Devota
| 27. ledna, připomínka | |
| Postavení: | panna a mučednice |
| Úmrtí: | asi 300 |
| Atributy: | palma (symbol mučednictví), koruna růží (symbol panenství), holubice (symbol míru), loď a erb monackého knížectví |
ŽIVOTOPIS
Místem jejího narození, údajně v roce 283, je Quercio na svazích římského města. Tehdy se jednalo o římskou provincii na Korsice, nacházející se na území dnešního města Lucciana. Korsika v západním Středozemním moři mezi Římem a francouzským pobřežím spadá pod správu Francie.Devota se jako mladá křesťanka rozhodla svůj život zcela zasvětit službě Bohu, a to i přes Diokleciánovo pronásledování, k němuž se na západě přidal spolucísař Maximian Herculeus. Před koncem jeho panování na příkaz prefekta Barbatuse byla uvězněna, týrána a umučena. Její kamením rozbité a trním rozedrané tělo prý guvernér z obav před vznikem kultu nařídil spálit, avšak několika křesťanům se ho podařilo uchránit před plameny. Na lodi kapitána Gratiana s knězem Benenatem a s jáhnem Apollinářem chtěli Devotu dopravit až do Afriky, kde ji měli v úmyslu pohřbít s křesťanskou úctou. Bouře jim úmysl překazila a legenda popisuje, že z úst Devoty viděli vzlétnout holubici, která je vedla do malého údolí Les Gaumates (dnes část Monackého knížectví) poblíž Nice na francouzském pobřeží. Podle tradice to bylo 27. ledna a místo se vyznačovalo kaplí sv. Jiří a prý i předčasně rozkvetlými keři.
Existuje i poněkud odlišná verze, podle které zde na pobřeží rybáři našli vyplavené tělo mučednice. Místo jejího hrobu v Monaku, u kterého se začali scházet věřící, se v podáních neliší. Údajně z obav před nepřátelskými nájezdy byly ostatky mučednice převezeny do bezpečí kláštera Cimiez v Nice.
V roce 1820 byly sv. Devota spolu se sv. Julií vyhlášeny za hlavní patronky Korsiky.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Angela Merici (1540); Iulianus, m. Soræ (asi s. II.); Iulianus, m. prope Cenomanum (asi s. III. – IV.); Devota (asi 300); Marius, abbas (asi 550); Vitaliánus (672); Theodoricus, ep. Aurelianen (1022); Gilduinus (1077); Ioannes♦, ep. Morinen. (1130); Manfredus Settala♦ (1217); Rosalia du Verdier de la Sorinicre♦ (1794); Paulus Iosephus Nardini♦ (1862); Ioannes Maria Muzei seu Senex (1887); Henricus de Ossó y Cervelló (1896); Maria a Iesu Carolina Santocanale (1923); Georgius Matulaitis♦ (1927); Ioannes Schiavo ♦ (1967)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský