blah. Klaudius Jouffret de Bonnefont, František /Sebastián z Nancy/ a Lazar Tiersot

Claudius Iosephus Jouffret de Bonnefont, Franciscus François et Lazarus Tiersot*

10. srpna, připomínka
Postavení:	mučedníci
Úmrtí:	1794

ŽIVOTOPIS

Všichni tři jsou mučedníky z doby Velké francouzská revoluce, která vypukla v roce 1789. Revolucionáři se snažili o ovládnutí církve v zemi a její odtržení od Říma. Jejich ústava z 12. 7. 1790 byla v rozporu s církevním právem. V ní bylo stanoveno, že biskupové místo jmenování papežem, budou zvoleni regionálním shromážděním. Francouzská vláda rozhodla zbavovat se svých odpůrců, proto na konci roku 1791 začalo zatýkání duchovních, kteří byli odhodláni k věrnosti římskokatolické církvi. V květnu (26.) 1792 byl vydán dekret o jejich deportaci do Guayany.

Trojice dnes připomínaných mučedníků byla po zatčení dopravena do přístavu Bordeaux a Rochefort. Společně pak byli uvězněni na chátrající lodi, která dříve vozila otroky. Loď naplněna kněžími a řeholníky k prasknutí, proplula s nimi mezi ostrovy Aix a Oleron, kde zůstala kotvit v Atlantickém oceánu. Vězni zažili nelidské, kruté zacházení v hrůzných podmínkách. Trpěli hladem, nemocemi, zimou i horkem, nesnesitelným zápachem a persekucí s morálním pokořováním. Vláda měla zájem na jejich zdeptání a nevadilo jí, že se na lodích šířila infekce a mnozí vězni umírali. Nemocní byli přesouváni na starý škuner, kde čekali na smrt. Jejich mrtvoly byly převáženy po deseti až dvanácti k zahrabání do písku na pobřeží.

Otec Klaudius Jouffret de Bonnefont se narodil 23. 12. 1752. Stal se diecézním knězem a po odmítnutí přísahy na revoluční ústavu byl uvězněn na lodi, kde zemřel 10. 8. 1794.

Otec František François z Nancy (OFMCap) řeholním jménem Sebastián, byl kapucínem a svou věrnost církvi a Bohu dosvědčil na lodi nazvané "Dva spojenci." Díky dochování více informací o něm, je níže jeho obsáhlejší životopis.

Otec Lazar Tiersot (OCart), narozený 29. 3. 1739, vstoupil ke kartuziánům, stal se knězem a pro věrnost římskokatolické církvi byl umučen na téže lodi ve stejný den.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

MUŽ PROMĚNĚNÝ V MODLITBU V ŽIVOTĚ I SMRTI

František François se narodil dne 17. 1. 1749 v Nancy ve Francii truhláři Dominikovi a Markétě Verneson. Již v dětství se seznámil s kapucíny, kteří sídlili na předměstí. V 19 letech vstoupil do jejich kláštera Sv. Michala a 24. 1. 1768 oblékl kapucínský hábit s přijetím nového jména Sebastián.

Po noviciátu a věčných slibech přešel Sebastián do kapucínské školy v Pont-à-Mousson. V tamním klášteře žil s 9 kněžími a 6 kleriky. Datum jeho kněžského svěcení se nedochovalo. Od roku 1777 byl zpovědníkem v sarrebourgském pohraničním klášteře (Sarreguemines), kde se užívala i němčina a komunita vynikala chudobou a důsledností řehole. Veškerou kněžskou službu tam Sebastián vykonával do dubna 1784, kdy ho provinční kapitula přeřadila do kláštera v Commercy. Zde působil asi do roku 1788.

Od dalšího roku byl v klášteře Epinal, poblíž řeky Mosely, kde ho zastihla francouzská revoluce s proticírkevním běsněním. Posledního dubna 1790 zde komisaři sepsali inventář a v dalším roce ho rozprodali. Otec Sebastián pak odešel do kláštera Châtel nad Moselou, vyhrazeného městskou radou pro všechny kapucíny. Tam konflikt s revolucionáři na sebe nenechal dlouho čekat. Pro odmítnutou účast v průvodu vedeného farářem, který přísahal na Občanskou ústavu duchovních, byl s dalšími řeholníky vyhozen. V listopadu 1793 byl poslán do vězení pro vzpurné kněze v Nancy.

Správcem, který prověřoval obvod Nancy, byl 26. 1. 1794 označen za vzbouřence netrpícího žádnou nemocí a zapsán mezi odbojné kněze k transportu do Rochefortu. Cestu čtyřtýdenního transportu se 48 spolubratry prožil od 1. do 28. 4. Před naloděním na otrokářskou loď, kde bylo již 373 kněží a řeholníků, byli obráni o poslední věci.

O prožitcích na "plavidle smrti" nesoucího název "Dva spojenci," kterými jakoby byli život a smrt - smrt pro život věčný, napsali svědectví ti, kteří přežili. Nebylo jich příliš mnoho, vždyť všichni byli odsouzeni k smrti v nejhorší špíně. Ti, kdo byli odolnější vůči útrapám, museli pohřbívat mrtvé, přičemž jim dozorci bránili v důstojném způsobu pohřbení. Zemřelí byli zahrabáváni nazí a ti, kdo pro ně konali poslední službu, měli zakázanou modlitbu i pokus o pohřební zpěv. Týrání bylo na denním pořádku a jedinou útěchou byly myšlenky na Ježíše, který vidí jejich boj a který dříve než oni byl svázán, zbičován, zpohlavkován, popliván, krutě zraněn trnovou korunou, převlečen za blázna, napojen žlučí a octem, pohaněn a proklet svými nepřáteli. Ve svědectví je dále uvedeno, že rozjímání o Spasiteli vlévalo do jejich srdcí sladkost i pocit vyvolení v následování božského Učitele na bolestné cestě, což je naplňovalo pokojem, takže umírali s radostí.

Dochovalo se také konkrétní svědectví o osobě Františka François Sebastiána, uvedené v knize "Po stopách kapucínských svatých":

"Pán nám vyjevil svatost dalšího ze svých služebníků, otce Sebastiána, kapucína z Nancy, který přišel zemřít na tuto galéru. Tento svatý řeholník byl mezi námi v mimořádné úctě kvůli svým ctnostem… Modlil se nepřetržitě, hlavně při své poslední nemoci. Jednoho rána jsme jej spatřili na kolenou, s rukama rozpaženýma ve tvaru kříže, očima upřenýma k nebi a s otevřenými ústy. Nevěnovali jsme tomu velkou pozornost, protože jsme byli zvyklí vidět jej takto se modlit během jeho nemoci. Uběhla půlhodina a my jsme byli překvapeni, že setrvává v této nepohodlné a obtížné poloze, přestože moře bylo rozbouřené a loď se dosti houpala a kymácela. Zdálo se, že byl v extázi. Přiblížili jsme se… Dotkli se jeho těla a rukou a uvědomili jsme si, že už před několika hodinami odporučil v této poloze svou duši Bohu. Nikdy jsme nepochopili, jak jeho tělo dokázalo udržet tak dlouho tuto modlitební polohu, nehledě na neustálé kymácení lodi. Hned jsme zavolali námořníky. Ti, když spatřili tuto podívanou, nedokázali zadržet výkřik obdivu a slzy. V této chvíli se v jejich srdcích probudila víra… a rozhodli se vrátit k náboženství, které opustili." V jejich srdcích zůstala na otce Sebastiána vzpomínka, jako na muže celého proměněného v modlitbu v životě i smrti.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

V těžkých situacích si budu připomínat Ježíše, který vidí můj boj a který trpěl dříve než já a nesrovnatelně více. Pána Ježíše si budu připomínat častěji, abych se pod jeho pohledem učil též vydávat svědectví lásky a víry, které ode mne očekává.

Pane, náš Bože, Ty jsi blahoslaveným francouzským mučedníkům Klaudiovi, Františku Sebastiánovi a Lazaru Tiersotovi udělil milost, aby Ti zůstali věrni v útrapách deportace a dokázali odpustit; na jejich přímluvu nám dej, abychom vždy zůstali věrni církvi a byli vždy ochotni smířit se s našimi bratry a sestrami. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Laurentius, diaconus et m. Romæ (258); Claudius Iosephus Jouffret de Bonnefont^♦, Franciscus François et Lazarus Tiersot* (1794); Franciscus Drzewiecki et Eduardus Grzymala^♦ (1942); martyres Alexandri (257); Blanus (s. VI); Archangelus Piacentini de Calataphino^♦ (1460); Augustinus Ota^♦ (1622); Iosephus Toledo Pellicer^♦ (1936); Ioannes Martorell Soria^♦ (1936); Petrus Mesonero Rodríguez^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský