Ignatius de Didacus de Andrade, Gundisalvus Henriques, Antonius Soares, Benedictus de Castro, Ioannes Fernandes, duo, Emmanuel Alvares, Franciscus Alvares, Ioannes de Mayorga, Stephanus Zuraire, Alphonsus de B, m. in Brasilia
| 15. července, připomínka | |
| Úmrtí: | 1570 |
| Patron: | Brazílie a jezuitských misionářů |
| Atributy: | loď, jezuita, obraz Panny Marie, který většinou drží blah. Ignác v ruce na palubě napadené lodi |
ŽIVOTOPIS
Tato dnešní vzpomínka se někde vyskytuje pod názvem "brazilští mučedníci”. Čtyřicet jezuitů pod vedením otce Ignáce de Azevedo, který již v Brazílii byl, tam cestovalo lodí Santiago jako součást flotily, která plula přes Atlantický oceán k jihoamerickému pobřeží. Loď Santiago byla na moři přepadena kalvínskými piráty, kteří na ní misionáře povraždili. Většinou se jednalo o portugalce. Část mučedníků ze Španělska má svůj původ uveden v následujícím seznamu.S Ignácem de Azevedo zemřel druhý kněz Didak de Andrade a dále jáhen Gundisalvus Henriques a studenti filozofie a teologie po ukončeném noviciátu: Didak de Andrade a dále jáhen Gundisalvus Henriques a studenti filozofie a teologie po ukončeném noviciátu: Antonín Soares, Benedikt de Castro, Jan Fernandes, druhý Jan Fernandes, Ludvík Correia, Emanuel Rodrigues, Šimon Lopes, Emanuel Fernandes, Alvar Mendes, Petr Nunes, Emanuel Pacheco, Petr de Fontoura, Ondřej Gonçalves, Didak Pires, Fernand Sanchez;
ostatní řeholní bratři po skončeném noviciátě byli: Emanuel Alvares, František Alvares, Jan de Mayorga z Aragony, Štěpán Zuraire z Viscaya ve Španělsku, Alfons de Bana z Toleda ve Španělsku, Dominik Fernandes, Kašpar Alvares, Řehoř Escrivano ze staré Kastilie a Jan Baeza ze Španělska;
novici - školastici: Alexej Delgado, Ludvík Rodrigues, František de Magalhaes, Mikuláš Dinis, Marek Caldeira, Antonín Correia, František Pérez Godoy z Torrijos od Toleda ve Španělsku, zbožný Jan de San Martín z Toleda ve Španělsku a novici Blažej Ribeiro, Antonín Fernandes, Maur Vaz, Jan de Zafra z Toleda ve Španělsku a kandidát toužící po vstupu do řádu Jan Sanjoaninho s přízviskem Adauctus (Připojený). K novicům patřil také Šimon de Costa, kterého jako jediného piráti usmrtili až následující den, proto i martyrologium jeho památku uvádí o den později.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
"OCHRÁNCI BRAZÍLIE”
Otec Ignác de Azevedo se narodil v roce 1527 poblíž přístavního města Oporto v Portugalsku, ve šlechtické rodině. V 21 letech, 28. 12. 1548 vstoupil v Coimbre do jezuitského řádu. Údajně zprvu pracoval jako tesař i krejčí. Úspěšně zvládal studia, kterými se připravoval na kněžství i na působení v misiích. Po vysvěcení působil jako rektor jezuitského semináře či fakulty v Lisabonu a v Brage. V 31 letech působil po několik měsíců jako portugalský víceprovinciál.
Roku 1566 byl představenými poslán do rozvíjejících se brazilských misií jako vizitátor. Jednu misijní stanici založili jezuité dokonce mezi lidožrouty. Otec Ignác se pohyboval i mezi divochy velmi nízké úrovně. Isidor Vondruška uvádí jeho podíl na založení jezuitské koleje v Rio de Janeiru a řádového noviciátu v San Salvadoru.
Po třech letech se o. Ignác de Azevedo z Brazílie odebral do Říma, aby generálního představeného řádu, Františka de Borja, informoval o tamním stavu misií a prosil ho, aby poslal do Brazílie větší počet dalších nových misionářů. V odpověď mu generální představený dal pověření, aby z Portugalska a Španělska získal co nejvíc misionářů a vypravil se s nimi posílit nadějné misie v Brazílii. Současně ho František de Borja jmenoval provinciálem brazilské jezuitské provincie.
Ignác de Azevedo získal převážně z Portugalska 68 mladých jezuitských nadšenců pro práci v misiích za mořem. Z nich minimálně 13 bylo teprve v noviciátě a nemělo tedy ani první sliby. Všechny shromáždil poblíž Lisabonu ve Val de Rosal, v rekreačním středisku sv. Antonína, aby se duchovně i fyzicky připravovali na své misijní poslání. Tou dobou se v Lisabonu vyskytovala morová epidémie. Na příležitost k vyplutí čekali pět měsíců. Měli plout s flotilou lodí, která byla vypravována na začátku června od ústí řeky Tajo u Lisabonu, aby do jihoamerické portugalské državy bezpečně dopravila místodržitele Luisu de Vasconcelos. S touto flotilou měla plout i loď Santiago dojednaná k přepravě misionářů a z části na ní byli také obchodníci. Flotila vyplula 5. 6. a cestovalo s ní 63 Ignácových společníků, které měl rozdělené do tří skupin. Nejpočetnější s ním plula na lodi Santiago. Dvacet jich bezpečně plulo na admirálské lodi místodržitele. Tři zbývající cestovali s mládeží určenou ke kolonizaci Brazílie, aby ji vyučovali katechizmu. Sedmého dne všichni přistáli u souostroví Madeira.
Na admirálské lodi se rozhodlo o pokračování plavby až nastane příznivý vítr. Obchodníci na "Santiago" však nechtěli čekat a krom toho chtěli učinit obchodní zastávku na Kanárských ostrovech. Kapitán se proto rozhodl 30. 6. odloučit od ostatních lodí a bez jejich doprovodu vplout do oblasti ohrožované piráty, hlásícími se ke kalvinismu (označ. jsou též slovem hugenoti). Poté co Ignác na nebezpečí upozornil, čtyři z jeho lidí se vyměnili se čtveřicí misionářů na admirálské lodi. Piráti pak loď "Santiago" skutečně přepadli, když se za bezvětří, jen pomocí vesel, ze vzdálenosti 9 mil pozvolna přibližovala ke Kanárským ostrovům. Bylo to 15. 7., obklíčilo ji pět pirátských lodí, kterým velel francouzský kalvín Jacques Soria. Z jeho rozkazu piráti povraždili meči všechny jezuitské misionáře a zmasakrované, z nichž někteří ještě dýchali, naházeli do moře.
Na živu zůstali veslaři a obchodní cestující. Z misionářů neusmrtili jen 14 letého kuchaře Jana Sancho, kterého potřebovali, ale náhradou za něj popravili mladého kapitánova příbuzného, který toužil po řeholním povolání a jako kandidát byl k jezuitům připojen. Dokonce si prý oblékl jejich hábit, v němž ho usmrtili. Posledním jezuitským mučedníkem se stal novic Šimon, kterého z nějakých důvodů usmrtili až druhý den.
O povraždění misionářů podala zprávu jako první sv. Terezie z Avily (s pam. 15. 10.) ve Španělsku. V extázi při modlitbě viděla vystupovat do nebe svého bratance Františka Péreze Godoya a jeho druhy. Informace, které od ní zpovědník převzal, se potvrdily po příchodu zpráv z Madeirských ostrovů a z Brazílie. Tam hned začali povražděné jezuity uctívat jako mučedníky a jejich veřejná úcta začala po čtyřech letech, když jim v městě Bahía při slavnosti 15. 7. 1574 byl udělen titul: "Ochránci Brazílie”. Ve Španělsku, Portugalsku a v Itálii ji schválili místní biskupové. Připojil se k nim kolem r.1622 i Řehoř XV., ale záhy došlo k přerušení veřejné úcty, protože papež Urban VIII. zpřísnil kanonizační předpisy. Podle nich tyto mučedníky prohlásil 11. 5. 1854 oficiálně za blahoslavené papež Pius IX. s obnovením veřejné úcty.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Pomodlím se za úspěšné působení dnešních misionářů a s přímluvou budu na ně pamatovat i v dalších dnech.Bože, pomáhej nám ať žijeme po příkladné statečnosti čtyřiceti blahoslavených brazilských mučedníků, jejichž výroční památku si připomínáme a dej, aby došli uznání svatosti i kanonizací a my měli užitek z toho, co oni svými zásluhami získali. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Bonaventura, ep. Albanen. et doctor Eccl (1274); Felix, ep. Thibiucen. (303); Iacobus, ep. Nisiben. (338); Gumbertus (asi 790); Vladimirus, princeps Russiæ (1015); Bernardus♦, marchio (1458); Ignatius de Didacus de Andrade, Gundisalvus Henriques, Antonius Soares, Benedictus de Castro, Ioannes Fernandes, duo, Emmanuel Alvares, Franciscus Alvares, Ioannes de Mayorga, Stephanus Zuraire, Alphonsus de B♦, m. in Brasilia (1570); Pompilius Maria Pirrotti (1766); Anna Maria Javouhey♦ (1851); Eutropius, Zosima et Bonosa (s. inc.); Catulinus et socii (303); Philippus et X socii, mm. Alexandriæ (ca. s. IV); Abudemius (s. IV); Plechelmus (ca. 713); Iosephus, ep. Thessalonicen. (832); Athanasius, ep. Neapolitan. (872); Ansuerus (1066); David, ep. Sveningen. (ca. 1082); Ceslaus♦ (1242); Michael Bernardus Marchand♦ (1794); Antonius Beszta-Borowski♦ (1943)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský