května pak "milující srdce" nahradilo "srdce raněné" a 16. 5. složila do Ježíšových rukou věčné sliby.

Pak na ni Abatyše poslala žalobu Svatému Oficiu. Ježíš ji upozornil, aby se připravila na velké soužení a v následujícím měsíci jí dal okusit tekutiny vytékající z rány v jeho srdci.

Začal rok 1698. V březnu byla Veronika proti Boží vůli vyloučena z volební kapituly komunity a sesazena z úřadu novicmistrové. Na církevní příkaz ji podrobovali nejtěžším zkouškám, byla vyšetřována a všichni s ní zacházeli jako s podvodnicí. Její rány se nedaly ukrýt.

V dubnu 1699 jí byly strupy po stigmatech na rukou a nohou odstraněny a od 23. 6. byla po 50dní nucena pobývat na ošetřovně v odloučenosti od sester. Byl jí zakázán vstup do hovorny i psaní dopisů s výjimkou zpovědníkovi.

Ježíš jí v dalším roce dal asketický program a ona se stala žačkou Panny Marie. Svou pozornost obracela na vnitřní očišťování. Rok nato prožila pocit, že brzy zemře. Její život ale pokračoval pro utrpení, které přijímala s velkou láskou. Zaražení pěti šípů do srdce prožila od 8. do 12. prosince 1702 a na Štědrý den se jí dostalo jména "Veronika od Ježíše a Marie". 6. 2. se jí vtiskly do srdce nástroje umučení. Začátkem června byla znovu ustanovena za novicmistrovou, ale další měsíc Svaté Oficium zpřísnilo svá opatření.

Následující rok v srpnu a říjnu prožila těžké onemocnění. V dalších letech zažila jednotu s Mariiným a Ježíšovým Srdcem. Skrze ruce Panny Marie se darovala Ježíši. Prožila sedm mečů Mariiných bolestí. Do srdce jí byla vtištěna pečeť s později zjeveným heslem: "Pramen milosti". V lednu r. 1712 jí byl nabídnut kalich plný Ježíšovy Krve a druhý plný slz Panny Marie, také jí Matka Boží určila druhého strážného anděla.

Dva měsíce v roce 1714 byla pod kontrolou o. Cerivelliho, prožila mimořádné obnovení Umučení a ve vidění navštívila Loreto. Pak se jí také dostalo mystického spojení s Marií.

Pro zažitou zkušenost přítomnosti celé Trojice v eucharistii napsala 30. 5. 1715 do svého deníčku: "Zdálo se mi, že vidím trojjediného Boha: Otce s jeho všemohoucností, Syna s jeho moudrostí, Ducha svatého s jeho láskou. Pokaždé, když přijímáme, stávají se naše duše a srdce chrámem Nejsvětější Trojice, a když k nám přichází Bůh, přichází k nám celý ráj. Když jsem viděla, jak je Bůh uzavřen v přesvaté hostii, byla jsem celý den u vytržení. Takový jásot mě zachvátil! Byla bych dala život za tuto pravdu, dala bych ho tisíckrát." (Diario, sv. III, Citta di Castello 1973, str. 928).

V březnu 1716 Svaté Oficium odvolalo zákaz jejího hlasovacího práva v klášteře a hned 5. 4. byla zvolena abatyší. Za jejího vedení se uskutečnila stavba nového klášterního křídla a v dalším roce vznikl v kapli požár, k jehož uhašení došlo zákrokem Panny Marie.

Pak byl na vizitaci generál kapucínů. V dubnu 1719 bylo opět odhlasováno její postavení abatyše a rozšířeno její jméno. Po víc jak roce, v srpnu, začala psát, co jí diktovala Panna Maria. Na první místo stavěla poslušnost. Ještě dvakrát byla potvrzena v úřadu abatyše. Dostalo se jí také utvrzení v milosti. Po 19 letech jí 17. 9. 1726 stigmata naposled krvácela. V dalším roce 6. 6. ochrnula a po 33 dnech za svítání vydechla naposledy.

Tato vyvolená Boží dcera byla později nazvána "výjimečnou učitelkou nauky o smíru". Za blahořečenou ji prohlásil papež Pius VII., 17. 6. 1804 a papež Řehoř XVI. ji 26. 5. 1839 svatořečil.

Druhé čtení o její památce v kapucínském řádu nahlíží do jejího deníku na strany 629-630, z nichž je zde k přiblížení Veroničina ducha oběti a smíru, vybráno několik řádků:

"Dnes se mi vrátila bolest do rukou, nohou a srdce. Prožila jsem vzácnou noc, plnou utrpení a smíru: díky Bohu! Ráno jsem přijala svátost pokání a načerpala z ní sílu snést ještě větší utrpení. Pak při svatém přijímání jsem zakusila milost Boha vládnoucího a přikazujícího v nejhlubším nitru duše...

Několik dní zakouším v srdci působení, mající tento účinek: První je, že poznávám a bolí mě mé viny a vzrušuje mě touha po obrácení duší, za které přináším oběť krve a života. Současně je tu i veliká důvěra v milosrdenství Boží a ve svatost a lásku blahoslavené Panny Marie. Druhý účinek je v tom, že se cítím opuštěná a utopená v moři pokušení, ale hned zase okouším ten skrytý smysl a vidím, že jsem zcela spokojená, naplněná velkým mírem a v Boží vůli pevně zakotvená. A třetí účinek se projevuje takto: Když jsem uvnitř znepokojena ďábelskými útrapami a navenek se věnuji svým věcem a kvůli práci sem i tam pobíhám, ono skryté působení dává, že dělám všechno, jako bych sama na to upínala mysl, a ani nevím, jak dokončím práci, že je dokonalá. To se mi stává i v důležitých věcech...

V každé velké vyprahlosti, odporu a ztrátě úmyslu mi snadno vyjde jakékoliv dílo, jakkoliv obtížné: Všechno ke chvále Boží! (Un tesoro nascosto, VIII)

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Z lásky k duším, které potřebují obrácení, přinesu nějakou oběť se slovy střelné modlitby, kterou budu častěji opakovat: "Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše!" A zapamatuji si, že: "Tou nejlepší touhou, jakou můžeme mít, je touha činit Boží vůli."

Bože, ty jsi svatou pannu Veroniku učinil obdivuhodnou ranami utrpení tvého Syna, které jsi vtiskl do jejího těla; dej nám, ať se stále více podobáme Kristu ukřižovanému, abychom se radovali, až se zjeví ve své slávě. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Veronica Giuliani (1727); Franciscus Fernández de Capillas, passio: 15.1. (1648); Augustinus Zhao Rong, Petrus Sans i Jordá et CXVIII socii (1648-1930); Franciscus Régis Clet (1820), Petrus Liu Wenyuan (1834) et alius (1814 až 1862); Leo Ignatius Mangin et Paulus Denn, passio: 20.7. 1900; Remigius Isoré et Modestus Andlauer, passio: 19.6. 1900 (1900); Gregorius Grassi, Franciscus Fogolla et XXIV socii (9.7. 1900); Maria Adolphina (Anna Catharina) Dierk, Maria a Pace (Maria Anna) Giuliani, Maria Ermellina a Iesu (Irma) Grivot, Maria Amandina (Paulina) Jeuris, Maria a Sancta Natalia (Ioanna Maria) Kerguin, Maria a Sancto Iusto (Anna Francisca) Moreau, Maria Clara (Clelia) Nanetti, (1900) (9.7. 1900); Aloysius Versiglia et Callistus Caravario, memoria: 9.7.; passio: 25.2. (1930); martyres Gorcomienses: Mikuláš Pieck, Hieronymus de Weert, Theodoricus van der Eem, Nicasius de Heeze, Willehadus de Dania, Godefridus Coart de Melveren, Antonius d'Hoornaert, Antonius de Weert, Franciscus de Roye, Petrus van der Slagmolen d'Assche, Cornelius de Wijk bij Duurstede, Ioannes Lenaerts, Ioannes Coloniensis, Adrianus ďHilvarenbeek, Iacobus Lacops, Leonardus Vechel, Nicolaus Poppel, Godefridus van Duynen, Andreas Wouters (1572); Ioanna Scopelli^♦ (1491); Paulina a Corde Iesu Agonizante (Amabilis); Wisenteiner (1942); Fidelis Chijnacki^♦ (1942); Antoninus Fantosati et Iosephus Maria Gambaro, passio: 7.7., (1900); C (1900); Hadrianus Fortescue^♦ (1539); Melania et María Anna Magdalena de Guilhermier et Maria Anna Margarita ab Angelis de Rocher (1794); Nicasius de Heeze (1572); Maria a Iesu Crucifixo Petkovi, virgo (1966)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský