Dominicus, presb. et fundator Ord. Prædicatorum
| 8. srpna, památka | |
| Postavení: | kněz a zakladatel OP |
| Úmrtí: | 1221 |
| Patron: | Bologne, dominikánů, krejčích; vzýván proti krupobití |
| Atributy: | dominikán, holubice, hvězda, chléb, kniha, koule, Kristus, lilie, Panna Maria, pes, pochodeň, pták, růženec, zeměkoule |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Caleurega ve Španělsku a podle rodu bývá nazýván Guzmán. Od r. 1195 byl kanovníkem v Osmě. Kolem r. 1205 začal hlásat víru v jižní Francii. Po vzoru apoštolů v chudobě a pěšky. V roce 1215 založil v Toulouse řád chudých kazatelů - dominikánů, jejichž pravidla vycházela z řehole sv. Augustina. Dominik potíral albigenské bludy a zapaloval oheň lásky v pobloudilých srdcích. Dosahoval toho vroucí modlitbou, studiem, neúnavným kázáním a trpělivostí v diskusích s bludaři. Neohroženě je vyhledával a s láskou napomínal, třebaže se ho pokusili zabít. Konal za ně kající skutky a přinášel oběti, aby je vyprostil z omylů. Traduje se, že se podílel na vzniku modlitby sv. růžence. Zemřel v Bologni.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
HOŘÍCÍ POCHODEŇ
Pocházel z rytířské rodiny ze severní části Staré Kastilie. Narodil se kolem roku 1174 ve vesnici Caleruega (Španělsko) Janě z Azy a Felixovi Guzmánu. Měl dva bratry, Antonína a Mannesa.
V sedmi letech byl poslán ke svému strýci, který byl arciknězem a poskytl mu vzdělání. Jako patnáctiletý v Palencii pokračoval studiem filosofie a teologie. Projevoval se u něj vztah k evangelní chudobě a k bližním v nouzi, kterým se snažil pomáhat. Z lásky k nim prodal i své knihy. Když se setkal s obchodníkem s otroky, nabídl se prý jako náhrada za hocha prodaného do otroctví a otrokář pak s dojetím oba propustil. Po dokončení teologie se stal členem katedrální kapituly s dómským klášterem v El Burgo de Osma. Prostředí, v němž vládl duch modlitby, příznivě ovlivnilo tohoto mladého kněze. O tom, s jakou vážností byl brán, svědčí to, že už roku 1201 byl od starších členů zvolen podpřevorem. O dva roky později ho biskup Diego D´Azebes vzal na cestu do severní Evropy, odkud měl přivézt nevěstu pro kastilského krále. Nadějná snoubenka však náhle zemřela. Pokračoval tedy s biskupem přes Francii, kde na jihu poznal albigenské a valdenské bludaře. V Německu slyšel o divokých Kumánech, Asijcích, kteří jako spojenci českého krále Otakara pustošili Durynsko.
Při zpáteční cestě přes Montpellier ve Francii se zamýšlel nad neúspěchy cisterciáckých mnichů, pověřených misijním působením mezi bludaři. S pomoci věroučných znalostí měli cisterciáci nad bludy zvítězit. Valdénci neuznávali hiearchii a albígenci hmotný a smyslový svět pokládali za zlo. Problém přijetí pravdy však nebyl ve vysvětlování nauky, ale v tom, že lidé nedbali na slova, ale hleděli na život kazatelů.
Albígenci vzbuzovali úctu životem podle přísných mravních zásad a obojí pomýlení kazatelé vynikali v evangelní jednoduchosti, v prostotě. Život katolických hlasatelů však neodpovídal evangeliu, které přišli prezentovat. Dominik viděl v přepychovém životě katolických kazatelů protiřečení a pokrytectví. Proto s biskupem tyto kazatele důrazně napomínali. Cisterciáci však požadovali od biskupa Diega osobní příklad. To jim ani on, ani Dominik neodmítli. Poslali královskou delegaci domů do Kastilie a začali život nejchudších kazatelů. Pohybovali se pouze pěšky a slovy i příkladem zapalovali srdce.
Základem jejich úspěšného působení byl živý duch modlitby se ctnostmi čistoty a chudoby. Sami byli neustále ve spojení s Božským Srdcem Pána Ježíše a ostatním ukazovali cestu jak se ponořit do jeho lásky, se kterou zemřel za celý svět. Dominik, formovaný modlitbami a tvrdým pokáním, byl ke všem plný lásky, proto houfně obracel albigence a byl přirovnáván k hořící pochodni.
V listopadu 1206 papež Inocenc III. schválil jejich formu apoštolátu. Tou dobou Dominik zakládal už ženský klášter v Prouille poblíž Toulouse, jehož sestry měly za úkol dávat příklad evangelní dokonalosti a modlitbou i oběťmi podporovat práci misionářů. Jednalo se o první "vlaštovku" později vzniklé ženské větve budoucího řádu kazatelů a její základ. V dalším roce se biskup Diego vrátil do své diecéze a pak náhle zemřel.
Na začátku roku 1208 albigenci zavraždili papežského legáta Petra de Castelna a papež proti nim vyhlásil křižáckou válku, což ohrozilo Dominikovou misi.
Traduje se, že v obtížné době, kdy se zdála být všechna Dominikova asketičnost slabá, zjevila se mu Panna Maria a vyzvala ho k novému způsobu modlitby (označené zprvu za Mariin žaltář, později, když někdo přirovnal Zdrávasy k duchovním květům coby růžím podávaným P.Marii, dostala název růženec). P. Maria Dominika naučila modlitbě se 150 "Zdrávas Maria" a s modlitbou "Otče náš" mezi desátky.
Za nejhorší situace Dominik podnikal z Prouille apoštolské cesty do blízkého okolí. Po skončení bojů, r.1214 začal v Toulouse uskutečňovat svůj plán, týkající se založení pevných středisek s pěstováním evangelní dokonalosti, z nichž by se zároveň šířila hluboká náboženská kultura. Následujícího roku Dominik založil řád kazatelů, v němž se pojila teologická učenost s ideálem apoštolských mnichů, a přijal sliby prvních členů. Pro působení v diecézi měl svolení biskupa, ale požadoval i papežské celocírkevní schválení. Přijal požadavek zvolit si již existující stanovy a vybral řeholi sv. Augustina, kterou přizpůsobil záměrům svého společenství. S ní byl jeho řád schválen papežem Honoriem III. 22. 12. 1216. Lidově se jeho řeholníkům začalo říkat "bratři kazatelé."
Při svém působení přijímal i úkoly od papeže, mezi které patřilo i reformování římských řeholnic, ke kterému použil i sestry z Prouille.
V roce 1220 podnikl velkou misi mezi bludaři na severu Itálie, při čemž zakládal kláštery. Další rok v Bologni zvládl druhou generální kapitulu řádu, na níž byli zástupci více jak 20 klášterů ze 4 států. Po skončení se bratři kazatelé rozešli do dalších zemí: Uherska, Polska, Dánska a Anglie. Dominik zamířil na severovýchod Itálie, ale když ucítil, že je na konci svých sil, vrátil se do Bologně ke svým. Skonal mezi bratry ve večerních hodinách 6. 8. a na vlastní žádost byl pohřben "pod nohy spolubratrů" - pod dlažbu v kostele sv. Mikuláše v Bologni.
Zázraky na jeho přímluvu začaly už v době jeho života a pokračovaly po smrti. Pro ně jej papež Řehoř IX. - rovněž na podkladě mnoha svědectví o jeho heroických ctnostech - prohlásil 3. 7. 1234 za svatého.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Modlitbu růžence se pomodlím za přemáhání bludů tohoto světa.Pomáhej, Bože, své církvi, ať čerpá sílu z životního díla svatého Dominika, vynikajícího hlasatele Tvé pravdy a na jeho přímluvu jí posílej horlivé kazatele, aby se ve světě šířilo světlo evangelia. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Dominicus, presb. et fundator Ord. Prædicatorum (1221); Cyriacus, Largus (s. IV in.); Marinus, senex (asi 303-311); Eusebius, ep. Mediolanen (ca.462); Æmilianus, ep. Cyzicen (s. IX); Altmannus (1091); Maria Anna Rosa Caiani♦ (1921); Maria a Cruce /Maria Helena/ Mac-Killop (1909); Vladimirus Laskowskiw (1940); Bonifatia Rodríguez Castro (1905); Secundus, Carpophorus (s. III ex./IV in.); Severianus, m. Albani (s. III ex./IV in.); Severus, presb. Viennen. (ca. s. V); Mummolus (678); Caiani♦ (1921); Famianus (ca. 1150); Ioannes Felton♦ (1570); Ioannes Fingley et Robertus Bickendike♦ (1586); Maria Margarita (Maria Anna Rosa); Antonius Silvestre Moya♦ (1936); Maria a Iesu Infante Baldillou y Bullit et IV soci♦, Carmela a Sancto Philippo Neri (Nazaria); Gómez y Lezaun♦, Clementia a Sancto Ioanne Baptista (Antonia); Riba y Mestres♦, Presentatio a Sacra Familia (Paschalina); Gallén y Martí♦ (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský