sv. Kamil de Lellis

Camillus de Lellis

14. července, nezávazná památka
Postavení:	kněz, zakladatel řádu MI
Úmrtí:	1614
Patron:	Říma, všech zdravotních pracovníků a ošetřovatelů, nemocnic a nemocných, umírajících
Atributy:	anděl, Kristus, kříž (červený na oděvu), nemocní

ŽIVOTOPIS

Pocházel od Chieti v italských Abruzzách. Mládí strávil mezi vojáky a upadl do hráčské závislosti. Ve službách benátské republiky bojoval proti Turkům. Po svém obrácení se chtěl stát františkánem, ale pro nevyléčitelnou ránu v noze skončil jako ošetřovatel v nemocnici, kde se léčil. Ovlivněn sv. Filipem Neri stal se knězem a založil řeholní společnost Služebníků nemocných. V ní byl do konce života příkladem ostatním spolubratrům.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

HRÁČ, KTERÝ UPŘEL SVŮJ POHLED NA KŘÍŽ

Narodil se 25. 5. 1550 v abruzském městečku Bucchianico u Chieti, jižně od Pescary ve střední Itálii. Jeho bratr, který by byl starší, zemřel jako miminko mnoho let před jeho narozením a tak byl prakticky jedináčkem. Zbožná matka pokročilého věku měla už málo sil a s obavami sledovala neklidnou Kamilovu povahu. Otec se doma moc nezdržel, jako císařský voják se po letech stal velitelem posádky v jadranském přístavu Pescary.

Ve 13 letech Kamilovi zemřela matka a otec si ho vzal k sobě mezi vojáky. Číst a psát prý neuměl, ale karty a kostky se učil hrát vášnivě. V 19 letech se i on stal vojákem se služebnou příslušností pod Benátky. Asi půldruhého roku na to se měl připojit k vojenské výpravě proti Turkům, která pak zvítězila v námořní bitvě u Lepanta, ale bez jeho účasti. Otec mu zemřel v blízkosti přístavu Ancony a Kamil měl stále otevřené zranění na pravé noze, které se nechtělo hojit. Kvůli tomu se místo do boje vydal do římské nemocnice s nevyléčitelně nemocnými. Už tehdy, vida bídu ostatních, při vlastním léčení pomáhal s ošetřováním druhých. Léčil se 9 měsíců, noha se mu pozvolna hojila, ale přes snahu druhým pomáhat byl příliš hašteřivým a neschopen vymanit se z hráčské vášně, proto byl koncem r. 1571 propuštěn.

Kamil se vrátil k vojsku a zároveň jako závislý fanatik neúspěšně zkoušel štěstí ve hře. Zúčastnil se bojů proti Turkům v Dalmácii a v Tunisu. V říjnu 1574 byl propuštěn z vojny a protože vše prohrál a stal se žebrákem, hledal ve 24 letech nějakou příležitostnou práci. U přístavu Manfredonie na Garganu v Apulii ji našel na stavbě kapucínského kláštera a s tím i dočasný domov, protože se ho kapucíni ujali.

Velkou vnitřní proměnu prožil 2. 2. 1575 a po ní se rozhodl žít zasvěcený život. Bylo mu umožněno začít u kapucínů noviciát, ale stav nedohojené nohy se mu velmi zhoršil, proto ho kapucíni propustili s doporučením léčby opět v nemocnici sv. Jakuba v Římě. Během čtyř let pobytu obětavě ošetřoval další nemocné a rána v noze se zdánlivě zhojila. Pak se vrátil zpět do noviciátu ke kapucínům, ale když se mu rána na noze v krátké době opět otevřela, definitivně ho z kláštera propustili.

Kamil se tehdy obrátil k Ukřižovanému s rozhodnutím pro zasvěcený život ve službě nemocným a pak se vracel do nemocnice.

Legenda hovoří o jeho prvním pokusu založit družinu věřících mužů, kteří by z lásky sloužili nemocným. Nelíbilo se mu. jak se s některými nakládá necitelně, jak pomocný personál je ziskuchtivý a jak zbytečně mnozí umírají bez smíření s Bohem ve svátosti. Ještě nestudovaný, domluvil se s jedním knězem a dalšími čtyřmi křesťanskými zaměstnanci nemocnice, s nimiž chtěl zlepšit situaci. Každé ráno se začali scházet v jedné odlehlé místnosti, kterou upravil jako kapli a společnými modlitbami se připravovali na svou službu. Jeden z ošetřovatelů je udal, prohlásili je za novotáře, kteří kují pletichy a narušují pokoj a pořádek života nemocnice. Ředitelství jim zakázalo setkávání a vyklidilo jejich kapli. Když se poté Kamil před křížem s velkou bolestí modlil, zdálo se mu, že Spasitel na kříži uvolnil své přibité ruce a vztahuje je k němu se slovy: "Neboj se a pokračuj v započatém díle, neboť to dílo je moje." Tento výjev se stal i předmětem zobrazování Kamila i v oděvu, který začal nosit až o mnoho let později. Na některých místech jsou počátky jeho řádu kladeny do roku 1582, jinde o dva roky později, až po jeho vysvěcení (např v knize Rajmunda Ondruše TJ z r. 1991). V době houževnatého studia před svěcením může jít o nějaký slib, počátky příprav, ale na vedení formace druhých a ošetřovatelskou činnost mohl těžko, v té době už svědomitý Kamil, vyšetřit čas.

V Římě se Kamil seznámil s Filipem Neri (jeho památka je 26. 5.), který byl knězem a už od r. 1538 pečoval o nemocné. V roce 1564 založil skupinu oratoriánských kněží. Kamil se nechal od něj poučit a na jeho doporučení nastoupil v Římě do semináře (údajně jezuitského) a začal studium. Bylo mu 34 let když ho dokončil a v květnu 1584 přijal kněžské svěcení.

Brzy po té se k němu přidali první následovníci a Kamil jako kaplan u sv. Maří Magdalény v Římě založil řeholní společnost Služebníků nemocných. V roce 1586 jejich působení schválil papež Sixtus V., který jim dovolil nosit černý řeholní oděv s červeným plátěným křížem na prsou. O tomto znamení Kamil napsal: "Kříž, který nosíme na prsou znamená, že jsme na sebe vzali službu kříže neboli utrpení, oběti a smrti." Těmto řeholníkům se převážně říkalo po zakladateli kamiliáni. Ke třem tradičně základním řeholním slibům (chudoby, čistoty, poslušnosti) připojovali jako čtvrtý slib, že budou tělesně i duchovně pomáhat nemocným. Jejich řád definitivně potvrdil v roce 1591 Řehoř XIV.

Svým bratrům kladl Kamil na srdce co nejlepší všestrannou službu, při níž si mají dát pozor na pokušení někomu poroučet, někoho reformovat či mu vnucovat nápravu. Jeho řeholníci potřebovali být znalí v teologii i v nových hlavních zdravotních znalostech, protože se někdy od nich očekávalo být knězem, ošetřovatelem a mnohdy i lékařem v jedné osobě.

Jejich prvním pracovištěm byla nemocnice Svatého Ducha v blízkosti Vatikánu, ale jak jejich počet rostl, od roku 1594 zakládaly svá další společenství v různých městech Itálie. Již před tímto rokem prý Kamil s 12 druhy založil komunitu v Neapoli. Další uváděného roku v Miláně i v Janově a pak v Bologni. Od r.1600 byli kamiliáni v Mantově, o tři roky později ve Ferraře a pak následoval druhý klášter v Neapoli. Do konce Kamilova života v roce 1614 měl řád 16 domů a z počtu jeho 520 bratrů, jich 220 už zemřelo, dnes by se řeklo na nemoc z povolání. Tehdy medicína byla na podstatně nižší úrovni (včetně prevence), neschopna léčit mnohá nakažlivá onemocnění. Kamiliáni se při svém horlivém působení hodně pohybovali mezi umírajícími nemocnými, které připravovali k přechodu na věčnost, nemyslíce na rizika nákazy. Podstatným pro ně bylo předávat lásku a zprostředkovávat milost Boží. Nejvíce obětavých bratrů zkosila morová epidemie.

V té době byl Kamil svým bratrům obzvlášť vzorem. I když kulhal, neustával ve vyhledávání největších ubožáků, kterým čistil lůžka, obvazoval rány, povzbuzoval je k trpělivost a vedl k odevzdanosti Bohu. Na dopravu potravin a léků k bezmocným, od nichž druzí utíkali, využíval osla. V některých domech byli nemocní zámkem odděleni od zdravých, kteří z obav nákazy utekli. K těm se prý Kamil dostával oknem po žebříku. Také prý zachránil od jisté smrti nejednoho kojence postižené matky. Nákazou postižené žebráky také sbíral na ulici a nosil do nemocniční prostory kláštera na vlastních ramenou i přes velkou bolest v postižené noze. V této službě prý několikrát vysílením omdlel.

Na rozumné výtky měl pohotovou odpověď: "Pravý voják umírá v boji, námořník na moři a služebník nemocných má zemřít u těch, kterým slouží." V Římě v Sixtově nemocnici zemřelo v krátké době na mor 3000 postižených a proto tam nechtěl nikdo sloužit. Odešel tam Kamil s osmi bratry. Našli odporný puch, nečistotu a pět z nich v krátké době padlo za oběť nákaze. Kamil proto neuvěřitelně zvýšil svůj výkon a pracoval i místo potřebného odpočinku. Mezi potřebnou práci, kterou tam také dělal, patřilo i naplňování slamníků. Prohnilé a pokálené bylo třeba nahradit čistými, které musel někdo naplnit slámou a povléct. Kamil dokonce prý šil i pokrývky. Byl zářným příkladem zásad, ke kterým své bratry vedl. V roce 1607 se zřekl funkce představeného, aby o to více byl služebníkem nemocných, ač sám vlastně nepřestal být nemocným.

Vedle po 40 let nezhojitelného neduhu v noze měl bolestivou kýlu, k níž si pomohl ve službě nevyléčitelně nemocným a tajil před lékaři i další nemoci jen z obav, že by lékaři naléhali na potřebu se šetřit. Když opravdu nemohl, obětoval své utrpení, druhé těšil a ke všem projevoval svou laskavost alespoň slovem. Sám se nechal odnést do řádové nemocnice mezi chudé trpící. S vděčností vzpomínal na to, že byl uchráněn pekelného trestu, který by si v mládí zasluhoval. S láskou přeplněným srdcem zemřel blaženě po poslední 33 měsíční nemoci. Pohřben byl v klášterním chrámu sv. Magdalény poblíž Pantheonu. Bůh ho oslavil zázraky. Papež Benedikt XIV. ho 7. 4. 1742 blahořečil a 29. 6. 1746 kanonizoval. V roce 1886 se stal patronem nemocných a umírajících a roku 1930 ho jmenoval papež Pius XI. patronem všech zdravotních sester a dalšího ošetřujícího personálu.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Sv. Kamil povzbuzoval své bratry také slovy Krista: "Cokoliv jste učinili jednomu z těchto ubohých, mně jste učinili."(Mt 25,40) Nad tím výrokem budu uvažovat a třeba si připomenu i jeho protilehlou část ve 45 verši: "Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto ..."

Bože, Tys dal svatému knězi Kamilovi vzácný dar soucitu s nemocnými a umírajícími; pro jeho zásluhy vlej i nám ducha své lásky, abychom Ti sloužili ve svých bližních a v hodině smrti bezpečně došli k Tobě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Camillus de Lellis (1614); Hroznata^♦ (1217); Madelgarius seu Vincentius (asi 677); Franciscus Solano (1610); Angelina de Marsciano^♦ (1435); Gaspar de Bono 74^♦ (1604); Ghebre Michael^♦ (1855); Optatianus (s. V); Marchelmus (ca. 775); Bonifatius^♦, ep. Cantuarien. (1270); Tuscana (1343/1344); Richardus Langhorne^♦ (1679); Marianus a Iesu Euse Hoyos^♦ (1926)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský