blah. Karel Leisner

Carolus Leisner

12. srpna, připomínka
Postavení:	kněz
Úmrtí:	1945

ŽIVOTOPIS

Vyšel z křesťanské německé rodiny. Svůj život stavěl na Kristu a službě v jeho lásce. Stal se studentem oslovujícím mládež a byl sledován gestapem. Za doby přípravy na kněžství a zejména nucené služby u vojenské jednotky onemocněl tuberkulózou. V listopadu 1939 byl zatčen a skončil v Dachau jako číslo 22356. Tam byl v tajnosti vysvěcen. Primiční eucharistická oběť byla podle slov papeže zdrojem jeho životní síly. A Jan Pavel II. dodal: "Karel Leisner věděl, že kdo žije s Kristem, sdílí s Ním společný osud."

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ODVÁŽNĚ VYTRVAT POD ZNAMENÍM KŘÍŽE

Narodil se 28. 2. 1915 v Rees, poblíž Kleve ve Vestfálsku v Severním Porýní. Otec byl soudním písařem s pevnou vírou a morálními zásadami, které vštěpoval i svým pěti dětem, počínaje nejstarším Karlem. Ten se již ve 12 letech stal skupinovým vedoucím Katolické mládeže. K jejich výletům na kolech patřil každý měsíc táborák s následnou nocí pod širým nebem a vše se pojilo s křesťanským duchem a formací podle evangelia.

Karlovým snad hlavním předsevzetím bylo "odvážně vytrvat pod znamením kříže". S ním bojoval proti vlastní slabosti. Vynikal šlechetným jednáním, upřímností i vlastní rozhodností, která odpovídala disciplinovanosti jeho nitra. V jeho deníčku se našla i tato předsevzetí: "Žádné přetváření a žádná sebechvála!" - "Žádné velké řeči, větší připravenost pomáhat druhým!" - "Láska ke každé lidské bytosti! Dočerta se sžírajícím egoismem, tzn. s hříchem! Vše v klidu, uváženě a s odvahou!"

Karel celý svůj život stavěl na ideálu, kterým pro něj byl Kristus. Plamenem jeho srdce, které hořelo pro Ježíše byla ovlivňována i jeho skupina. Od r. 1934 docházelo ke konfliktům s národně socialistickou stranou a s nepřátelským Hitlerjugend (budoucími členy oddílů SA a SS). Karel Leisner věděl, že se zfanatizovanému davu, v němž byla pěstována nenávist a nacionální chorobnost, nedá čelit. Katolická mládež byla rozpuštěna, její činnost označena za protistátní a její majetek byl zabrán pro Hitlerjugend. Karlu Leisnerovi hrozilo vyloučení z gymnázia, ale nakonec odmaturoval a v Mūnsteru začal teologická studia.

Mezi mladými lidmi vyvracel klamné a svůdné řeči, povzbuzoval a ukazoval na správnou cestu. Byli na něj nasazeni agenti gestapa a kontrolována jeho pošta. Se souhlasem biskupa pokračoval Karel ve Freiburgu, kde se soustředil na cizí jazyky. O prázdninách se mu podařila i cesta do Říma a setkání s papežem Piem XI., které pro německé mladé katolíky zprostředkoval kard. Noppel. Jejich diskuse se pak odrazila i v papežské encyklice pranýřující rasismus.

V roce 1937 musel nastoupit do pomocné služby v jednotce Reichsarbeitsdienstu. Po návratu zjistil, že gestapo při domovní prohlídce zabavilo jeho písemnosti včetně zpěvníků. Karel se ještě vrátil do Mūnsteru na roční praxi jako katecheta a přijal tam jáhenské svěcení. Tou dobou se u něj objevila tuberkulóza a byla mu doporučena léčba ve Schwarzwaldě. Den po pokusu o atentát na Hitlera - 9. 11. 1939 - byl zatčen a v březnu následujícího roku dopraven do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a v prosinci do Dachau. Jako vězeň číslo 22356 sdílel barák s dvěma sty kněží různé národnosti. Mimo práce na poli musel být svědkem mučení kněží, mezi které patřilo i zavěšení na kříž.

Z jeho čistého svědomí vyšla věta: "Jsem-li schopný obstát před Božím soudem, co mi mohou udělat lidé!" V Dachau se dělil i o malý kousek chleba a přidával povzbuzující slova i veselé historky. Své onemocnění tuberkulózou se snažil skrývat i když se to vždy nedařilo a domů psal optimistické listy.

Nepřestával toužit po svátosti kněžství a když k nim jako vězeň přibyl francouzský biskup Piquet, jeho touha se naplnila. Dne 17. 12. 1944 došlo k odvážné tajné slavnosti. Několik kněží v trestaneckém oblečení připravilo pro eucharistického Krista tabernákulum z plechovek od konzerv. V tajně ušitém pontifikálním oděvu na trestaneckém úboru, s dubovou berlou nesoucí název "Vítěz v okovech" od benediktinského řezbáře, začal biskup nevídanou slavnost vězňů, při které udělil Karelu Leisnerovi kněžské svěcení. Zatím před barákem, proměněným v kapli, židovský přítel hrou na housle odváděl pozornost hlídkující stráže. V ekumenickém duchu se na slavnosti podíleli evangeličtí pastoři květinami a skromným pohoštěním. Tajnou primiční mši svatou odsloužil novokněz Karel na svátek prvního mučedníka, 26. 12. Byla první i poslední.

Po osvobození Američany se dostal už v beznadějném stavu do tuberkulózního sanatoria v Planeggu, poblíž Mnichova. Matka za ním přijela a pomocí krupicové kaše se snažila prodloužit jeho život, avšak 33. narozenin se nedožil. Jako jeho poslední slova je zaznamenána modlitba: "Bože, žehnej mým nepřátelům." V této lásce odevzdal svou duši Bohu. Pohřben byl v Kleve, ale r. 1966 byly jeho ostatky přemístěny do krypty katedrály v Xanteně, kde odpočívají i další oběti nacismu.

Dne 23. 6. 1996 Papež Jan Pavel II. s velkým dojetím Karla Leisnera blahořečil na Olympijském stadionu v Berlíně.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

V rozjímání se věnuji tématu lásky k nepřátelům v životě Krista a světců. Ta láska je neoddělitelná od svatosti, k níž jsme povoláni a milovat jako Ježíš je klíčem od nebeského domova.

Bože, Tys naplnil blahoslaveného Karla Leisnera duchem pravdy a lásky, aby byl světlem mládeži a hlasatelem pravdy. Uprostřed nepřátel jsi ho pro posilu druhým učinil knězem; veď nás, abychom podle jeho příkladu rostli ve víře a lásce, a pro lásku, v níž následoval Tvého Syna nás provázej svou pomocí. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioanna Francisca Frémiot de Chantal (1641); Euplus (304); Anicetus et Photius (s. IV); Innocentius Pp XI^♦ (1689); Victoria Díaz y Bustos de Molinaw (1936); Sebastianus Calvo Martínez et VI socii: Gregorius Chirivás Lacambra, Iosephus Pavón Bueno, Nicasius Sierra Ucar, Petrus Cunill Padrós, Venceslaus Clarís Vilaregut, Antonius Perulles Estívill^♦ (1936); Florianus Stępniak et Iosephus Straszewski^♦ (1942); Carolus Leisner^♦ (1945); Muredachus (ca. s. V); Lelia (s. V); Herculanus, ep. Brixien. (s. VI); Porcarius et socii (ca. s. VIII); Carolus Meehan^♦ (1679); Petrus Jarrige de la Morelie de Puyredon^♦ (1794); Flavius (Atilanus); Argüeso González^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský