Henricus Primus
| 13. července, nezávazná památka | |
| Postavení: | císař |
| Úmrtí: | 1024 |
| Patron: | Bambergu a jeho arcibiskupství a Basileje s jeho biskupstvím |
| Atributy: | císařská koruna, kostel, meč |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Bavorska a od dvou let byl knížetem. Ve 22 letech se stal vévodou Bavorska. Ve 26 letech si vzal za manželku Kunigundu (zvanou Kunhuta), s níž složil celibátní slib. Ve 29 letech se stal německým králem, v 31 letech i italským, ve 41 letech se stal císařem, kterým byl do své smrti v 51 letech. A nejvyššího titulu se mu dostalo roku 1146 - byl prohlášen svatým.Jako panovník měl Jindřich Primus sklon k duchovním hodnotám, cítil odpovědnost za víru svých poddaných, podporoval misie i reformní hnutí v církvi, dával velké dary klášterům a na stavbu chrámů. Přitom musel snášet nepochopení a proradnost v příbuzenstvu i mezi údělnými knížaty, dokonce i mezi některými biskupy.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
SVATÝ PANOVNÍK A MANŽEL S NADPŘIROZENOU LÁSKOU
Narodil se 6. 5. 972 v Bavorsku. Za místo je udáván Abbach, Hildesheim. Matka Gisela byla dcerou burgundského knížete a otec Jindřich, nazývaný Krátký nebo Svárlivec, byl bavorským knížetem. Jindřich Primus i jeho sestra Gisela (blah., s památkou 7. 5.) byli vychováváni v Regensburgu (Řeznu) biskupem Wolfgangem (světcem s památkou 31. 10.) a opatem Romualdem.
Jindřich (II.) Primus se stal po smrti otce v roce 995 vévodou Bavorska. Na začátku roku 997 se jeho sestra Gisela provdala za Štěpána, uherského krále a pozdějšího světce (s památkou 16. 8.). Dva roky na to si 26letý Jindřich vzal za manželku Kunigundu (Kunhutu), dceru hraběte Sigfrida a na její návrh, aby se zaslíbili Bohu, učinili slib trvalé zdrženlivosti. Jindřich jí po svatebním obřadu věnoval drahocenný kříž, v upomínku na závazek k celibátnímu životu, kterému pak oba dokázali být celý život věrni a ukázali, že i taková asketická cesta je z lásky k Bohu možná. Jejich zvláštní manželství bylo projevem Boží milosti a uskutečňovalo se ve svaté nadpřirozené lásce.
Takový život nebyl lehký i když Kunigunda byla vládnoucímu muži věrnou a skvělou křesťanskou pomocnicí. Kvůli bezdětnosti musel vést boje s příbuznými i bratry Brunem a Arnulfem. K vítěznému smíru s nimi došel zásluhou sestry Gisely.
Později, za povýšení na císařský trůn, se zlomyslní lidé postarali o rozvíření nepravdivých pomluv o Kunigundině nevěře a aby se jim udělala přítrž a zabránilo se obecnému pohoršení, absolvovala Jindřichova manželka tzv. "Boží soud" a bosa bez úhony přešla po rozžhavených radlicích.
Kunigunda po dobu manželství pomáhala svému muži při každé vhodné příležitosti. K Boží cti a slávě chtěla být co nejvíc štědrou, proto se sama co nejvíc uskromňovala a žila ve značné pokoře. Jejím velkým podílem oba budovali v Německu chrámy, kláštery, domy křesťanského milosrdenství.
Jindřich nezapomínal na svého milovaného učitele, biskupa Wolfganga, který zemřel v r. 994 a chodíval k jeho hrobce do regensburgského chrámu sv. Emerána se modlit. Asi po dvou letech měl neobvyklou vizi. Zdálo se mu, že vidí Wolfganga jak ukazuje na stěnu s nápisem záhadných slov: "Po šesti". Zprvu ho napadlo varování, že má za šest dní zemřít. S tou myšlenkou se modlitbami připravoval po šest dní na významný den. Ale nic se nestalo. Druhou možností bylo šest měsíců. A když i po té době oplýval zdravím, usoudil na možnost třetí. Po šesti letech zbožného života bylo jasné, co vize mínila, stal se významným německým králem.
Po smrti císaře Oty III., byl Jindřich (II.) Primus, poslední potomek saského panovnického rodu, korunován v Mohuči a pak podle obyčeje 3. 9. 1002 dosazen v Cáchách na trůn Karla Velikého. Žena krále Jindřicha byla pak v Paderbornském chrámě prohlášena královnou. Některá vlivná knížata byla s novou vládou nespokojena, avšak Jindřich je během osmi měsíců všechny získal svoji rozvahou, cílevědomým počínáním i rozhodností. Vládl moudře a spravedlivě.
Velké těžkosti mu brzy po nastoupení na trůn začal dlouhodobě dělat polský kníže Boleslav Chrabrý. Boj s ním se protáhl se střídavými úspěchy na 6 let. Někteří Jindřichovi vyčítali, že využil i pomoci pohanských Ljuticů a Redarů.
První ze tří výprav do Itálie nastala v roce 1004 proti Arduinovi z Ivrey, který si nárokoval královskou korunu lombardskou. U Pávie ho Jindřich porazil a pak se stal i italským králem. Po korunovaci železnou korunou místní lid v noci zaútočil na palác, v němž se Jindřich nalézal a ten se pak nejednoduchým způsobem dostával do tábora svého vojska. To druhý den vyrazilo k odvetě a následkem obou zážitků křesťanský král měl odpor k dalšímu pobytu.
Na radu kolínského arcibiskupa vracel se spěšně do Němec. Polabští Slované, převážně Bodrci, povstali s Mečislavem a s Mstivojem II. proti Němcům, vypověděli králi poslušnost a potlačovali křesťanství v zemi. Válčení zase začal i Boleslav Chrabrý. Král Jindřich byl nucen silou odrážet útoky nepřátel a nejednou zasahovat i do politických záležitostí sousedních zemí. Zejména, když na jeho dvoře neprávem postižená strana prosila o pomoc. Problémy byly s nesvornými Přemyslovci v Čechách po smrti Boleslava II., za řádění Ryšavého Boleslava III., který nařídil zohavení bratra Jaromíra a druhého bratra Oldřicha málem zabil. Ti dva prosili o pomoc při dosažení svých práv. Zatím se to na českém knížecím stolci rychle měnilo dalšími okolnostmi.
V roce 1004 dokázal Jindřich i obnovit činnost magdeburského biskupství a později roku 1007 i v Bamberku. Zároveň vedl aktivní duchovní život a snažil se i o reformy v některých klášterech.
Při druhé výpravě do Itálie, v roce 1014, pomáhal papeži Benediktu VIII. uspořádat poměry a od něj přijal císařskou korunu i s manželkou Kunigundou. Třetí a poslední výpravu do Itálie podnikl na žádost papeže v roce 1022, aby potlačil vzpouru tam žijících Řeků proti papežským lenním právům. Při cestě pak navštívil i klášter Monte Cassino, kde pravděpodobně na přímluvu sv. Benedikta dosáhl uzdravení z onemocnění ledvin.
Na vysvětlení Jindřichových zásahů do církevních věcí (které v jeho případě bývaly jen k prospěchu Církve), v té době němečtí císaři mívali titul "císař Svaté římské říše", proto i jejich širší působnost. Jindřich (II.) Primus také zabraňoval prodávání otroků nejen v císařství, ale i v okolních slovanských zemích.
V roce 1023 se podruhé sešel s francouzským králem Robertem, synem Huga, aby se radili o důležitých světských i duchovních záležitostech, včetně důvodů pro církevní sněm. Ještě významnější bylo jejich dřívější setkání nad řekou Moselou, zejména při vzpomínce na předpověď Oty I., že Francie bude patřit do Německa. Tenkrát sice se k boji připravená vojska, na pravé straně řeky německé, na levé francouzské, sešla proti sobě a císař měl uplatnit své právo nad královstvím Francie, ale k očekávanému násilí nedošlo. Čtvrtý den Jindřich (II.) Primus s malým doprovodem přeplaval řeku a zřekl se nároků vůči vazalovi. Mluvilo se pak o "návštěvě kartuziánského císaře". Druhý den, 11. 7., Robert přátelskou návštěvu Jindřicha oplatil a tak válka mezi Německem a Francií skončila dřív než začala, protože tento císař křesťanství skutečně žil.
K jeho smrti došlo dost náhle a předčasně, v 52 letech, na vlastním statku Gróně u Halberštadu (Göttingenu)v dolním Sasku. Na smrt se přesto stačil kajícně připravit i s prosbou o odpuštění již už opuštěného podezření a po přijetí svátostí na cestu do věčnosti pokojně zesnul.
Podle jeho přání, byl převezen k pohřbení do biskupské katedrály v Bamberku, kterou nechal vystavět r. 1002. Později byla vedle něj pohřbena i Kunigunda, která zemřela 3. 3. 1033 (nebo 1039) v Kaufungách v Hesensku, poblíž Kaselu. Slavnostní přenesení jejích ostatků k císařskému manželu se uskutečnilo 9. 9. 1201.
Císař Jindřich (II.) Primus, jemuž dějiny daly přídomek Zbožný, byl svatořečen roku 1146 papežem Evženem III. a svatořečení jeho manželky se uskutečnilo 29. 3. 1200.
V roce 1372 několik částí z ostatků obdržel i chrám sv. Víta v Praze a naši předkové Jindřicha II. zařadili mezi zemské patrony vzhledem k jeho zásluhám o udržení rodu Přemyslovců a o návrat pokoje v zemi.
V roce 1513 byl od Tilmanna Riemenschneidera v bamberské katedrále nad ostatky císařských manželů vytvořen sarkofág a ozdoben jejich ležícími postavami v nadživotní velikosti.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Při vzpomínce na setkání Jindřicha II. nad řekou Moselou, se budu vždy snažit o smírné řešení se svými protivníky i za cenu, že se něčeho vzdám. Vždyť i evangelium varuje: "Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě..." (Mt 5,25) Jako Jindřich i já se budu raději připravovat na smrt předčasně, než abych nepřipraven, pro nekajícnost, neochotu odpustit nebo jiné nesprávné jednání se musel se v případně smrti zodpovídat před svrchovaným soudcem.Bože, Tys naučil svatého Jindřicha moudře vládnout a z pozemského vladařství jsi ho povolal do věčné slávy; dej nám na jeho přímluvu ať uprostřed proměn tohoto světa naplníme i my své poslání a s čistou myslí směřujeme k Tobě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Henricus Primus (1024); Esdras (přibližně 4 stol. před n.l.); Silas (I. s.); Eugenius, ep. Carthaginen (501); Clelia Barbieri (1870); Iacobus de Voragine♦ (1298); Ferdinandus Maria Baccilieri♦ (1893); Carolus Emmanuel Rodríguez Santiago (1963); Myropes (s. III/IV); Alexander et XXX milites (s. IV); Turiavus (s. VII/VIII); Thomas Tunstal♦ (1616); Ludovicus Armandus Iosephus Adam et Bartholom♦ (1794); Magdalena a Matre Dei (Elisabeth); Verchi♦ (1794); Anna Andreas a Sancto Alexio Minutte♦, Maria Anastasia a Sancto Gervasio de Roquard* (1794)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský