Vladimirus, princeps Russiæ
| 15. července, připomínka | |
| Postavení: | velkokníže kyjevské Rusi |
| Úmrtí: | 1015 |
| Patron: | Ruska a Ukrajiny; je uváděn i jako patron vrahů a rodičů velkých rodin |
ŽIVOTOPIS
Byl vnukem sv. Olgy a stal se ruským knížetem. Država byla otcem Svjatoslavem rozdělena mezi tři syny. Nejstarší zabil bratra Olega a ohrožoval snad i Vladimíra, který ho jako pohan přemohl a ujal se svrchované vlády nad říši, kterou po svém obrácení přivedl ke křesťanství. Postupoval přitom nejen mocensky, že pohanství oficiálně zakázal a křesťanství prohlásil za státní náboženství, ale i příkladnou změnou vlastního života a horlivostí, k níž vyzývá evangelium.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
KNÍŽE ROVNÝ APOŠTOLŮM
Byl synem kyjevského knížete Svjatoslava a jeho manželky kněžny Malushky (Maluše). Zároveň byl vnukem sv. Olgy. Doba jeho narození není nikde uvedena, někteří z jiných údajů vyvozují, že se narodil asi až kolem r. 960. Měl bratry Olega a Jaropolka. Otec před smrtí mezi ně rozdělil svou državu. A tak když v roce 972 zemřel, každý z bratrů začal samostatně panovat. V Kyjevě zůstal Jaropolk, zatím co Oleg se ujal vlády nad derevljanovským krajem a Vladimír snad odcestoval na své dědictví do Novgorodu. Jeho bratry však brzy potkal zlý osud, utkaný z chamtivosti, závisti a z nich rodící se nenávisti. Všichni tři, i když měli svatou babičku, žili pod vlivem pohanství se snahou utrhnout od života co nejvíc.
Vladimírovi, už jako malému chlapci, vštěpovala jeho babička Olga křesťanské učení. Pak ale prožil bouřlivé mládí a žil prý pohansky a uvažoval jako válečník. Roztržka mezi jeho bratry, nejstarším Jaropolkem a druhým Olegem, skončila Olegovou smrtí. Vladimír před bratrovrahem r. 977 uprchl až za moře ke skandinávským Varjagům. Tam posbíral družinu a po dvou letech se vrátil na jih, přemohl bratra Jaropolka, který už měl obsazený Novgorod a jako jediný zbylý Svjatoslavův syn se v Kyjevě ujal vlády nad celou říší roku 980.
Svým neklidným skandinávským pomocníkům doporučil odtáhnout na řecké území a zároveň se snažil o připojování slovanských kmenů ke své říši. S vděkem stavěl pohanské svatyně a podporoval jejich kult. Pohanská božstva oslavoval ještě po výpravě proti Jatvěhům v r. 983. Bojaři tehdy navrhovali i lidskou oběť a vylosovali křesťanského Varjagu, který s otcem přišel z Řecka do Kyjeva. Oba byli pak od pohanů zabiti, protože se proti nesmyslnosti bouřili. Snad tehdy se rozpomenul na svou babičku Olgu a začal cestu obrácení, začal hledat pravdu. O jeho cestě ke křesťanství jsou poněkud rozdílné legendy.
Vladimír upevňoval hranice, budoval města a pevnosti. Poznával zároveň nicotnost pohanské modloslužby. Po upevnění svého postavení svolal v roce 987 knížecí radu a prostě jí oznámil své konečné rozhodnutí pro přijetí křesťanství a pokřesťanštění národa.
Pozdější středověké letopisy uvádějí, že v té době přišli za Vladimírem poslové čtyř vyznání: mohamedánští Chazaři, Židé, západní katolíci označováni jako Latiníci a řečtí byzanští křesťané. Vladimír po seznámení se s jejich mravními předpisy, vida jak každý zavrhuje ostatní, radil se s bojary. Jeden z nich mu navrhl sledování jak jednotlivé skupiny z víry žijí. Vladimír vyslal posly, aby jej pak informovali a pomohli mu udělat si správný úsudek. Na základě jejich dobrozdání, podle této verze, dostala přednost byzantská bohoslužba. Historici však tuto verzi považují za málo hodnověrnou legendu.
Třetí verzí o přijetí křesťanství je tzv. korsunská legenda. Podle ní proti řeckému obchodnímu městu Korsunu na Krymu vedl Vladimír vojenskou výpravu a po jeho dobytí žádal ruku byzantské princezny Anny, sestry spolucísařů. Z jejich strany bylo podmínkou přijetí sv. křtu. V té době údajně kníže ztratil zrak, který se mu vrátil s přijetím svátosti, při níž přijal jméno Basil. Načež byla v Korsunu svatba a Vladimír Basil se po ní vracel do Kyjeva nejen s manželkou, ale i s novým duchovenstvem.
Anastáz Velký, otec OSBM, však došel k závěru, že Vladimír podnikl výpravu na Korsunu až po rozhodnutí se pro křesťanství, ke kterému došlo z vlastního poznání pravdy a osobního rozhodnutí. Tedy ani na základě čtyř poselství, z nichž by vybíral za pomoci bojarů, ani na nátlak byzantských vládců nebo z politické vypočítavosti. Jedinou pomocí snad byla přímluvná modlitba babičky Olgy. Za místo křtu se předpokládá Kyjev nebo příměstská osada Vasiljev nad Dněprem a mělo to být zřejmě v r. 987 či 988. Také svatba byla prý dojednána již před výpravou proti řeckým vladařům, ale pro jejich zdráhání Vladimír Korsun dobyl.
Vladimír se vrátil do Kyjeva jako křesťan a nařídil naházet pohanské modly do řek. Vyzval všechny obyvatele, aby přicházeli ke Dněpru, kde je metropolita poslaný z Cařihradu s duchovenstvem křtil. Po celé Rusi Vladimír prosazoval křesťanství, dával křtít obyvatele a zakládal chrámy. K povznesení národa zakládal školy a pamatoval i na nemocné a chudé. Změnou svého života se stal příkladem všemu ruskému lidu. Udržoval údajně i vztahy s papežem v Římě. Zemřel v Kyjevě po třiceti sedmi letech vlády. Pohřben byl v Novgorodě. Pro zásluhy o říši dostal přízvisko Veliký a za apoštolskou horlivost je východními křesťany uctíván jako "rovný apoštolům".
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Vladimírův příklad má i mne provokovat k obrácení a k horlivosti, k níž vyzývá evangelium. Naučím se v něm hledat myšlenky, které mi budou směrnicí ke křesťanštějšímu životu a stanovím si způsob aplikace do svého života.Bože, Ty jediný jsi svatý, Ty jediný jsi pramen všeho dobra; pomáhej nám na přímluvu svatého Vladimíra, ať svůj život uspořádáme podle Tvé vůle, zjevované prostřednictvím evangelia, abychom se nepřipravili o účast na Tvé slávě. Prosíme o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
( použito modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Bonaventura, ep. Albanen. et doctor Eccl (1274); Felix, ep. Thibiucen. (303); Iacobus, ep. Nisiben. (338); Gumbertus (asi 790); Vladimirus, princeps Russiæ (1015); Bernardus♦, marchio (1458); Ignatius de Didacus de Andrade, Gundisalvus Henriques, Antonius Soares, Benedictus de Castro, Ioannes Fernandes, duo, Emmanuel Alvares, Franciscus Alvares, Ioannes de Mayorga, Stephanus Zuraire, Alphonsus de B♦, m. in Brasilia (1570); Pompilius Maria Pirrotti (1766); Anna Maria Javouhey♦ (1851); Eutropius, Zosima et Bonosa (s. inc.); Catulinus et socii (303); Philippus et X socii, mm. Alexandriæ (ca. s. IV); Abudemius (s. IV); Plechelmus (ca. 713); Iosephus, ep. Thessalonicen. (832); Athanasius, ep. Neapolitan. (872); Ansuerus (1066); David, ep. Sveningen. (ca. 1082); Ceslaus♦ (1242); Michael Bernardus Marchand♦ (1794); Antonius Beszta-Borowski♦ (1943)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský