Elias Thesbita
| 20. července, připomínka | |
| Postavení: | prorok |
| Úmrtí: | kolem r. 850 př. Kr. |
| Patron: | karmelitánů, letecké dopravy; vzýván proti ohni a nepříznivému počasí |
| Atributy: | anděl, dítě, havran, nanebevzetí v ohnivém voze |
ŽIVOTOPIS
Za času panování krále Achaba vystupoval jako obhájce víry v jediného Boha a vedl poustevnický život. O obnovu úcty k pravému Bohu se zasloužil poražením Baalových proroků na hoře Karmel. Písmo svaté ho představuje jako proroka mimořádně omilostněného a pohybujícího se stále v Boží přítomnosti.K Eliášovi se hlásí řád karmelitánů, který vyrostl z prvních poustevníků na hoře Karmel, kteří usilovali o dědictví "dvojnásobného ducha", o které šlo již Elizeovi. Vedle Matky Boží je jejich druhým hlavním patronem a vzorem pro život modlitby.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
JEN HOSPODIN JE BŮH!
Dnes připomínaný starozákonní prorok nese vyznavačské jméno: "(mým) Bohem je Hospodin" - "Eliáš". Je vzorem nejen karmelitánským mystikům, ale všem křesťanům. Když ho Písmo svaté v 1. Královské představuje na začátku 17. kapitoly, zdůrazňuje, že on stojí ve službách Boha, kterého vyznává. To je ale krásné povolání i nás všech. Vždyť povolání do služby Bohu se nám (laikům) dostalo už ve svátosti křtu s úkolem "podílet se na Kristově kněžství, na jeho prorockém a královském poslání; jsme rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abychom rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který nás povolal..." (viz KKC 1628). Tento paragraf s citací (1 Petr 2,9), končí zdůrazněním: "Křest dává podíl na obecném kněžství věřících." Nikdo z pokřtěných není pro Boha méně důležitý než Eliáš, ač k velké škodě se nesnažíme být věrni svému poslání, v němž pro žité spojení s Kristem nejsme omezenější než byl Eliáš. I když jsme větší hříšníci než on, Bůh nám do rukou vložil úkol oslavovat jej a šířit pravdu o něm mezi pohany.
Podíl na prorockém poslání, za Eliáše i dnes, nespočívá jen ve vidění budoucnosti. Prorok své poslání uskutečňuje i tím, že je jakýmsi "živým svědomím" lidu, na který chce Bůh skrze jeho jednání působit. Prorok pro spojení s Bohem signalizuje nebezpečí, především hříchu, po kterém zdůrazňuje potřebu zachraňující kající aktivity. Dokáže víc, říká víc, ale nikdy nebyl vítaný, jak to ukazuje i život Eliášův.
Narodil se v 9. století před Kristem, pocházel z přistěhovalců gileádských. Označen byl Tišbejský, jako by šlo o místo původu, tedy Tišbé. Někteří Tišbé v Galileji nerozlišují od Tišbé v Gileádu, které se ztotožňuje s dnešním el-Istib v Adžlúnu. Jako přistěhovalec byl Eliáš bez domovského práva, patřil k bezprávné a nejchudší části lidu. Žádné postavení Bohu nepřekáží ve vyvolení a zapojení člověka do úkolu, který od něj potřebuje splnit, pro který mu dává milost a jehož splnění vede k pozdvihnutí do jeho slávy.
První Eliášův zaznamenaný čin je slovo ke králi Achabovi: "...nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo." Základem je Pravda pocházející z Boha a služba pravému Bohu. O nich se posluchači museli teprve přesvědčit. Plnění Eliášova úkolu pokračovalo odchodem do skrytosti u potoka Keritu a havrani mu tam přinášeli ráno chléb a večer maso. S Eliášem se tak stávali znamením božské moci. A jeho samého tak posilovali ve víře. Pak voda v potoce vyschla, takže splnění slova ohrožovalo i život proroka.
Tehdy Eliáš zaslechl Hospodinovo slovo, aby šel do Serepty a usadil se u místní vdovy. Jistotou víry působící zázraky ji poznal u městské brány. Příběh Eliáše a ženy, která se chystala připravit pokrm pro sebe, aby pak se synem zemřela, se odvíjí od 1 Kr 17,10. Ač se vdově nedostávalo potravy, přesto připravila nejprve požadovaný pokrm Eliášovi. Sama pak měla dostatek, protože na jeho slovo mouka ve džbánu neubývala a oleje bylo dostatek až do seslání deště.
Z dalšího textu vysvítá vědomí hříšnosti vdovy, v konfrontaci s Eliášovou čistotou a dále skutečnost smrti, která znova ohrozila jejího syna. Bez Eliáše by ten stav nenastal, ale bez něj by už byli mrtví oba. Jenže v daném okamžiku nesla to těžší. Eliáš jí pomohl ke světlu pravdy a pak jí vyprosil zázrak, kterým vrátil chlapci život.
Po neurčitě dlouhé době byl Eliáš poslán k Achabovi, který ho nařkl, že uvádí Izrael do zkázy. Za pravého původce zkázy však Eliáš přímo označil králův dům, neboť opouští Hospodinova přikázání a chodí za Baaly. Eliáš si též vyžádal setkání s Baalovými proroky na hoře Karmel, kde se sešel i všechen lid. Vytkl lidu kulhání na dvě strany a všechny vyzval, aby šli za tím, kdo je pravý Bůh. Spor o tom, zda je to Hospodin nebo Baal, měl být rozhodnut Božským přijetím oběti skrze oheň seslaný vzývaným.
Baalovi proroci se činili celý den fanatickým vzýváním svého božstva kolem připravené oběti z býka. Eliáš pak opravil Hospodinův pobořený oltář podle izraelské starozákonní tradice. Dvanácti kameny připomenul dvanáct kmenů Izraele. Připravenou oběť nechal 12x polít vodou, aby víc vynikla Boží velikost. Modlitbou k Hospodinu prosil za lid a oběť i dříví s vodou strávil oheň, který spadl z nebe. Lid volal: "Jen Hospodin je Bůh!" 450 Baalových proroků pak pro neschopnost přijmout pravdu a kvůli obavám z nového svádění lidu bylo pobito.
Následuje zmínka o sedminásobné cestě mládence na vrchol Karmelu, upomínající na dary Ducha svatého. Eliáš již předem slyšel hukot deště pro spojení s Božím duchem. Vlastní déšť byl symbolem daru Ducha svatého, přicházejícího v obláčku, označovaném za předobraz Panny Marie. Déšť, který zúrodnil zemi odpovídal víře Eliáše, který její silou zastoupil všech 12 kmenů Izraele.
Pro hrozbu pomsty od rozhněvané královny Jezábel odešel Eliáš do pouště a vyčerpán si přál umřít. Eliášovu rezignaci podporovalo vědomí, že není lepší než jeho předkové. Snad na to měla vliv vzdálenost od místa zázraků. Boží anděl ho vzbudil a přiměl k jídlu. Posílen Božským pokrmem pak šel symbolických 40 dní k hoře Chorebu (totožné prý se Sinajem), aby se tam nakonec setkal s Hospodinem ve slabém vánku. Onen pokrm je také považován za obdobu many, předobrazující eucharistii. A 40 dnů putování připomíná, jak Mojžíšův pobyt na hoře, tak Kristův pobyt na poušti a jeví se jako čtyřicetidenní kající přípravné období vyskytující se i v našem liturgickém roku.
Z Chorebu Eliáš odešel povolat do služby Elizea, jehož památka je uváděna 14. 6. s celým příběhem.
Před mimořádným způsobem odchodu Eliáše ze světa bylo Elizeovi dáno poznat sílu Hospodinova slova v prorockých učednících, kteří mu oznamovali Eliášovo vzetí vzhůru - zprávu, kterou mohli obdržet jen od Ducha Božího. Elizeus požadoval nejen převzetí Eliášova poslání, ale i jeho mystiky ("dvojnásobný díl ducha"). Eliáš se od Elizea marně potřikrát pokoušel odloučit. Tak nakonec prožil Eliášovo nanebevzetí v ohni, který je symbolem Ducha svatého. Pro Elizea to znamenalo vedle vyslyšení i nový závazek vůči lidu.
Poslední potvrzení významu sv. Eliáše vidíme na hoře Tábor při proměnění Krista, který s ním a Mojžíšem rozmlouval (Mt 17,3).
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Vědom si svého prorockého poslání budu se snažit zpřítomňovat skutečnost, že Bůh je láska, abych tak uskutečňoval svůj úkol být kvasem. Připomenu si, že kvas se v těstě ztrácí, ale je vidět, co vykonal. I já se musím ztrácet, ale s viditelným vlivem úkolu, který mi Bůh dal.Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého Eliáše za proroka, aby čistotou svého života i mocí pramenící z důvěrného spojení s Tebou, obhajoval věčnou pravdu; pomáhej nám, abychom se od něho stále učili žít ve Tvé přítomnosti a pro jeho přímluvu dosáhli setkání s Tebou v nebi. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Elias Thesbita (kolem r. 850 př. Kr.); Apollinaris, ep. Classen. (asi s. II.); Margarita seu Marina, m. in Pisidia. (století neznámé); Frumentius, ep. in Æthiopia (s. IV); Aurelius, ep. Carthaginen (asi. 430); Vulmarus (asi 700); Elias Thesbita; Ioseph Barsabbas Iustus♦, Margarita seu Marina (s. inc.); Paulus, diaconus et m. Cordubæ (851); Bernardus♦, ep. Hildesien. (1153); Rita a Virgine Perdolente a Corde Iesu Pujalte y Sánchez et Francisca a Corde Iesu Aldea y Araujo♦ (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský